Moje kule je ulita z vosku

V rámci Roku Czesława Miłosze, který loni u příležitosti stého výročí jeho narození vyhlásil polský Sejm, proběhla po celém světě řada výstav a vyšly nové překlady jeho textů. Miłoszovský rok samozřejmě reflektovala i česká literatura – tematická čísla připravily Host (5/2011) a revue Salve (3/2011), dočkali jsme se překladu Posledních básní nebo Teologického traktátu. Posledním příspěvkem byl na sklonku roku Miłoszův deník Myslivcův rok.

Poněkud záhadný název deníkového zápisníku od srpna 1987 do konce července 1988 komentuje v předmluvě sám autor. Pojmenovává takto svůj deník, aby připomněl autora, kterého měl v oblibě během školních let. Jedná se o stejnojmennou knihu Włodzimierza Korsaka, napsanou skutečně jako mysliveckou příručku – kalendář činností rozdělených do jednotlivých měsíců. Zdánlivě se drží pouze kalendářní kompozice, zatímco s tématem Korsakovy knihy nemá nic společného. Kalendářní forma deníkových zápisů však klame jak jednoznačným časovým omezením jednoho roku, tak svou deníkovou formou. Zato k myslivosti může mít blíž, než se na první dojem může jevit: „Mladistvá snění o výpravách ,stezkami přírody‘ se nevyplnila, přesto jsem se stal myslivcem, i když jiného druhu: mou lovnou zvěří byl celý viditelný svět a já jsem celý život zasvětil pokusům zachytit ho ve slovech nebo ho slovy zasáhnout. Bohužel, tento myslivcův rok už přináší pouze úvahy o nesouměřitelnosti záměrů a výsledků, a to i přesto, že knihy, které jsem napsal, by zaplnily celou poličku.“

Na lovu

„Myslivec“ zde tedy poněkud ironicky nahrazuje patetického „myslitele“, jenž touží prostřednictvím slov skolit „divočinu“ okolního světa – často trefí, občas míří vedle, někdy jako lovecký pes slídí po stopě postřelené zvěře. Volí žánr v polské literatuře dost etablovaný (Deník psaný v noci Herlinga-Grudzińského, Deníky Witolda Gombrowicze) a je si této tradice vědom. Jeho deníkem však prolínají další autobiografické žánry – řada záznamů vzniká jako zápisky z cest (v letadle, v hotelových pokojích, během přednáškových pobytů), v předmluvě píše o „pokřivené autobiografii“, do diáře často vkládá epistolární pasáže, esejistická torza a rozpětím loveného času a snahou po sběru a konzervaci vzpomínek-trofejí „míří“ k pamětem. Sám si v úvodní Poznámce po letech klade otázku: Čím je tato kniha? A odpovídá si slovy Madeline Levinové, profesorky University of North Carolina, která o jeho tvorbě prohlásila, že „převážnou část svého života psal román o dvacátém století, ne však formou románu, ale pouze formou poznámek z cest, esejů, literární kritiky“.

Trofeje stárnoucího ješity

Tento lovecký román píše sedmasedmdesátiletý autor v době, kdy už je natrvalo usazený v Kalifornii – od roku 1960 přednášel na univerzitě v Berkeley – a má dojem, že kalifornské borovice budou to poslední, co ve svém životě uvidí; krátce poté, co mu zemřela manželka, s níž prožil většinu života, ale také v éře, kdy vrcholí „zlatý věk“ emigrantské středoevropské literatury (a Miłosz, nositel Nobelovy ceny za literaturu, je jednou z jejích „celebrit“). Všechny tyto okolnosti Myslivcův rok formují. Oproti preciznosti a vybroušenosti autorovy předchozí esejistiky a traktátů se jeho „lovecké zápisky“ tříští do fragmentů; některé motivy pouze načrtává, jiné se repetitivně vracejí. V pozadí sice zůstávají jeho tradiční témata – vztah umělce a totalitní moci, osudy emigrantské literatury, povaha „polskosti“ a určující momenty polských dějin dvacátého století, litevské kořeny a genius loci krajiny Kresů –, ale mnohem větší akcent klade na konkrétní osoby. Loví v paměti vzpomínky na své současníky i předchůdce a sestavuje jakousi „ročenku absolventů“ polské intelektuální elity. Ostatně v předmluvě zdůrazňuje, že na knize je možná nejdůležitější právě její jmenný rejstřík. Portrétuje nejen přátele, spolužáky, rodinu, literáty, ale i soudobé „polské hrdiny“ nebo osobnosti, které zásadním způsobem formovaly jeho život – mezi výrazné figury patří například papež Jan Pavel II. nebo Hannah Arendtová. Nechybějí ani osobní témata – stárnutí, manželství reflektované láskyplně i se skeptickým odstupem, péče o kalifornskou zahradu.

Tón smířlivého bilancování moudrého starce ale chybí. Czesław Miłosz je lovcem ješitným („dělá mi dobře, oslovují­-li mne v Berlíně doktore nebo profesore“), urputným a krutým – vede polemiky s vlastními i kanonickými texty (Božská komedie, Kouzelný vrch), s kolegy (především s Gombrowiczem) i s literárními koncepty (např. s romantickým mýtem zbožňujícím velikost s vychýlením: „Nechovám sympatie k nemocným géniům.“). Netají se pocitem zoufalství, jehož příčiny hledá ve vědomí konce – zemí, v nichž žil (carské Rusko, svobodné Polsko a Litva, Evropa) a které opustil, i vlastního života (nemůže tušit, že má před sebou ještě šestnáct let života a návrat do demokratického Polska).

Báseň Miluj divokou labuť Robinsona Jefferse by podle Miłosze mohla být mottem celé jeho tvorby. Zní v ní i tyto verše: „Kéž bych zachytil, když už ne nádheru/ věcí, aspoň jediný odlesk./ Jsem špatný lovec, moje kule je ulita z vosku.“ Ale možná ona „nesouměřitelnost záměrů a výsledků“ může být tím nejlepším způsobem, jak převyprávět román dvacátého století.