V ospalém klidu léta se zdá, jako by probíhající hospodářská krize byla něčím, co se nás netýká. Hlasy občanských hnutí, které se dosud ozývaly aspoň jednotlivě, prakticky utichly a o protestech se dovídáme jen ze zahraničních zpráv.
Odpor si vzal dovolenou. Není k zastižení. Vypařil se. Zatímco Španělé, které stereotypizujeme jako nepřetržitě siestující lenochy, protestují ve stotisícových davech, u nás se veřejný prostor plní hospodskými zahrádkami a problémy jižní Evropy sledujeme po očku zpoza stále ještě mocného Německa.
Okamžik, kdy se rok láme do své druhé půlky a kdy se i vláda odebírá na chalupy a k moři, by mohl být využit, když ne k činům, tedy aspoň k bilancování, ale jako by u nás snad ani nebylo čeho. Věda neožila, akademici se rozhádali s vysokoškolskými pedagogy o už tak směšný podíl rozpočtu na vědu a výzkum, neklidní studenti ukončili svůj týden takzvaných protestů uchlácholeni premiérem, že se tentokrát jednání o školném na pořad nedostane. Česká verze akce „Occupy“ na Klárově sice začala až v době, kdy se příjemně oteplilo, nezaznamenala ale větší ohlas. Po Holešovské výzvě zbyla pouze pachuť hořkosladké komiky. Hemžení jednotlivých skupin, usilujících o své velmi partikulární zájmy, přerušila snad jen „největší demonstrace od roku 1989“, po které sice ráda skočila všechna média, tím to ale taky skončilo, a „účinná kolektivní akce“, kterou Ondřej Slačálek očekával na začátku května (viz A2 č. 10/2012), na konci července stále nepřišla.
Na Václavském náměstí se sice skoro každý den objevují vlajky a drží proslovy, ale dav čítá jen desítky hlav. Čeho se vůbec chce docílit happeningy, při nichž se teatrálně pohřbívá spravedlnost? Na akci organizovanou 23. července iniciativou Vraťte nám stát!, jež sdružuje několik desítek občanských organizací, se patrně dostavilo vždy po dvou členech od každé, protože celkový počet protestujících nepřekročil stovku. Je vůbec ještě možné strhnout na sebe podobným způsobem aspoň mediální pozornost? Vtipné scénky se pochopitelně prezentují rychleji a lépe než třeba roznášení letáků po továrnách a firmách, kam se informace o sofistikovaných ekonomických analýzách a prognózách prostě nedostanou, neboť noviny máme jen středopravicové a bulvár má vlastní úkoly.
Čtení o revoltě
Revoluční dusno, jaké u nás vládne, lze vhodně doplnit aspoň letním čtením o revoltě. V knize Kup si svou revoltu! (2004, česky 2012), která vyšla v českém překladu před prázdninami, se na čtyřech stech stranách rozvádí jasnozřivé, nicméně už trochu vyčpělé podezření, že veškerá kultura, včetně revolučních hnutí, funguje jako podpůrce nenáviděného systému. Autoři, kanadští filosofové Joseph Heath a Andrew Potter, především důrazně kritizují ideály hnutí, která vytvářením vlastních „kultur“ chtěla nalézt prostor k životu mimo zaběhaná pravidla (nechme stranou, jak se v knize ocitli hipsteři nebo fanoušci Star Treku).
Vtip i úspěch publikace, která byla přeložena do dvacítky jazyků, se točí pouze kolem odhalení, že ačkoli se subkultury proklamovaně snaží jít „proti proudu“, ve skutečnosti jeho směřování podporují, protože sdílejí jeho ekonomický model. Subkulturní volání po individualismu, ono „buď sám sebou“, „ukaž, co v tobě je“, v konečném důsledku odvádí síly od skutečné kolektivní akce. Identifikace s podobně postiženými se totiž odehraje pouze na rovině dlouhých vlasů nebo svíracích špendlíků, v neurčitém pocitu přináležitosti, který si v podstatě lze koupit s určitými výrobky.
Není individualismus jako individualismus
Kniha byla bezprostředně po vydání kritizována za to, že levici, po níž se svezla, příliš neporadila, kudy z kontrakulturní polízanice ven. Když se v závěru říká, že je načase opustit strach z konformity a prostě se smířit s tím, že jsme a budeme součástí miliardových mas a že individualismus je luxusem, který si v této situaci nikdo nemůže dovolit, přehlíží se celkem okatě zásadní věc, která je v současné, v mnoha ohledech prekérní společenské situaci zřejmá především právě zesměšňovaným levicovým hnutím. Skutečný individualismus si budou vždy umět zařídit ti vzdělanější, od kolébky lépe ekonomicky a kulturně vybavení jedinci, kterým se masovost ostatních bude velmi hodit.
Heath a Potter tedy trošku přehánějí a trošku překrucují skutečnost, jak se jim to právě hodí. Mají ale pravdu, že diktát individualismu není dále udržitelný, protože nebýt solidární si můžou dovolit jen ti, kteří se mají dobře. Což dokládá i výzkum Globe Scan provedený na 12 tisících respondentech z 23 zemí světa a zveřejněný v polovině července magazínem The Economist, podle něhož v pocitu oprávněnosti nabytého majetku bohatých vedou anglicky mluvící země. Zveřejněná aktuální škála však překvapivě odpovídá i hodnotám tzv. indexu individualismu/kolektivismu, který v osmdesátých letech zjišťoval mezi nejrůznějšími státy psycholog Geert Hofstede. Jak v prvním, tak v druhém žebříčku jsou Řecko se Španělskem neomylně na konci.
Vyjadřovat nesouhlas „kulturně“, hrou v podobě performancí a happeningů věnovaných těm, kdo mají v rukou faktickou moc, nemůže stačit. Každá kultura, a tím bohužel i mnohá kontrakultura, v sobě vždycky nesla i jakýsi stabilizační účinek, který může být ve chvíli, kdy Evropou obchází strašák opakování třicátých let, označen až za sedativní. Něco jsme přece udělali! Utíkat do komunity, tvořit svět, který má význam individuální, nakonec ale z hlediska „kolektivu“ příliš neznamená. Pokud ze zdánlivého závětří letní atmosféry hodnotíme uplynulý bouřlivý půlrok, je patrné, že v české situaci určitá forma „individualismu“ podobu protestních hnutí ovlivňovala a že jejich ideje i formy organizace navíc v podstatě jen odrážely dění ve světě.
Na závěr ještě upozornění – podle zmíněných výzkumů jsme na řadě hned po Řecku a Španělsku. Třeba se, až se podzim zeptá, co jsme dělali v létě, rychle spolupráci naučíme. A třeba někdo přiveze trochu španělského rozhořčení aspoň jako suvenýr z dovolené.
Autor je hudební a společenský kritik.