Touha po extrému, která je podstatou metalu, může být v současnosti i tím, co jeho plavbu mezi hudebními žánry přivede na mělčinu. Také program posledního ročníku festivalu Brutal Assault nám připomíná, že vypjatý individualismus se může stát břemenem, jež tento žánr stáhne na dno.
Zvolit si za cíl překračování hranice většinové společenské normy v sobě nese celkem zřejmou past – vždy bude záviset na podobě toho, vůči čemu se vymezuje. Tu ovšem ovlivníme jen těžko. Cest popírání je mnoho, a tak se i žánr metalu pod zdánlivou jednotou bezbřehého oceánu nekonečného boje proti šedi normality rozpadá do stovek moří, jejichž obyvatelé si vlastně nemusí být vůbec podobní. Subžánrům, jako jsou death nebo thrash metal, vládne exkluzivita založená na technické dokonalosti a adoraci rychlosti dohnané v kytarových rozkladech a kobercových náletech dvojšlapek bicích na hranici hratelnosti a srozumitelnosti. Tyto starší podoby metalu ovšem jen ztuha hledají svou spřízněnost s mladšími žánry, které se cítí lépe v klidnějších vodách. Přitom zrovna „pomalý“ metal zažívá v poslední době rozkvět a z produkce subžánrů doom, drone, sludge či stoner se dá uspokojivě vybírat.
Za pozornost určitě stojí inovativní ambientní zpracování starého alba droneových legend SunnO))) avantgardním postnoiseovým projektem Nurse with Wound ze sklonku minulého roku The Iron Soul of Nothing. Internetový portál Pitchfork zase mezi nejlepší novou hudbu zařadil doomový objev Pallbearer s debutem Sorrow And Extinction. Také jeho inovativnost nicméně spočívá v oprášení časem prověřených hvězd – zvukem i jednotlivými nástrojovými a vokálními prvky totiž skupina nápadně odkazuje k heavymetalovým Black Sabbath. Nápad postavit z vybraných kamenů nesporného kultu cosi nového nevznikl bez důvodu. Pokud se držíme předobrazu vypjaté odlišnosti, musíme počítat s tím, že se tvorba mimoděk zříká vícevýznamovosti. A přesýpání zrnek mezi jednotlivými subžánry pak snadno může zůstat jediným důkazem toho, že se ještě něco děje.
Žánr bez boje
O vzrůstající popularitě pomalosti v metalu svědčí i letošní, již sedmnáctý ročník festivalu Brutal Assault, zasvěceného tvrdým hudebním žánrům. Tato masová akce přitahuje pozornost i za hranicemi a prověřuje tedy, co začíná být přijatelné pro fanouškovskou většinu. Co ale způsobuje pozorovanou změnu kursu? Zdá se, že zatímco rychlé agresivní styly svádějí své posluchače do divokých vírů moshpitů před pódiem, v nichž se společná euforie proměňuje ve společnou bolest, klidnější odnože se svou až meditativní repetitivností předpokládají nahlas nepřiznané sdílení pocitu, který zakoušíme osaměle. Sebevědomý individualismus byl vždycky v jádru všech metalových subžánrů, ale teď se zdá, jako by i tuto skálu začal odrolovat duch doby. Zatímco kdysi bylo heslo „jsme prokletí“ namířeno proti bohem požehnané normalitě, nyní se i v metalu zvětšují ostrůvky, kdy se nad ním jen pokyvuje hlavou se založenýma rukama.
Určitá trpně přijímaná anachroničnost, která zakládá celý metalový spektákl, nás totiž nutí v turbulencích extrémní doby neustále pracně zapomínat, že ono hledání výjimečnosti a přesahování pomyslných daných hranic mimo zasvěcené vlastně nikoho nezajímá. V době, kdy se v západních zemích rozpadá střední třída, jež dosud určovala vysmívaný střední proud, můžeme i jako insideři jen těžko brát vážně boj proti „hegemonii“ skomírajícího křesťanství, které v žebříčku ideologií pomalu zaostává za současnými verzemi kapitalismu.
Alibi revolty
K sebevymezení je pochopitelně nejsnazší si jako protipól zvolit něco, co už své formy v průběhu času více méně naplnilo. Bohužel pak ale musíme zavírat oči před faktem, že jsme si k zdánlivě odvážnému, potenciálně nekonečnému progresu jinakosti zvolili bezpečný základ, a tím rezignovali na angažovanost, kterou nakonec musí řešit každé umění. Není nic smutnějšího než festivalový pohled na masy posluchačů se vzezřením hrdých válečníků, kteří přišli rezignovaně zapomenout, že zvítězit za ploty festivalu je stále těžší, jakkoli panující ideologie hlásá opak.
Problém hranice žánru však nemusí metal řešit jenom vůči nějaké vnější normě, ale hlavně vůči normě vlastní. Překročení meze, vyšinutí, totiž probíhá i opačným směrem – dovnitř. Jak podstatné narušení tvaru si ovšem může určitá škatule dovolit, aby ještě zůstala ve správné skříni? Je možné své vymezení přesahovat, a přitom se mu nevymknout? Zajímá ještě někoho „extrém“ v podobě divadelního násilí a bezuzdné sexuality? Je možné hrozit bohům, kteří dnešní situaci už dávno nevládnou?
Nebezpečí číhá na každém kroku. Když chybí důvod a cíl, zbude jen pár směšných znaků: „nepřijatelně“ dlouhé vlasy, kelímkové pivo a černý mundúr. Na otázku, co je metal, bude prostě nutné najít ještě jinou odpověď, než kterou poskytl Ghaal, někdejší frontman blackmetalových Gorgoroth, v populárním dokumentu antropologa Sama Dunna Metal: A Headbanger’s Journey z roku 2005: „Satan… svoboda… moc.“ Jinak se metal stane stejně anachronickým jako náboženská ideologie, proti níž se vymezuje.
Autor je hudební publicista.