Patrik Fitzgerald, pozapomenutý, nicméně stále znovu objevovaný britský hudebník považovaný za prvního představitele folk punku, je jedním z tvůrců, kteří znají tajemství neúspěchu. Nyní se vrací, aby na evropském turné uvedl svoji novou desku – nazvanou příznačně Subliminal Alienation.
Podržíme-li se podivného, nicméně mezi příslušníky žánru stále oblíbeného nacionálně-sociálního pojetí, podle něhož je skutečný punk britská záležitost a americkým předchůdcům náleží právo prehistorie, byl by protějškem prvního folkpunkera Patrika Fitzgeralda první folkprepunker Peter Laughner. Nejde jen o to, nakolik se Fitzgeraldova generační píseň Safety-Pin Stuck in My Heart z roku 1977, v níž se zpívá „mám ucho zanícené od řetězu na psa“, podobá Laughnerově o pár let starší zcela osamělé skladbě Life Stinks, v které se podobně zarputile opakuje, že „život smrdí“. V obou případech jde především o to, že oba hudebníci stvořili legendu, jejíž součástí je nepřijetí umělce. Osobní zakladatelské stylotvorné gesto se okamžitě otisklo do žánru, v němž se nicméně jeho původci nikdy nedostalo odpovídajícího postavení. Zatímco Laughner tak jako mnozí zakladatelé záhy zemřel, Fitzgerald to po letech shrnul slovy: „Jak se naskytla příležitost být slavný, vždycky jsem udělal špatné rozhodnutí – ale z dobrých důvodů.“
Osudem jeho hudby zřejmě bylo, aby zůstala odlehlá asi tak, jako si z pohledu většiny posluchačů byly vzdálené obě části jejího žánrového vymezení. V kontextu dobové punkové či postpunkové scény se sice Fitzgerald pohyboval jako sebevědomý solitér, jehož jedinečnou pozici mezi hudebníkem Markem Perrym a recitátorem Johnem Cooperem Clarkem přinejmenším hudební kritici vždy uznávali, a také slavné punkové skupiny konce sedmdesátých let jako Buzzcocks, Clash, Sham 69 nebo The Jam z ne zcela jasných důvodů folkpunkového písničkáře rády zvaly na své koncerty. Jisté nicméně je, že masa čekající na punk rock nebyla na folk punk nijak zvlášť zvědavá a osamělý písničkář, v němž si subkultura hýčkala své spojení s uměním, byl častým terčem útoků.
Teď jsi prohrál
Fitzgeraldova pozice v tehdejší londýnské punkové scéně byla plná rozporů. Mladý hudebník, o němž v časopise Sounds napsali, že na pódium „rozhodně nepřichází s andělskou tváří a ruměnci na tvářích“ a jehož první nahrávky se rychle vyprodaly, se na jedné straně cítil být spojený se scénou do té míry, že se ucházel o členství v iniciační punkové skupině London SS, žil ve squatu, který byl „zcela v troskách“, a chtěl být „kultovní postavou“, na straně druhé ho však unavovaly střety s nepřátelským publikem, jež urážel textem They’re Buying Their Punk Down at Woolworth’s. V té době už bylo hnutí do značné míry věcí triček a skupinové provokace.
