V Bolívii již šest let vládne indiánský prezident, jenž se snaží o zásadní přeměnu země a přes nejrůznější překážky má stále většinovou podporu obyvatel. V posledních dvou letech se potýká především s otázkou, jak ze země dostat ceněné komodity, a oživit tak nevalnou ekonomickou situaci, a přitom neztratit kruciální podporu původních obyvatel.
Evo Morales, indián z bolivijského Altiplana, fotbalista, horník, zemědělec, šéf odborů pěstitelů koky a vůdce radikálních protestů, nepochybně vejde do dějin Bolívie jako prezident, který výrazně ovlivnil tvář své země. Je prvním indiánem v prezidentské funkci, dvakrát po sobě vyhrál volby, a to dokonce s nadpoloviční většinou a na místní poměry i férovým způsobem. Jak je v Latinské Americe v poslední době zvykem, připravil a prosadil novou ústavu, která obsahuje termíny jako „přirozená práva Matky země“ nebo ustanovení, že „stát musí chránit tradiční pěstování koky jako národní kulturní dědictví“. Základními kameny jeho politiky se pak stala rovnoprávnost a podpora původních obyvatel Bolívie a snaha o „spravedlivou“ distribuci zisků z přírodních zdrojů země.
Jak vyvézt suroviny?
Morales musí řešit stejný problém jako jeho předchůdci: jak získat pomocí exportu surovin potřebné zdroje na realizaci svých politických cílů. V jedné z nejchudších zemí kontinentu je domácí výroba nerozvinutá, trh negeneruje mnoho peněz a ekonomika je tradičně závislá na vývozu komodit. V současné době je žádaný zemní plyn, jehož zásoby se nacházejí na východě země. Moralesova strana MAS (Movimiento al Socialismo) si jako hlavní programový cíl stanovila znárodnění všech přírodních zdrojů země, což také usilovně dělá (nijak radikálním způsobem, vždy usiluje o kompenzační dohodu s vyvlastněnou zahraniční firmou). Je to logická reakce po dekádách nadvlády neoliberálního dogmatu, kdy se v zemi privatizovalo vše, co se dalo prodat (příkladem může být vzpoura proti privatizaci vodních zdrojů v Cochabambě v roce 2000, kdy tehdejší bolivijská vláda prodala americkým podnikatelům dokonce právo vybírat poplatky za nasbíranou dešťovou vodu). Morales tedy sází na podnikání v režii státu, a proto musí dostat suroviny ze země na světový trh.
Bolívie v tomto ohledu silně trpí kvůli extrémním přírodním podmínkám. Země je od 19. století bez přístupu k moři, o který přišla v důsledku války s Chile a Peru, cesta k Pacifiku na západ vede tedy přes „nepřátelské“ území a navíc ji komplikuje prudký sestup z čtyřtisícové výšky andské náhorní plošiny k hladině moře. Cesta opačným směrem je také možná a lákavá, ale v cestě stojí neprostupná Amazonie a Gran Chaco.
Rozdělení indiáni
Morales tedy musel začít prosazovat i nepopulární opatření, která postihla přímo jádro jeho stoupenců: chudé indiány. Sám stál před lety v čele mnoha pochodů na prezidentský palác, organizoval blokády přístupových cest k hlavnímu městu a najednou „jeho lidé“ použili stejné metody proti němu, když třeba protestovali proti zvyšování cen benzinu. Obvykle se vládě podařilo najít kompromisní řešení, ale v roce 2011 musela čelit novému konfliktu, který má potenciál ohrozit samotné základy podpory MAS.
V souvislosti s hledáním cest pro zboží a suroviny se bolivijská vláda dohodla s Brazilci, že vybudují ve východní Bolívii, v departementu Beni, silnici, která spojí odlehlé amazonské oblasti s městem Cochabamba, což by umožnilo ekonomický rozvoj této části země. Bylo by pak možné napojit region na silniční systém v brazilské Amazonii, nemluvě o tom, že by poklesl hospodářský význam dosavadního centra východní Bolívie, Santa Cruz, jinak též střediska notorické protimoralesovské opozice. Tato silnice měla ovšem vést přes rozsáhlé území národního parku Isiboro, který je současně autonomním územím, kde žije asi dvanáct tisíc příslušníků indiánských etnik, ovšem odlišných od obyvatel Altiplana.
Indiáni z Beni začali organizovat protesty proti stavbě a svolali velký heroický pochod k prezidentskému paláci v La Pazu. Pochod měl trvat čtyřicet dní a (indiánská) veřejnost se v hodnocení této akce rozdělila na dvě skupiny. Morales sám prohlásil protestující poněkud necitlivě za protistátní škůdce, kterým vymyly mozek severoamerické nevládní agentury a kteří nechápou pozitivní přínosy stavby. Tento názor sdílela i část MAS, především osoby, které cítily příležitost v souvislosti s ekonomickým rozvojem departementu Beni uchvátit půdu rezervace a začít zde třeba pěstovat koku. Jiná část MAS to ale pochopila jako útok na základní principy své politiky, kdy se většinová indiánská skupina Kečuů a Ajmarů postavila proti svým bratrům z Beni, z čistě zištných důvodů – a chovají se tak stejně jako předchozí vlády bílé oligarchie. Indiáni z Beni pochodovali k La Pazu, kde zase demonstrovali stoupenci stavby silnice.
Násilné potlačení protestů
V září 2011 v městečku Yucumo na protestující zaútočily policejní jednotky a jejich zákrok se ničím nelišil od těch, kterými policie před lety zasahovala proti pěstitelům koky v čele s Moralesem. Kromě mnoha zraněných zůstali na místě i čtyři mrtví. V celé zemi propukly demonstrace a opozice na východě si mohla jen v klidu mnout ruce. Morales a jeho lidé brzy pochopili hrozící nebezpečí rozkolu ve vlastním táboře a rychle zařadili zpátečku: celý projekt byl zastaven, kontrakt s brazilskou firmou vypovězen a byl navržen zákon, že na území národního parku Isiboro se nikdy nesmí stavět žádná silnice. Bylo to vítězství pro indiány z Beni, ale část Moralesových stoupenců zůstala neuspokojena a otázka této stavby není zcela jistě uzavřena. Protesty proto pokračují i v letošním roce.
Znárodňování a rušení nevýhodných smluv je doprovázeno usilovným jednáním s jinými zahraničnímu firmami, bez kterých by nebylo možné těžbu ani jiné projekty realizovat. Uklidňují se i napjaté vztahy s USA (v roce 2008 vypověděl Morales amerického velvyslance z Bolívie, kvůli údajné podpoře separatistů v Santa Cruz), Bolívie dokonce uvažuje o určité spolupráci s USA ve věci kontroly ilegálního pěstování koky. Vše nasvědčuje tomu, že Morales si je vědom své křehké pozice: musí jednak uspět při exportu přírodního bohatství Bolívie, aby mohl financovat své sociální projekty, a současně si musí uchovat přízeň indiánské většiny, aby se udržel v úřadě do roku 2015, kdy mu končí mandát. A mezitím musí dávat pozor na kroky nesmiřitelné opozice a dojednávat další kompromisy, jako třeba v červnu 2012 se stávkujícími policisty, kteří se dožadovali zvýšení platů. Protože svrhnout prezidenta a vyhnat ho ze země umějí Bolivijci opravdu dokonale.
Autor je iberoamerikanista.