V zajetí resentimentu

Romantismus měl mnoho podob. V Německu se vznášel v oparu temné metafyziky, v Anglii byl prosycen byronovskou nespoutaností a ve Francii mu vdechl život muž, jenž dokázal patrně více než kdo jiný vložit romantickou rozporuplnost nejen do svého díla, ale i do života. François-René vikomt de Chateaubriand byl zakladatelem romantismu ve Francii, ale také cestovatelem, vojákem, velvyslancem, politikem, royalistou i zastáncem svobody, zarytým legitimistou až do konce. Jeho nejslavnějším a nejuznávanějším dílem jsou dnes Paměti ze záhrobí (Mémoires d’Outre-Tombe,1850), které vlastně sepsal jen proto, že se na konci života setrvale ocital ve finanční tísni. V díle, jež ovlivnilo romantickou generaci a významně proměnilo tvář memoárové literatury, Chateaubriand z pozice přímého účastníka zachycuje přelom epoch, který začal s Francouzskou revolucí.

Dílo a styl

Český překlad Pamětí ze záhrobí je ve skutečnosti spíše výborem, i když neobeznámený čtenář se to dozví až z ediční poznámky, v níž se překladatel přiznává i ke korekcím rozbujelého Chateaubriandova stylu. Z více než dvou tisíc stran originálu jich překlad obsahuje necelou třetinu, což nevyhnutelně činí text nekompletním a místy značně útržkovitým, přestože je opatřen užitečným poznámkovým aparátem. Smutná skutečnost je ovšem taková, že na kompletní převod Pamětí by si žádný nakladatel nejspíše netroufl. Přiznané zásahy do autorovy stylistiky ze strany překladatele jsou poněkud méně omluvitelné – ať už jsou Chateaubriandovy věty jakkoli rozvětvené, přebujelé a svou syntaxí vzdálené dnešním úzu, není na překladateli, aby je opravoval.

Právě styl totiž z Pamětí dělá tak výjimečné dílo. Fakta Chateaubriand podává nejednou zkreslená či nepřesná, dost si vymýšlí a občas možná vyloženě klame (jako když mluví o setkání s Washingtonem, které se patrně vůbec neuskutečnilo), často se hájí a přespříliš vyzdvihuje vlastní důležitost. Text sám ale toto nakládání s fakty posouvá do nespočtu dalších poloh. Jeho charakteristickými rysy jsou melancholie, unylost, upovídanost, rozvláčnost, rozlehlost, přeskakování v čase a prostoru, rozpětí mezi tím, kdy text líně meandruje a kdy dravě strhává. Nad vším jako by vládla kontradikce – nikoli sjednocení protikladů, ale jejich souběžnost. Kontradikce nejen jako literární figura či šablona romantické rozervanosti, ale jako samotný životní pohyb aristokrata porevoluční doby, snažícího se zachovat cosi, o čem ví, že nenávratně minulo.

Chateaubriand ve svých pamětech – i za pomoci omylů, opomenutí či výmyslů, jež dílo obsahuje – stejnou měrou konstruuje obraz sebe sama, jako idealizovaný obraz monarchie ancien régime, stojící na nostalgických vzpomínkách a fantasmatech. Opět se setkáváme s onou dvojakostí, jež učinila z muže, jehož příklon k víře byl spíše rozumovým rozhodnutím než niterným zápalem, autora vášnivé knihy Le génie du christianisme ou les Beautés de la religion chrétienne (Duch křesťanství aneb Krásy křesťanského náboženství, 1802), opět narážíme na bytostnou kontradikčnost, jež ho nechává líčit matku jako ženu, která „měla smysl pro řád, a její děti byly přesto vychovávány bez řádu, byla velkorysá, a vzbuzovala dojem lakoty, měla mírnou duši, ale stále hubovala“.

