K dokonalosti dovedená, částečně retrospektivní výstava zřejmě nejslavnější současné české umělecké skupiny svého diváka nikterak neznejišťuje a zdá se být přehlcená textem. Estetizace původně konceptuálních děl způsobuje dojem vyprázdněnosti.
Výstava Dech umělecké skupiny Rafani v Domě umění města Brna je zčásti novým výstavním projektem a zčásti retrospektivou, jež má na rozdíl od předchozích rafanských výstav bilančního charakteru svou kurátorku Edith Jeřábkovou. Ačkoli se v minulých letech Rafani ve své tvorbě zřekli zřejmé politické angažovanosti, jsou v povědomí širší veřejnosti i dnes zapsáni jako skupina aktivistická. Kurátorská retrospektivní část výstavy mapuje a analyzuje tuto starší etapu jejich tvorby, stejně jako další vývoj směrem k upřednostňování umělecké autonomie. Nový umělecký projekt, který Rafani prezentují jako co do prostoru rozsáhlejší část výstavy, reprodukuje vzorce, metody a částečně i témata, která se v jejich práci v poslední době opakují, a nikoho tedy nepřekvapí. Výstava, zejména prezentace nového projektu, je z formálního a prostorového hlediska vybroušená k dokonalosti, celkově je ale ve své struktuře až příliš očekávatelná. Pokud se Rafani i tentokrát snažili o rozporuplné vyznění své výstavy a znejistění diváka, pak se to nepovedlo.
Příliš textu
Zde pochopitelně není prostor pro rozsáhlejší rozbor tvorby Rafanů od roku 2000 do současnosti, jemuž se navíc důkladně věnovali jiní a k němuž může jako cenný pramen sloužit nedávno vydaná monografie. Bohužel téměř stejně nemístná, jako by byl vyčerpávající popis aktivit skupiny zde, se zdá i retrospektivní část výstavy. Tvoří ji slovní popisy vybraných výstav, původní proslovy k nim a pár dokumentačních fotografií, které jsou zasazeny do kategorizačního schématu, jehož prostřednictvím jsou dosavadní akce a strategie Rafanů analyzovány. Jakkoli je tato část výstavy zajímavá, bylo by mnohem vhodnější pojmout ji formou tištěné či elektronické publikace, jíž je člověk schopen věnovat odpovídající míru soustředění. Galerijní retrospektiva založená na dokumentačním materiálu tohoto typu nemá opodstatnění, ačkoli videozáznamy akcí, které textovou část doplňují, jsou samy o sobě pozoruhodné. Pokud ale jako součást retrospektivy nemohou fungovat bez obšírného textového rámce, jemuž valná většina diváků nebude věnovat příliš mnoho pozornosti, pak by raději měly být vydány jako příloha k oné publikaci.
Lokální akademismus
Nový umělecký projekt Rafanů je založen na sledování paralel a rozdílů mezi světem sportu, umění a společenským uspořádáním. Výstava kombinuje muzeálně prezentovaná umělecká díla a odkazy na sport, všudypřítomnost trhu či tématem strukturovanosti jakékoli skupinové aktivity. Naznačuje se tím analogie k národnímu státu, k jehož sebeurčení umění i sport značně přispívají. V pozadí pak v práci skupiny můžeme číst stále se opakující motiv zkoumání vlastní skupinové identity. Současná podoba tvorby Rafanů, tak jak je na výstavě k vidění, je výsledkem protnutí dvou skutečností. Jde jednak o vystřízlivění z představy, že umění může změnit společnost, jednak o zbavení se textu jako významné složky díla či akce. Zejména od roku 2006 se Rafani zaměřují na formální stránku své práce a akcentují její estetickou autonomii, čímž se snaží obhájit své postavení výtvarných umělců. Svůj nutně racionální, konceptuální přístup (související s povahou skupiny, v níž vše záleží na domluvě) převtělují do silně estetizované tvorby, která má být politická právě tím, že je autonomní.
Rafani přitom ovšem především recyklují již zcela standardní formát postkonceptuálních instalací typických pro česká devadesátá léta, jejichž základem jsou prostorové vztahy a myšlenkové spojnice. Výstava je jedním velkým metaforickým schématem, které má význam jako celek, a není tedy důvod se zabývat výkladem jednotlivých děl. Rafani nicméně zcela uměle a dodatečně konstruují estetickou formu pro původně čistě konceptuální obsah, čímž jen posilují dojem vyprázdněnosti těchto prací. Rovněž tím potvrzují, ba prohlubují striktní dichotomii formy a obsahu, ustálenou v dnešním umění v podobě jakéhosi „duchampovského“ akademismu. Dech má být obnovením použití textu a nakročením do další etapy společného uměleckého působení. Není však jisté, zda něco nového, současného či vůbec zajímavého přináší. Výstava je velmi sebevědomá a svým způsobem perfektně zvládnutá, zároveň je ale dokladem lokálního uměleckého akademismu. Možná, že tím správným východiskem pro další aktivitu Rafanů bude nakonec příklon k filmové tvorbě – soudě podle podařené grotesky, která je na výstavě k vidění.
Autorka je studentka dějin umění na FF MU.
Rafani: Dech. Dům umění města Brna, 28. 6. – 5. 8. 2012.