Jako všude na světě i v Číně jsou internetové servery plné zpravodajství z největšího globálního sportovního svátku. Karambol čínského překážkového běžce Liou Sianga, který při závodě zakopl hned o první překážku, zaplnil fotografické přílohy i galerie videonahrávek, aby se dalo doslova krok za krokem analyzovat, kde se stala chyba. Článek v Lidovém deníku z 8. srpna se snaží vypořádat s tím, že tento sportovec již podruhé zklamal své fanoušky – už v Pekingu do něj byly vkládány velké naděje, ale též kvůli zranění nebyly naplněny. „Tak jako se před čtyřmi lety v pekingském „Ptačím hnízdě“ upíraly oči Číňanů k jejich Běžci, doufali jsme, že v Londýně jeho křídla znovu započnou svůj let, doufali jsme i přes starosti, že tentokrát určitě nezklame naše naděje, že určitě uskuteční sen Číňanů o vítězství, po němž všichni tak žíznivě touží.“ Není divu, že když se taková očekávání nevyplní, frustrace je veliká. Autor článku cítí nutnost atleta obhajovat: „Liou Siang je prostě sportovec, a ne mašinka na výkon, která by měla plnit naše tužby.“ Ať tak či onak, sportovci z jiných zemí vidí, jakou si Liou Siang užívá podporu od stovek milionů fanoušků, jakkoli zároveň tato podpora znamená obrovský a hlavně dlouhodobý tlak – „vždyť on na svých bedrech nenese jenom naděje své, ale také naděje nás všech – a to musí být nesnesitelné“. A na závěr autor dodává, že výpadek favorita dal vlastně jeho krajanům šanci navrátit se k podstatě: užívat si sportovních výkonů a přestat křečovitě myslet na zázrak.
Agentura Nová Čína se samozřejmě neomezuje jenom na olympijské hrdiny, které mohou sledovat a oceňovat prostřednictvím televize miliony diváků, ale přináší také příběhy hrdinů všedního dne. Podívejme se do rubriky zpráv z Kuej-čou, jedné z nejchudších čínských provincií. Osmého srpna se dočítáme o sedmiletém Lung Ťi-jüanovi, „pravém chlapovi“ z vesnice Ša-tchien, jenž se sám stará nejen o sebe, ale ještě o nemocného dědečka, který je upoután na lůžko. Do svých šesti let žil Ťi-jüan s matkou i otcem, ale ten pak zemřel na těžkou nemoc a „matka neunesla takovou ránu osudu, zmizela, a od té doby o ní nikdo neslyšel“. Hned po škole se Ťi-jüan pouští do domácích prací, pere, nosí dřevo, vaří na ohni jídlo. „Dokonce se mi stará o léky a píchá mi injekce,“ říká chlapcův dědeček a dodává: „Něco takového by dítě vůbec nemělo dělat, je to příliš těžké.“ Chválou nešetří ani ředitel školy, kterou chlapec navštěvuje, a zmiňuje, že ačkoli má jeho žáček v životě naloženo více než ostatní, za spolužáky nezaostává. Když se příběh malého Ťi-jüana dostal na internet, nenechal spoluobčany chladnými. „Před několika dny přijel osobně ředitel jistého podniku z Kuej-jangu [hlavní město provincie Kuej-čou] a přivezl chlapci a jeho dědečkovi dárky a peníze, a kromě toho jim neváhal začít posílat pět set jüanů měsíčně na přilepšenou.“ Následovali další neznámí dobrodinci.
Navzdory šťastnému konci musí i samotné Číňany děsit nesystémovost takového „řešení“ – při vědomí, kolik podobných případů asi v jejich zemi je. Článek o Sun Fang-chung, která přijela jako dobrovolnice dělat interview s chudými, načež se rozhodla opustit svou dobře placenou práci a pokračovat v pomoci těm nejchudším, je koneckonců výmluvný. „Když jsem přijela v roce 2009 poprvé do rodiny Liang Lina, byla jsem zděšená, takovou chudobu jsem za celý svůj čtyřicetiletý život neviděla. Do jejich domu foukalo všemi čtyřmi stěnami, střecha byla tenoučká, na postelích děravé tenké pokrývky, Liang Lin měl na nohou boty bez pat a na sobě děravý hadr.“ Když přijela po čtrnácti dnech s několika dobrovolníky znovu, kromě pořádné přikrývky, tašky do školy a dalších drobností přivezla dobrou zprávu: jeden dobrodinec ze Šen-čenu hodlá zaplatit Liang Linovi vzdělávání až po vysokou školu (a několik dalších dětí obdrží jinou finanční pomoc). Po necelých třech letech, během nichž hovořila s pěti sty dětmi a zprostředkovala pomoc za více než milion jüanů ročně, dala výpověď v zaměstnání a rozhodla se zůstat s dětmi v horách jako učitelka za minimální mzdu, vzdálená od přátel i širší rodiny.
Nebývale silné bouře sužující v červenci severní Čínu včetně hlavního města Pekingu donutily zodpovědná místa uvažovat o komplexních opatřeních pro případy takových katastrof: je třeba vybudovat síť míst, kde by mohli nalézt útočiště lidé postižení jakoukoli živelní pohromou, a tato síť by měla být pohotově zásobovaná jídlem a ostatními běžnými denními potřebami. U příležitosti promýšlení rekonstrukce poničených staveb se opět rozkrývá i jinak občas oživovaná otázka jejich bezpečnosti – ať už se jedná o budovy, které jsou v tomto ohledu nejdůležitější, nebo o vodní toky a dopravní cesty. Při bouři 21. 7., která se stala symbolem pohrom letošního července, bylo poničeno šestašedesát tisíc obydlí, zcela spadlo na osm tisíc domů, a to všechno ve venkovské oblasti, kde se na odolnost nedbalo. „Nyní je třeba tyto oblasti vystavět zcela nově, pod jednotným konceptem, systematicky, ať už se jedná o vesnici či město, a samozřejmě s ohledem na přírodní podmínky místa.“