Obrazy toho, o čem se mlčí

V úvodní studii knihy Homosexualita v dějinách české kultury objasňuje editor Martin C. Putna důvody jejího vzniku mimo jiné va­kuem, jež někteří akademici i širší obec v této oblasti dlouhodobě pociťovali. Je to nepochybně pravda: neexistovala seriózní monografie schopná povzbudit rozvoj velmi pozvolna se etablující disciplíny, která doposud nemá ustálený název – ujme se v českém kontextu označení „homosexuální“, „gay a lesbická“ nebo „queer“ studia? Podíváme­li se na jména autorů příspěvků, jde převážně o badatele a badatelky, kteří se tématům spojeným s homosexualitou v průběhu uplynulého desetiletí věnovali na stránkách různých periodik. Teď se tedy sešli nad ambiciózním projektem, který v patnácti tematicky i metodologicky různorodých studiích mapuje vztah homosexuality a české literatury, výtvarného umění, divadla a filmu.

Konceptuální rámec knihy nastoluje metodologický úvod, v němž Putna provádí jakousi inventuru dosavadního myšlení o homosexualitě. Tuto oblast si z panoramatického nadhledu rozděluje na americký (aktivistický a komunitní), francouzský (kulturní a integracionistický) a německý (vědecký) model, dále pracuje zejména s opozicí Amerika versus Evropa. Na jedné straně se tak ocitá politický aktivismus, budování subkultury, tendence k unifikaci a „vymýšlení“ nových identit (queer), na straně druhé zaměření na univerzální kulturu, pluralita životních modelů, politicky konzervativní tendence. Putnův narativ – byť na první pohled nemusí být zcela zřetelný – je pak založen na překonávání amerického modelu, symbolicky vrcholícího ve vystoupení homocons, konzervativně naladěných amerických homosexuálů, kteří se distancují od queer hnutí a jeho převážně levicového politického aktivismu.

Integrace, nebo excentričnost?

To je pochopitelně jeden z možných příběhů. Putnova schopnost brilantní zkratky nicméně zahaluje fakt, že v rámci každého z jeho modelů/regionů panuje taková různorodost teorií, v níž se jakákoli monolitní představa tříští. Integracionistický projekt homocons by kupříkladu byl těžko myslitelný bez bojovné, pro mnohé zajisté extravagantní fáze hnutí. Postulát integrace do jakési domněle univerzální, ve skutečnosti ovšem heterosexuální normálnosti je rovněž poněkud paradoxní. Putna zároveň přichází s některými pojmy mířícími již k literatuře (homotextualita, homotematika), které později s užitkem aplikuje v interpretacích literárních textů, výtvarných děl i filmů. Svou pozici definuje jako personalismus, pod nímž se skrývá vcelku tradiční zaměření na „životy a díla“ autorů a vytčení jejich určujících rysů.

V nejrozsáhlejším textu knihy, věnovaném homosexualitě v novodobé české literatuře, Putna opět vymezuje několik modelů přítomnosti homosexuální zkušenosti v literárních textech: cesty sublimace, cesty stylizace a cesty manifestace. Na jejich základě pak člení svůj přehled autorů a děl české literatury od konce 19. století po současnost. Pro literárněhistorické účely se tento postup jeví poměrně šťastný: konceptuálně zdůvodňuje otevřenost, díky níž mohou být do „dějin české homosexuální literatury“ začleněny texty s explicitní homosexuální tematikou (Jiří Karásek ze Lvovic, Jiří Kuběna, Svatava Antošová), texty pracující s náznaky a substitucemi (Julius Zeyer nebo Ladislav Fuks – postupy zkoumání „masky a signálu“ se snaží ve své studii vytyčit Lukáš Motyčka) i díla biograficky homosexuálně identifikovaných/identifikujících se autorů, v nichž však homosexuální témata i indicie chybějí (Jaroslav Hašek, Věra Linhartová). Autorova erudice a kultivovanost psaní jsou obdivuhodné, přes­to některé texty unikly i jeho pronikavému pohledu – za všechny jmenujme avantgardní lesbický román Amor a Psyché (1937) Milady Součkové.