Sentimentální analytik

Přestože je Chateaubriand soustavně melancholický a s chutí se dojímá nad minulou slávou monarchie, není pouze zaslepeným nostalgikem. Už jen proto, že byl aktivně činný v politice nejen za restaurace, ale již během vlády Napoleona Bonaparta. Právě politické postřehy a analýzy patří k nejzajímavějším částem Pamětí, doba Revoluce, císařství a návratu Starého režimu mu k tomu ostatně dává dostatek příležitostí. Revolucionáře samotné sice líčí jako démonické, pitvorné kreatury (například Danton je pro něj „Hun s postavou Góta“, vlastnící „obličej četníka smíšeného s chlípným a krutým prokurátorem“), k Revoluci však pociťuje nejednoznačnou směs obdivu a odporu, uznání i pohrdání, případně říká: „Respektujme majestát času, uvažujme s úctou o přešlých stoletích, jež byla posvěcena pamětí a odkazem našich otců, avšak nepokoušejme se k nim vracet, protože už nepředstavují nic z naší skutečné přirozenosti, a kdybychom se je snažili uchopit, rozpadly by se.“ Revoluční válku zachvátivší Evropu komentuje mimo jiné slovy: „Králové ji vůbec nepochopili, spatřujíce vzpouru tam, kde měli vidět obrodu národů, konec a začátek jiného světa, a domnívajíce se, že jde pouze o rozšiřování území a o další provincie, připojené k Francii.“

Podobně rozporuplné pocity chová Chateaubriand i k Napoleonovi, jenž je pro něj „básníkem v akci, nesmírným géniem ve válce, neúnavným, obratným a soustavným duchem v uspořádání veřejných věcí a pracovitým a racionálním zákonodárcem“, ale také neobratným politikem a despotou, který udusil svobodu. Proti těmto vyhraněným soudům pak kontrastně vyvstávají sentimentální řádky věnované neschopným a slabým legitimním bourbonským panovníkům Ludvíku XVI., Ludvíku XVIII. a Karlu X. Dokonce i ta nejsentimentálnější místa však v duchu zmíněné kontradikčnosti často skrývají ironii či otevřeně kritický soud: k restauraci tak Chateaubriand poznamenává, že „z nedostatku lepšího řešení jsme přijali Bourbony, protože byli po ruce“, a posledního z nich, Karla X., popisuje jako „v obyčejné době vyhovujícího krále, v neobyčejné době člověka hodného zatracení“.

Zoufám si z trvání

Červencová revoluce roku 1830, pád Bourbonů a nástup Ludvíka Filipa na francouzský trůn pro Chateaubrianda znamenaly v první řadě konec monarchie, i když ještě několik let živil naději na návrat legitimního rodu a dokonce v této věci navštívil roku 1833 dvakrát Prahu, kde nalezli exiloví Bourboni útočiště (Čechy na Chateaubrianda udělaly nejednoznačný dojem, ale v posledku je hodnotí jako zemi víceméně smutnou a pochmurnou). V této vytrvalosti v boji, o jehož marnosti dobře věděl, byl pravým romantikem – a právě v tomto smyslu jeho Paměti, vznikající postupně v letech 1809 až 1841, vytrvale vzbuzují pocit nepatřičnosti, přináležitosti do slavné, ale zmizelé doby, zatímco průměrná současnost už patřila Rastignakům a Rubempréům. Zároveň ale setrvale obhajuje věc liberální svobody, a to v době restaurace i proti Bourbonům, přičemž se ale staví oproti rovnosti spojené s demokracií, v níž svoboda šlechtice nešťastně neznamená víc než svoboda kmánů.

V závěru Pamětí, jenž je z velké části přepjatým reakcionářským blouzněním starého muže, se pojí paradox aristokrata, opakujícího liberální maximu „vlastnictví je svoboda“, s pronikavostí spisovatele tázajícího se: „Může však přežít takový politický stav, kdy někteří jedinci mají milionové bohatství, zatímco jiní umírají hlady, není­-li tu náboženství se svou nadějí mimo tento svět, aby vysvětlilo nutnost oběti?“ Velký romantik příznačně zemřel v Paříži během revoluce roku 1848.

Autor je publicista.