Padesátimetrová hlava Marata trčí z Bodamského jezera a otevírá oči. Stejně jako dalších sedm tisíc diváků nestačím vnímat všechno: krk se otevírá, z oka vychází dav, nůž vyjíždí z vody, kaskadéři skáčou, tenoři zpívají, lidé (i na generálce!) nešetří potleskem. Co dva roky připraví Bregenzer Festspiele velkou operu v bombastické výpravě, každoročně ji doplní premiérou náročnějšího, často původního operního díla a dalším programem. Vedle loni uvedené historické životopisné opery Andrea Chénier (1896) Umberta Giordana letos připravili Solaris Detleva Glanerta. Festival vedený Davidem Pountneym spolupracuje se špičkovými umělci i vývojáři akustických zařízení a je sponzorován mimo jiné zbrojařskými firmami. Věhlas festivalu umožnil vznik stálého městského divadla a vybudování Kunsthalle světové úrovně. Všichni společně činí z malého, ani ne třicetitisícového Bregenzu v převážně hornatém a zemědělském Vorarlbersku významné evropské kulturní centrum.
Pro Chéniera použil Scénograf David Fielding známý obraz ve vaně zavražděného revolucionáře. Obří hnijící tělo, průběžně oživené desítkami zpěváků a statistů, znázorňuje hlavní myšlenku díla o popraveném básníkovi: revoluce požírá své děti. Torzo politika se zde stává ruinou revoluční myšlenky a rajonem špiclů, mezi kterými jednotlivci bojují o holý život. Oproti předchozím inscenacím se zde scénický aparát blíží loutce či automatu. Scénografem zdůrazněné hierarchické uspořádání prostoru-života a nepoměr idejí a loga revoluce má i praktický účel. Divák sedí daleko od scény a musí být stále překvapován, součástí představení je tak vedle inscenované opery i předvádění samotného zařízení. Na panelech v hledišti najdete jak Chéniérovy básně a přehled revolučních událostí, tak popis hřídelí či umístění reproduktorů v dekoracích. Celkovou glamourizaci revoluce i umění dovršují nápisy „Occupy Rousseau“ před sousedícím kasinem.
Trojí obsazení zaručuje relativně svěží výkon. Hraje se v dešti, dokud publikum vytrvá. Pro menší počet návštěvníků je v případě nepříznivého počasí do dvaceti minut připravena zjednodušená verze uvnitř divadla. Výrobu dekorací provází i rozvrh jejich dalšího použítí, po derniéře bude nákladná výprava rozprodána nebo použita pro další produkci. Dílo – relativní unikát – lze proto studovat i jako recyklovaný a prefabrikovaný soubor objektů a tvůrčí práci nelze omezit jen na uměleckou tvorbu. Tím poskytuje Bregenz příklad pro obecné úvahy o provozu divadla. Popis představení je totiž nutně širší než popis inscenace; ta by měla být rovněž studována nejen jako umělecký výtvor, ale jako komplex pracovních postupů a výrobních a distribučních vztahů ve struktuře (kulturní) ekonomie celého regionu: tedy rozbít dílo světem, ne naopak.
Martin Bernátek, Bregenz