Slovníková bilance „éry teorie“

Mimo své běžné literárněvědné řady vydalo nakladatelství Academia mohutný svazek se šedomodrým přebalem – příručku editorů Richarda Müllera a Pavla Šidáka Slovník novější literární teorie. Glosář pojmů. Slovník obsahuje přes tisíc plných nebo odkazových hesel a ještě mnohem více vnitřních odkazů: hesla jsou totiž pojata nikoli jako izolované jednotky, ale jako prvky husté a mnohorovinné konceptuální tkáně. Překvapivě důležitou součástí se vedle dvacetistránkového samostatného slovníku směrů, přístupů a teorií stává také formální pomůcka – jmenný rejstřík, který ve slovníku bez biografických hesel umožňuje složit si základní pojmosloví některých klíčových současných teoretiků, jako jsou Umberto Eco, Lubomír Doležel, Gérard Genette, Renate Lachmannová nebo Roland Barthes.

I přes editorskou revizi textů zůstala v heslech poměrně výrazná autorská stopa: při četbě se většinou daří uhodnout, zda bude pod heslem podepsán Pavel Šidák, Richard Müller, Jan Matonoha nebo Jan Lukavec. Autoři slovníku jsou totiž jen čtyři, což se zdá až neuvěřitelné vzhledem k tomu, jak rozsáhlé týmy na podobných dílech obvykle pracují. Netypické je také, že slovník vznikal v podstatě mimo institucionální zastřešení. Mohou vůbec čtyři badatelé sami stačit na nepřehledné a heterogenní konceptuální pole současné literární teorie? Díky několika šťastným koncepčním volbám se jim to, zdá se, podařilo.

Je s čím srovnávat?

Pohled na českou literárněteoretickou lexikografii neposkytuje příliš utěšený obrázek: jediným původním slovníkem je Slovník literární teorie (1977), jehož těžiště leží v pojmech z deskriptivní poetiky literárního díla a teorie žánrů a forem, kde svůj úkol docela úspěšně plní, za slovník teorie v současném smyslu slova jej ale nelze považovat. Vedle Průvodce po světové literární teorii (1988), povedené příručky přibližující osmdesát děl teorie 20. století, jejíž upravené vydání se chystá, je tak v češtině k dispozici jen překladová, zato však reprezentativní kniha – německý Lexikon teorie literatury a kultury (1998, česky 2006), editovaný Ansgarem Nünningem.

Obě příručky, tedy recenzovaný slovník i Nünningův Lexikon, jsou rozsahově srovnatelné, výrazně se však liší svou koncepcí. Nünnigův slovník nabízí spíše delší hesla, zpracovávající i dávnější historii pojmů, je zde méně provazujících odkazů, a hlavně se takřka z poloviny jedná o hesla biografická. Ta naproti tomu Slovník novější literární teorie vůbec nezahrnuje, stejně jako pomíjí souhrnná hesla typu moderna, teorie lyriky nebo estetika, která jsou v Lexikonu četná. Nünningova kniha je tedy v něčem možná důkladnější, zato se s ní o trochu méně efektivně pracuje, a nevěnuje se v takové míře zcela konkrétním konceptům, jako jsou autografické dílo, intertextualita podobnosti nebo parazitní svět, které jsou naopak ve Slovníku novější literární teorie zastoupeny systematicky a v hojném počtu. Oba slovníky si tudíž budou konkurovat, což je dobře, ale v mnohém jsou i komplementární.

Jak je patrné, v české literární vědě prakticky není s čím Slovník novější literární teorie srovnávat – zajímavé by bylo spíše dozvědět se, s jakými zahraničními slovníky autoři poměřovali své síly. O cizojazyčných slovnících literární teorie, kterých existuje celá řada (snad každé prestižnější britské nebo německé akademické nakladatelství vydalo svůj), a jejich vztahu ke Slovníku novější literární teorie však autoři mlčí, což je trochu škoda.

