Čí je to město?

Otázky spojené se společenskou a politickou situací v Praze iniciovaly v Divadle Na zábradlí vznik čtyř světových premiér českých her i nové uvedení dramatu Václava Havla Asanace (1987). Ve srovnání s realitou stavu v hlavním městě jde však ve většině případů o celkem předvídatelné umělecké počiny. K udržení kroku se skutečností by byla jistě potřeba hodně nespoutaná fantazie, stačí jen vzpomenout na neuvěřitelné medializované skandály týkající se územních plánů bývalého primátora Pavla Béma a jeho přítele, podnikatele a milionáře Romana Janouška (jich se ujalo A Studio Rubín v bláznivém projektu Bestie vrací úder) anebo nedávný verdikt soudu potvrzující neplatnost architektonické soutěže na novou Národní knihovnu.

Umělecký šéf Zábradlí David Czesany nejen díky dramaturgii, ale i výběrem spolupracovníků navazuje na své působení v ústeckém Činoherním studiu a směřuje ke společenské apelativnosti. A to především spoluprací s bratry Bambuškovými, nejvýraznějšími postavami českého politického divadla, kteří se, jak vidno, pomalu zabydlují na oficiální scéně. Tam dlouhodobě patří i dramatik a režisér Jiří Pokorný, reprezentující cool neboli drsnou dramatiku, a také všeobecně respektovaný a nezařaditelný režisér Jan Nebeský.

Pokusy o společenskou reflexi

Vedle zavedených inscenátorů reprezentuje Zábradlí i mladá absolventka DAMU a Czesanyho dramaturgyně Lucie Ferenzová. Její hudebně-scénický dokument Kolonie evokuje genius loci smíchovské osady Buďánka prostřednictvím příběhu o boji za záchranu posledního obývaného domu. Toto někdejší centrum undergroundu má být srovnáno se zemí bez ohledu na jeho status památkové zóny. Ferenzové inscenace přibližující historii místa se sice může pochlubit svou dokumentární hodnotou, ale působí poněkud nevyzrále. Zápas o domov s vnějším nepřítelem je spíše jakousi dobrodružnou šablonovitou dětskou hrou než skutečným střetem s mocí – kdysi s komunisty, nyní s developery. Proto by mnohem více zapadla do Eliadovy knihovny, kde je možné vidět další více či méně povedené pokusy mladých adeptů divadelního umění.

Schematičností trpí i tragikomedie Jiřího Pokorného Domov můj, v níž se ocitne vykutálená parta smradlavých zdevastovaných asociálů ve sterilním značkovém hotelu a vzejde z toho jen mnoho komických situací, jež s problémem bezdomovectví moc společného nemají. Přesto inscenaci Davida Czesanyho nelze upřít sugestivnost kontrastu mezi teplem a čistotou hotelu a zimou a špínou hrobky, v níž jinak bezdomovci přebývají, kontrastu mezi společností vyžadovanou střízlivou spořádaností a permanentně opilou beznadějí postav.

Inscenace hry Egona Tobiáše Denně, s podtitulem Poníci slabosti, se zaměřila na městskou kriminalitu. Vnímá ji ale pouze surreálnou komickou optikou, jako parodii na seriály, bulvární „šokující“ zpravodajství z černé kroniky a společenské (rozuměj: jde o drby divadelní) rubriky. A tak původní záměr – sestavit inscenaci z denního tisku, a reflektovat tak skutečné dění – dostal jako správné dada pěkně na frak. Přesto tato otevřená odpověď na otázku sezony v podobě ztřeštěného kabaretu režiséra Nebeského patří díky své neutuchající hravosti k nejzábavnějším kouskům uplynulého roku.

Jistota Havel a blázinec světa

Těsně po smrti Václava Havla uvedlo divadlo dramatikův normalizační text o přípravě demolice starého městečka, na jehož místě má být vystavěno panelové sídliště. Režisér Czesany jej nepřenesl do 21. století, nejde tedy, jak by se snad nabízelo, o konkrétní otevřenou kritiku současných pražských stavitelských projektů. Asanace zůstává v osmdesátých letech i díky výrazné výtvarné stylizaci scény a kostýmů postav architektů připravujících nový městský (územní) plán. Se skepsí této retroinscenace, vyplývající patrně z paralely stavu současné zkostnatělé a zkorumpované politiky, souzní i hudebně-taneční estrádní „vložka“, kdy se na scéně promenují bizarní modely moderních architektonických skvostů (jejich autorem je výtvarník Tomáš Bambušek), včetně nerealizovaného modelu Kaplického „chobotnice“. Navzdory minimální aktualizaci pokládám tento příspěvek k inscenační tradici Havla za velmi povedený. A můžeme se těšit na avizovanou režii další Havlovy hry – pražské Národní divadlo totiž chystá Zahradní slavnost v režii Dušana D. Pařízka.

Něco přes hodinu trvající adaptace Cantos, rozsáhlého epicko-lyrického cyklu představitele literárního modernismu Ezry Pounda, ukazuje především historickou zkušenost cizích kultur se správou polis. Fragmenty o hledání dobré vlády, jak zní podtitul inscenace Miroslava Bambuška, mají přísný, elitářsky vizuálně vytříbený tvar a odklánějí režiséra od agresivnosti jeho dosavadní tvorby k intelektuální meditaci. Tu ovšem rámuje umístění děje do ústavu pro duševně choré, jež odkazuje k osudu Ezry Pounda, který po druhé světové válce strávil v léčebně dvanáct let, a zároveň rozvíjí obraz blázince jako metafory našeho světa.

Autorka je teatroložka.