Satanismus je vděčné téma, ačkoli o něm málokdo něco ví. Stejně jako metal, jehož příznivci se k Satanovi často hlásí, se toto hnutí snaží překlenout rozpor mezi vzpourou a životní praxí a spojuje teatrálnost s úsilím o autenticitu. V době adventu nám satanismus připomíná, že rituál, který v sobě neskrývá nebezpečí, postrádá naléhavost.
Příručky pro „rodiče znepokojené novými známostmi jejich dětí“, jichž jsou v knihovnách okresních měst v sekci „náboženství“ plné poličky, jsou nejlepším dokladem morální paniky, kterou vyvolává jakákoli zmínka o satanismu. Mezi současnými malými náboženskými hnutími a organizacemi nemá satanismus a společenství, jež ho provozují, zrovna dobrou pověst. Představy rituálních vražd, vypálených kostelů a zprzněných panen ovšem mají s jádrem tohoto poměrně okrajového hnutí jen málo společného. Vypadají spíše jako výsledek Rorschachova testu. Podle toho, co si domýšlíme, co nás zaujme a co vyhledáváme, se ukazuje, jakými úchylkami trpíme my, „normální“ lidé.
Smrt slabochům
Moderní historie satanského kultu sahá, stejně jako mnohé jiné zdroje současné nejistoty a nejednoznačnosti významu, do šedesátých let minulého století. V roce 1969 vyšla Satanská bible, tenoučká knížečka cirkusáka a posléze policejního fotografa Antona Szandora LaVeye. Intelektuální brilantností tento spis zrovna neohromuje. Stačí přeletět pohledem výčet pekelných jmen posbíraných bez ladu a skladu z nejrůznějších mytologických systémů a náboženství nebo prolistovat takzvané enochiánské klíče na motivy andělského jazyka Edwarda Kelleyho, aby bylo zřejmé, že účel světí prostředky. Nepochybným kladem a lákadlem knihy je, že se usilovně brání jednoznačnému čtení a závaznému následování. Odmítnutí katolického dogmatu je pro satanismus odrazovým můstkem, z něhož se ovšem lze odrazit leckam. Jen s malou nadsázkou se proto dá říct, že satanismů je v podstatě tolik, kolik je jeho vyznavačů.
Bezskrupulózní výběr různorodých prvků z všemožných světových náboženských systémů a praktik pak jen vyjadřuje základ, na němž celý satanismus stojí – dopřává individuu jedinečný a svobodný způsob prožití transcendentální zkušenosti, aniž by bylo nutné uctívat nějakou nezpochybnitelnou autoritu. Ono pověstně strašidelné „zlo“ je pak spíše vedlejším efektem v procesu sledování „zvířecí přirozenosti“ netlumené redundantními zákazy a anachronickými mantinely. Revolta proti pravidlům a konvencím, které jsou dodržovány jen proto, že se to sluší, je ostatně pro mnohé satanisty přinejmenším stejně důležitá jako samotný náboženský obsah hnutí. Honba za rousseauovskou přirozeností ovšem není tak naivní, jak by se mohlo zdát – kopíruje pohanskou mystiku, putování k „fons et origo“, úsilí o rozpuštění forem, díky němuž by bylo možné dosáhnout aspoň chvilkového osvobození individua. A satanisté nejsou naivní ještě z jiného důvodu. Stojí za povšimnutí, nakolik třeba zvolání „Smrt slabochům, blahobyt silným“ uvozující Knihu Satanovu, jednu z částí Satanské bible, odpovídá kultu individualismu, jímž současná společnost žije, a nakolik leckterý stoupenec satanismu odpovídá stále hojně vyznávané představě amerického selfmademana.
Satanismus podle metalologa
Americký sociolog Keith KahnHarris, který si s podporou židovských nadací (konspirátorská fantazie se může rozběhnout na plné obrátky) založil kariéru na novém podoboru „metal studies“, považuje za klíčové spojení satanismu a extrémních hudebních žánrů. Výhoda jeho odborného přístupu je nasnadě – na rozdíl od sektuologů hlídajících mravní stav mládeže se sám považuje za satanského insidera a snaží se tak nikoli jen popsat „negativní společenské projevy“, ale hlavně samu podstatu obliby satanismu a především důvody, proč je satanista téměř synonymem pro metalistu. Satanismus chápe jako vědomé vyjádření vzpoury proti internalizovaným pravidlům, ironickou i vážnou hru se společenskými normami. Také však jako jeden z mnoha projevů hladu po funkčním a trvale platném rituálu, jako prostředek, jehož pomocí se podaří udržet rovnováhu mezi tolik žádanou možností autentického sebevyjádření a potřebou sdíleného prostoru symbolů.
Stejně jako hudební zážitek staví satanský rituál na nonverbalitě, instinktech a emocích – citová vlažnost při provádění rituálu, ale také při návštěvě koncertu je zásadní překážkou správného průběhu akce. V obou případech přitom jde o příslib překročení každodennosti, jakkoli tento cíl nelze nijak zaručit. Spektakulární teatrálnost satanismu, která je v paradoxním rozporu s úsilím o autenticitu, pak odpovídá uměleckému gestu hudebníka, jenž se opájí energií davu, aby se mu na oplátku pro jeden večer stal poslem transcendentálna. Ani jedna ze stran není při této hře na autenticitu a vykročení z běžných rámců nijak originální, událost se nicméně vymyká racionálnímu hodnocení.
Morální panika
Satanské rituály, zuřivý tanec pod pódiem, stejně jako sledování filmu Rosamundy Pilcherové nebo popohánění národní fotbalové reprezentace na obrazovce představují různě účinné ventily znechucení či skepse ze současného stavu světa. Pozastavit bychom se měli nad tím, proč právě podobná veřejná přihlášení k určité formě „kontrolovaného nekontrolování emocí“, jak to nazval německý sociolog Norbert Elias, vzbuzují averzi. Morální panika má jasný zdroj – tyto formy, či přesně řečeno společenské instituce, balancující na vzrušující hranici pravidel a bezuzdných emocí, jsou vyjádřením nespokojenosti se společenskou organizací a potenciálním zdrojem možné změny, byť je tato nespokojenost krátkodechá a touha po změně usilovně kontrolovaná.
Pravým opakem satanské mše, i když můžeme pochybovat o jejím transcendentálním dosahu, jsou dnes dost možná vánoční svátky – prázdný rituál, sekularizovaná a komodifikovaná zbytečnost, před níž někdo utíká na hory, někdo k moři, někdo aspoň k jídlu.
Dojídám polévku z prasečí krve. Po procházce v mlhou zalitých ulicích, v nichž se jako každý rok touto dobou odehrávají masové vraždy ryb a děti se poprvé dozvídají o možnosti smrti z maminčiných rukou, se člověk musí něčím zahřát. Správně by měl i vánoční „axis mundi“ mezi posvátným a profánním vést po hranici mezi životem a smrtí. Rituál, který v sobě neskrývá nebezpečí, že poneseme následky za jeho špatné provedení, totiž postrádá naléhavost. Co když bude jablko u štědrovečerního stolu uvnitř nahnilé? Co když se lodička potopí příliš brzy? Bez potenciality smrti nebo extáze prostě nejde o nic a zahrávání si s osudem je tak lákavé. Možná raději nevědět, co všechno má naše nepřiznaná pověrčivost nebo obliba diskotékové bezuzdnosti sobotní noci se satanismem společného.
Autor je sociolog.