K výročí atentátu na Johna F. Kennedyho
Od zastřelení prezidenta USA Johna Fitzgeralda Kennedyho uplynulo sice už půlstoletí, ale nad jeho smrtí se vznáší stále řada otazníků. Místo snahy nalézt odpovědi jsme svědky pokusů Kennedyho dehonestovat, anebo naopak idealizovat a tím ho začlenit do celoamerického mýtu, jenž pracuje ve prospěch vládnoucích struktur.
K padesátému výročí atentátu na Johna F. Kennedyho spustila Amerika prapory na půl žerdi a jeho „následníci“ Bill Clinton a Barack Obama se klaněli u jeho hrobu. Bizarní podívaná, zvlášť když si uvědomíme, že Clintonova špinavá válka v Jugoslávii nebyla o nic legitimnější než Bushova v Iráku a Obamova v Libyi. O Guantánamu, vzdušných bezpilotních zabijácích, aféře NSA a vnitrostátním posilování moci represivních institucí na úkor právního státu ani nemluvě. Předzvěst budoucího národního svátku?
Historie stále (l)živá
Jeden z názorných příkladů posmrtné pacifikace nepohodlného jedince, který se postavil mimo dobový mainstream, najdeme ve středověké Francii. Johanka z Arku prodělala politickou transformaci od vojenského stratéga přes nebezpečnou kacířku až po národní hrdinku a svatou patronku Francie. Šlo o geniální metodu absorpce nepohodlného elementu mocenskými strukturami, se kterou se v různých lokálních a dobových variantách v průběhu dějin setkáváme až do současnosti. Po eliminaci přichází instrumentalizace perverzí historické role narušitele ve prospěch politické kontinuity establishmentu, kterému byl dotyčný nepohodlný a který se postaral o jeho umlčení. Vyřadit ze hry, zdiskreditovat a zapomenout je jedna možnost, nicméně nejefektivnější způsob boje proti revolučnímu mýtu je buď jeho komercializace, nebo domestikace v oficiálním panteonu svatých. Z odhodlané, byť problematické osobnosti narušující funkčnost panující moci se posléze stává „svatý“, sloužící k jejímu udržení. Jeanne de Domrémy byla posthumně transformovaná v Pannu orleánskou.
Co s JFK?
V kvazidiskusi o prezidentu Kennedym, která se již několik roků opět vede, se otázka pozadí atentátu stala okrajovým problémem. V kontextu poválečné americké a světové historie nakonec přece nejde o to, jestli byl Kennedy sukničkář, symbol mladistvé Ameriky sahající po hvězdách nebo obojí zároveň. A již vůbec nejde o spekulace typu „Přežil by prezident atentát, kdyby na sobě neměl korzet a mohl se schovat mezi sedadla?“, které nejnověji osvěžily výroční mainstreamové analýzy dallaské tragédie. Podobně jako v případě Johanky a dalších obětí mlýnice mocenských struktur se i v kauze JFK klíčovým momentem stávají mechanismy fungování reálně existující moci. Už jen z tohoto důvodu by neměla otázka po pachateli ztratit na významu a aktuálnosti. Nejde v ní nakonec o nic menšího než o hodnověrnost institucí demokratického a právního státu.
Komise amerického Kongresu, která v letech 1976 až 1979 ve svém vyšetřování došla k závěru, že se pravděpodobně jednalo o spiknutí, byla totiž posledním, byť zoufale nedokonalým oficiálním pokusem vypořádat se s temnou minulostí. Evidence mechanismů bránících objasnění vražd Johna F. Kennedyho, jeho bratra Roberta, Malcolma X a Martina Luthera Kinga, abychom jmenovali jen ty nejspektakulárnější, zpochybňuje samotnou podstatu americké republiky. Nejpozději po prvním zveřejnění takzvaného Zapruderova filmu (záběry kritického okamžiku přesvědčivě dokazují, že prezidentova hlava byla trefena plošně zpředu) muselo být jasné, že autorem finální smrtelné střely nemohl být Lee Harvey Oswald. Tři střely během necelých šesti sekund, teorie „magické kulky“, která měla způsobit celkem sedm ran u dvou osob, a další střelecké zázraky – to jsou pouze ty největší otazníky vznášející se nad teorií osamoceného pachatele. Těžko mohlo jít tudíž o čin jedince a celá zpráva Warrenovy komise není ničím jiným než zamlžující fraškou.
Přesto se žádný z následujících prezidentů ani nepokusil vnést světlo do této tragické události. K čemu tedy slouží ona náhlá vlajková pieta a Obamovo teatrální klanění u Kennedyho hrobu?
Metoda pacifikace
Stoupající počet dokumentárních pořadů buď o tom, jaký byl John Kennedy zhýralec, nebo naopak na téma, jak Amerika pozbyla vizionářského sunny boye, odpoutává pozornost od zásadní otázky. Co se vlastně tehdy v Dallasu stalo? První pohled slouží k demontáži pozitivního prezidentova mýtu a podvědomému snížení míry osobní identifikace s jeho osudem. Pohled druhý ho naopak prezentuje jako kontinuální součást „american way of life“, reálně žitého amerického snu, který je navíc posvěcován vysokými oběťmi. Společné mají tyto zdánlivě protichůdné tendence jedno: atentát v Dallasu se stejně jako jeho oběť depolitizuje, pachatelem není systém, ale bezvýznamný jedinec. A tento odpolitizovaný obraz zbavený empirie se dá bez problémů integrovat do celoamerického mýtu – do panteonu těch, kteří i za cenu, že se stali oběťmi zlobných, nepřejících, a tedy neamerických individuí, svým pionýrským duchem povznesli Ameriku o stupeň výš.
Spojnici mezi listopadem roku 1963 a dneškem vytvořil svým gestem sám Obama, který se v roce 2008 stylizoval do politické inkarnace Martina Luthera Kinga a následovníka JFK. Jedná se snad o hlubší symboliku ve spojitosti s nedávnými diplomatickými aktivitami vůči Rusku, Sýrii a Íránu? Nebo se úřadující prezident s válečnou i lidskoprávní bilancí, připomínající doposud spíše předchůdce Bushe juniora, snaží laciným emotivním gestem očistit pošramocenou pověst? Kennedy v létě roku 1963 na washingtonské univerzitě vyslovil přesvědčení, že svět nepotřebuje „pax americana“ vynucený zbraněmi, ale spravedlivý mír, k němuž připravoval první kroky. Této pozici jsou Obamovy činy značně vzdálené, a tak pieta u Kennedyho hrobu – bez vůle vyšetřit pozadí atentátu – slouží prezidentovi pouze k sebeprezentaci a udržení statu quo.
Ve filmu JFK Olivera Stonea citoval státní zástupce Garrison Alfreda Tennysona, jenž mluvil o mocných, kteří zapomínají na umírajícího krále. V případě Johna Fitzgeralda Kennedyho to již tak úplně neplatí: padesát let po „králově“ smrti si na něj mocní totiž opět a rádi vzpomněli.
Autor je historik a religionista, dlouhodobě žije v Hannoveru.