Heteronomie pohledů

Vedle přehledových příspěvků obsahuje kniha dva hlavní typy studií: heuristicky zaměřené články a teoreticky fundované interpretace jednotlivých osobností nebo problémů. Nejpozoruhodnější zástupce prvního typu je společná práce Roara Lishaugena a Jana Seidla o prvním českém homosexuálním časopise Hlas sexuální menšiny (posléze Nový hlas a Hlas, vycházel v letech 1931 až 1934 a 1936 až 1937). Autoři analyzují jednu kapitolu historie české literatury i homosexuálního hnutí a poukazují na provázanost literatury, sexuality, politiky a práva. Studie Lukáše Nozara Momenty života a díla Václava Kršky do roku 1945 podrobně rekonstruuje Krškovo potýkání se s heteronormativními diskursy státního a policejního aparátu, části dobové publicistiky a píseckého veřejného mínění. Krškovy procesy neměly pro konstituování homosexuální identity tak epochální význam jako Wildeovy. Ovšem autorem pečlivě shromážděné zápisy policejních výslechů, posudky lékařských expertů nebo angažmá Krškových filmových kolegů v jeho snaze vyhnout se trestu přibližují způsob sebepojímání ikonického dobového homosexuála a zároveň dávají nahlédnout do fungování represivních mechanismů, které v tehdejším Československu existovaly.

Mezi interpretacemi jednotlivých osobností nebo problémů důsledností pohledu vyniká především text Mileny Bartlové Ten­Ta­Toyen s podtitulem Obrazy toho, o čem se mlčí. Bartlová, pracující s genderovými a ­queer teoriemi, analyzuje osobnost a dílo Toyen jakožto projev ženské maskulinity a oceňuje její schopnost unikat genderovým kategoriím a pohrávat si s nimi. Na čtyři současné umělce – Radima Labudu, Marka Thera, Janu Štěpánovou a Michala Šimla – se ve svém článku o queer vizualitě soustředí Zuzana Štefková. Také ona si všímá především snahy zpochybňovat zavedené kategorie, samotné „queer umění“ nevyjímaje. Na opačný konec časové osy míří ve svém příspěvku Hynek Látal, zabývající se možnostmi queer interpretace zobrazení mužského těla ve starším českém umění. Blok věnovaný výtvarnému umění tedy výrazně inklinuje ke kontextu zmíněných disciplín a tvoří tak jistý protipól literárněvědné části (včetně úvodní studie), která se k nim staví převážně rezervovaně.

Rešerše dobových diskursů

Zaměří­li se literární historie na homosexualitu, tedy na aspekt, který není výhradně literární, dostane se do popředí otázka alternativního kánonu (či kánonů). Zároveň se vynořuje problém, co s texty, které neaspirují na „vysokou“ literaturu – například s aktivistickou beletrií. Není možné nechat je stranou, protože právě ony umožňují sledovat dobové diskursy, a jsou tedy určující pro studium obrazů a identit vytvářených homosexuály. Autoři z okruhu Hlasu, píšící většinou pod pseudonymy, tvořili své texty právě za tímto účelem – chtěli zachycovat „běžný“ život homosexuálů nebo stanovovat jeho ideální podobu a obraceli se prakticky výhradně na členy vlastní subkultury. Nešlo jim v první řadě o literární kvalitu. Dnes jejich psaní poskytuje jedinečný materiál pro poznání období, které bylo pro české homosexuály klíčové, jak dokazuje Lishaugenova a Seidlova studie. Naopak příspěvek Michala Čuřína s dvojznačně parodickým názvem Dvacet let bojů za populární homosexuální literaturu, věnovaný porevoluční aktivistické a konzumní literatuře, tento potenciál příliš nevyužívá: autor vytrvale kritizuje nízkou literární úroveň textů, a odkazuje tak na jejich nepřináležitost k vysoké literatuře. Na populární aspekty vizuálního umění, hlavně fotografického portrétu, se zaměřuje také jeden ze dvou textů Ladislava Zikmunda­Lendera a téma se vrací i v příspěvku Jana Kerbra o současném českém divadle nebo v Putnově přehledu homosexuality v českém filmu.

Význam knihy spočívá zejména v tom, že se díky ní opět o trochu více vynořuje a zároveň do obecného povědomí vepisuje doposud z velké části neznámý kontinent české queer (kulturní) historie. Podnětná je také metodologická polemičnost a pluralita, daná zejména napětím mezi Putnovým personalistickým přístupem, příspěvky pracujícími s genderovými a queer teoriemi a filosofickými a politickými implikacemi obou těchto pohledů. Každý z nich přitom má přesah mimo úzce homosexuální tematiku. Putnovi je blízké chápání homosexuální kultury jako obohacení kultury obecné, zatímco genderová a queer studia zkoumají dopady relativizace esencialismů a zdánlivě stabilních identit. Jakožto první publikace daného rozsahu a záběru je kniha v podstatě předurčena stát se milníkem českého myšlení o homosexualitě. Můžeme se navíc těšit na další dvě knihy zaměřené na jiné aspekty českých homosexuálních dějin – na obecnou historii a právo a na sociální antropologii.

Autor je literární teoretik.