Jak ukazuje vzpomínka Mary Harronové, někdejší spoluzakladatelky amerického časopisu Punk, který poprvé pojmenoval novou subkulturu, punkoví umělci byli svým publikem leckdy zaskočeni. „Všude byly stovky malých dětí se zářivě rudými odbarvenými vlasy, řetězy a špendlíky zapíchnutými do hlavy. Bylo to jak noční můra, jen jsem si říkala: Proboha, co jsme to udělali? Co jsme to stvořili?“ Mezi britským publikem v té době navíc vrcholila móda plivání a agresivita postupně narůstala. „Byl to strašný zážitek být každý večer pokrytý plivanci od diváků,“ vzpomínal na rozmach punku sólový kytarista skupiny Voidoids. „Co ale člověku opravdu bralo chuť do života, bylo, když vás do hlavy praštila neotevřená plechovka od piva. Trápila mě ta zarytost, se kterou diváci obětovali neotevřené pivo, aby mohli zranit někoho na jevišti.“
Samotný Fitzgerald, kterého za pomoci plechovek od piva v roce 1978 před několika tisíci diváky vyhnali z pódia festivalu Rock Against Racism skinheadi stojící v prvních řadách, pak prý často ani nevěděl, jak na některých koncertech přežil. Pokud o rok později v rozhovoru pro New Musical Express tvrdil, že měl k vystupování vždy složitý vztah a leckdy by býval namísto hraní radši šel domů a díval se na televizi, nebyl důvod mu nevěřit. Zmíněné okolnosti zřejmě vysvětlují, proč byla už první dlouhohrající deska tehdy teprve dva roky vystupujícího hudebníka, album Grubby Stories z roku 1979, plná deziluze, ironie a pohledů zpět. „Všechny ty roky úsilí, všechny ty rozhovory,“ zpívá se v jedné z písní, jež je výčtem potíží začínající rockové hvězdy. „Desky se nikdy neprodávají, jak by měly,/ ale i tak jsi jednu nahrál,/ teď jsi úspěšný,/ teď jsi prohrál“. Což se o pár let později potvrdilo.
Život pokračuje
Pozici folkpunkového písničkáře osiřelého na území, kde začínal dominovat oi punk, zachycuje amatérský dokument Rough Cut and Ready Dubbed, natáčený v letech 1978 až 1981. Hasan Shah a Dom Shaw na barevnou super osmičku naturalistickým způsobem zachytili britskou punkovou scénu v době, kdy undergroundová východiska stylu, spojená s novátorskou stylizací a individuální provokací, otevřeně přecházela v součást pouliční, masové a víceméně uniformní proletářské kultury. Ve společnosti těžkých bot, vyholených hlav, opuchlých přiopilých dětí a skupin jako U. K. Subs, Cockney Rejects nebo Sham 69 pak Fitzgerald se svou stylizací dandyho působil jako postava z jiné doby, anebo spíše z jiného filmu. Jisté je, že například do dokumentu Phenelope Spheeris The Decline of Western Civilisation, mapujícího soudobou losangeleskou postpunkovou scénu, by Fitzgeraldova tvorba i osobní stylizace zapadly mnohem lépe.
Britský dokument navíc zachycuje Fitzgeralda v období minialba Tonight, vydaného roku 1980, tedy v době, kdy začal používat revox, klávesy a drum machine. Tím se jeho písničkářství sblížilo s melancholickým pretechnem Anne Clark, s níž o něco později natočil společný singl, ale daleko nemělo ani k synth punku amerických skupin The Units nebo Screamers – tedy k přehlížené, komerčně nezajímavé, prodejem triček a pogováním vytěsněné, možné, ale nikdy nenaplněné budoucnosti punku.
Více než o samotnou hudbu však šlo o osobní postoj k žánru. Na konci sedmdesátých let už punk jako výraz určité subkultury vstoupil do historie a nadále se, z velké části nevědomě, reprodukoval v ideologickém i estetickém bezčasí folkloru určité části společnosti. Naproti tomu Fitzgerald, podobně jako mnozí prepunkoví, deathpunkoví či synthpunkoví američtí umělci, chápal punkovou stylizaci v tradici dandismu, gangsterských filmů, berlínského kabaretu a glam rocku jako hru rozporných masek produkujících novou uměleckou identitu. Takto uvažující punker svůj čas teprve hledá, po částech kopíruje a pomalu skládá dohromady. Mate chronologii a ocitá se v opozici, která je právě tak politická jako intimní. Jakkoli jeho stylizace může vyjadřovat společenskou krizi, pro společnost je stejně vzdálený či blízký jako snění.
Fitzgerald se tak jako snílek nakonec s punkovou scénou rozešel v okamžiku, kdy se pro většinu posluchačů stala jakousi neměnnou matricí, věčně živé subkultury. O svém nynějším vystupování někdejší průkopník folk punku, který dnes žije na Novém Zélandu, mluví zcela věrohodně: „Občas vyjedu, odehraju nějaké koncerty a říkám si, proč to vlastně dělám?“