Koncepční invence

V čem spočívají ony výše zmiňované zásadní koncepční volby editorů? Hlavní je jedna: pojmy zpracované ve slovníku jsou vždy vztaženy k teoriím konkrétních autorů, v nichž mají původ nebo jejichž jsou výhradní součástí. To je dobré řešení, protože literárněvědné pojmy neexistují v nějakém abstraktním prostoru, ale vždy jen v rámci daných teorií a teoretických textů, v nichž teprve získávají svůj obsah. Jak uvádějí sami autoři, nejde o „podání jednoho pevného, ‚správného‘ výkladu pojmu, ale spíše (…) o reflexi odborné diskuse, která stále trvá“. Mnohá hesla pak tuto diskusi přímo inscenují či moderují. V praxi to vypadá tak, že se v heslech nebývalou měrou odkazuje ke konkrétním teoretickým textům a často jsou citovány rozsáhlejší pasáže z primárních zdrojů, mnohdy dosud nepřeložených do češtiny. Vzniká tak zajímavá a trochu paradoxní situace: přes eliminaci biografických hesel zůstávají autorské hlasy jednotlivých teoretiků stěžejní osou slovníku.

Druhým, souvisejícím rysem je to, že kniha obsahuje velké množství krátkých hesel věnovaných dílčím pojmům a taxonomiím, z nichž některé v českém kontextu v takto systematickém podání nejsou příliš známé – uveďme například interpretační klasifikaci Tamar Yacobiové či intertextuální pojmosloví Renate Lachmannové. Podrobně jsou zpracovány například také alternativní řady konceptů analýzy vyprávění nebo literárních subjektů.

Za třetí: jednotlivé teorie představují jakési sítě rozprostřené po slovníku a naprostou většinu hesel je možné do rámce té které teorie snadno situovat. Celý heslář slovníku se tak vlastně rozrůstá z dvacetistránkového slovníku směrů, přístupů a teorií, který je zařazen jako dodatek na konci knihy. Odkazy na základní pojmy příslušných teorií a směrů odtud vedou do hlavního slovníku, kde se znovu rozbíhají v dalších odkazech. Přístupy, na nichž se slovník profiluje, jsou pak logicky ty s „exaktnější“ a propracovanou, byť pluralitní a diskutovanou terminologií (teorie fikčních světů, naratologie, intertextovost, sémiotika, teorie recepce nebo teorie literárních subjektů). Protiváhu jim tvoří esejističtěji pojednané, původem převážně poststrukturalistické a dekonstruktivistické koncepty (metahistorie, tupý smysl, subverze, vnějšek). Slovník tudíž obsahuje poměrně málo hesel, která přímo nespadají do některé z teorií a představují jakési „měkké“ či fluktuující koncepty (archetyp nebo hra).

Implicitní stopa strukturalismu

A jak slovník pracuje se samotným vymezením literární vědy? Kam situuje hranici oddělující pojmy, které do ní ještě patří a které je naopak už možné přenechat jiným disciplínám? Není totiž náhoda, že například zmiňovaná Nünningova příručka nese označení Lexikon teorie literatury a kultury – literární teorie a s ní i její encyklopedické příručky dnes často volně přecházejí v kulturní studia nebo kritickou teorii. Také ve Slovníku novější literární teorie najdeme značné množství hesel z pojmové výbavy kulturních a genderových studií, postkolonialismu a podobně, na druhé straně ovšem i tato hesla (například performativ nebo logocentrismus) se obvykle explicitně obracejí k literatuře a jejímu vztahu k vymezovaným pojmům. Převážná část hesel pak spadá do koncepcí rozpracovaných hlavně nebo výlučně literární teorií. Podobná vyhraněnost se projevuje i vůči jinému, v současnosti velmi aktuálnímu zkoumání přesahů mezi žánry a médii, inter- a multimediality či vztahů textovosti a vizuality, jak o tom svědčí relativně skromné zastoupení a stručnost hesel, jako jsou intermediálnost nebo literární adaptace.

Tuto striktnost při selekci hesel však není třeba vnímat negativně. Můžeme ji interpretovat i jako jistý poukaz k českému (neo)strukturalismu, který sice není slovníkem prominentně zpracováván, nicméně některé jeho dosud živé koncepty (dění smyslu, sémantické gesto nebo záměrnost a nezáměrnost) jsou připomínány. Z této tradice zřejmě vychází i důraz na textovost, imanenci literatury a exaktnost jazyka teorie, které lze ve slovníku postřehnout. Slovník novější literární teorie samozřejmě celkově zdůrazňuje pluralitu disciplín a směrů, nicméně se zdá, že stopa této jediné silné české literárněteoretické školy v něm – aspoň v uvedených ohledech – zůstává znatelná.

Autor je literární teoretik.