Porážka Solidarity

Politolog David Ost se v knize The Defeat of Solidarity. Anger and Politics in Postcommunist Europe (Porážka Solidarity. Hněv a politika v postkomunistické Evropě, 2005) snaží na příkladu vývoje polského odborového hnutí Solidarita demonstrovat, jakých podob nabývá společensko-politická situace v zemích středovýchodní Evropy. Solidární stávka v gdaňských loděnicích se podle něho v událostech po roce 1989 do velké míry obrátila proti samotným dělníkům. „Není skutečnou pohromou postkomunistického procesu demokratizace, že jeho hlavními poraženými jsou ti, kteří transformaci umožnili? Že ti, jejichž solidární stávky napomohly uskutečnění kapitalistické demokracie, brzy museli pracovat ve firmách, jejichž manažeři nerespektují odbory ani kolektivní vyjednávání; nebo v těchto firmách dokonce pracují jako ,nezávislí živnostníci‘ bez nároku na zaměstnanecké výhody a právní ochranu?“

Když se v srpnu 1980, jako reakce na propuštění aktivistky Svobodných odborových svazů Anny Walentynowiczové, zformoval svaz nezávislých odborů Solidarita, většinu středoevropských, ale i západoevropských intelektuálů tyto události fascinovaly. Světlo světa konečně spatřila skutečná revoluce zdola, jejímž bezprostředním impulsem byla sebeorganizace pracujících za účelem hájení vlastních zájmů. Podobně fascinován je i Ost a tato fascinace tvoří zároveň názorový fundament jeho knihy. Velkou výhodou publikace je ovšem autorova pozice – sociální jevy porevolučního Polska komentuje z kritického odstupu.

Třídní vědomí

Protestní akce ze srpna 1980 se odvíjely od problémů konkrétního pracoviště, celospolečenský dopad byl až jejich následkem. Jakmile byly nezávislé odbory Solidarita uznány vládou, problematika práce přestala být hlavním požadavkem. Aktivní dělnické odbory sice dokázaly zlepšit pracovní podmínky, ale intelektuální elity v čele Solidarity se postupně odkláněly od hájení zájmů pracujících směrem k vymáhání občanských práv. Slovy Davida Osta: vyměnily sledování ekonomických zájmů za sledování zájmů politických. Na rozdíl od odborů vznikajících v tržních hospodářstvích se polské odbory nezrodily ze specificky třídního základu. Pojem třídy nám totiž o socialistické společnosti řekne jen velmi málo. Hájit zájmy pracujících bylo navíc v zájmu komunistické státní moci, protože jejich spokojenost zajišťovala legitimitu státnímu zřízení.

Obecně převládala představa, že v momentě, kdy skončil komunismus, musí skončit i koncept třídy. Třídní diference ovšem vždy sloužila především k popisu kapitalistické společnosti. David Ost tedy rehabilituje třídní rétoriku a dává rovnítko mezi potřebou tříd a demokratickou inkluzi. Demokratickou inkluzi vidí jako kompromis mezi partikulárními zájmy, přičemž se tento kompromis buduje na ekonomické, a nikoliv politické či etické úrovni. Ost třídní vědomí pokládá, zcela v duchu svého pragmatického přístupu, za sebeuvědomění pracujících jako určité sociální skupiny, jejíž zájmy se odlišují od zájmů jiných ekonomických skupin a která k uskutečnění těchto zájmů musí využít všech dostupných možností. Třídní vědomí přináší tento moment identifikace a zároveň implicitně i ekonomické požadavky.

Tyto zájmy jsou především čistě partikulární a nemají ambici být zájmy všeobecnými. Ostova koncepce je do jisté míry apoteózou statu quo, jelikož třídní vědomí je pro něj také vědomím subordinace, rezignací pracujících na vedoucí úlohu ve společnosti. Z velké části však tuto definici můžeme přisoudit autorově obezřetnosti, díky níž zohledňuje sociální postavení pracujících za komunistického režimu. Zkušenost minulého režimu totiž paradoxně ztížila postavení pracujících v kapitalistické společnosti. Privilegované postavení dělnictva za minulého režimu sugerovalo iluzi, že zájmy dělnictva jsou zájmy celé společnosti.

Odbory po roce 1989 stály před nelehkým úkolem: jak uhájit nezávislost na státní moci, když většina politických představitelů vzešla z původní Solidarity. Jak nesnadný to byl úkol, se ukázalo v momentě, kdy vláda začala realizovat tzv. Balzerowiczův plán (podle ministra financí Leszka Balzerowicze). Vedení podniků v součinnosti s odbory činilo takové kroky, které měly uskutečnit tržní reformu (snížení a rozrůzněnost mezd, propouštění zaměstnanců, flexibilní pracovní vztah). Odbory nekladly odpor vedení proto, aby chránily práva pracujících, ale aby zabránily převzetí správy nad většinou podniků osobám napojeným na minulý režim. Přes všechna negativa měl tento vypjatý antikomunismus jeden pozitivní dopad: privatizace státních podniků díky němu neproběhla v tak masivním měřítku jako třeba v České republice.

Smutný paradox polské porevoluční situace nakonec završil proces odklonu inteligence od pracující třídy. Pokud se objevily projevy nespokojenosti s ekonomickými reformami, uchylovala se tato elita k využívání stejného jazyka, jakým se snažili potlačit gdaňskou stávku představitelé komunistické moci: lidé nestávkují, protože je jejich životní situace tak zlá, ale protože jim to namluvili političtí agitátoři. Ztotožnění liberální politiky s liberální ekonomií vedlo k tomu, že kdokoliv kritizoval tržní hospodářství, byl automaticky označován za odpůrce demokracie. Boj za lidská práva a občanskou společnost splynul s bojem za rozmělnění státního vlastnictví a osekání státních subvencí.

Zničení socialistického diskursu

Postupné vylučování dělnické třídy z demokratického diskursu zapříčinil především antikomunismus v součinnosti s přežívající rétorikou studené války. Porážka socialismu ve východní Evropě měla za následek zdiskreditování samotné řeči, v níž jsou požadavky pracujících artikulovány. Porevolučnímu období zcela dominovala představa, že růst a akumulace kapitálu samy o sobě zaručují lepší životní podmínky všem občanům. Tato iluze oslabovala vliv odborů a socialistických stran na hospodářství západoevropských států a budování sociálního státu. Dělnická třída se z obdivované entity, jež dala do pohybu zásadní dějinný zvrat, stala opovrhovanou sociální skupinou, jejíž hlas byl v diskursu devadesátých let diskvalifikován jako nedostatečně informovaný, zaostalý a nebezpečný.

Tato proměna našla svůj výraz v rétorice liberální inteligence. Představitelé politické moci vykreslovali transformaci jako cestu rozumných řešení. Pohrdání politických představitelů vyústilo v téměř aristokratický étos, s nímž byly porevoluční reformy praktikovány. Nepřízeň voličů si proreformní strany vykládaly nedostatečnou informovaností elektorátu a paradoxně ji vnímaly jako doklad oprávněnosti nastoleného trendu, což ještě přiživovala nejvýznamnější veřejná média. Povýšenost nad voliči, popírající základní principy demokratického zřízení, zapříčinila zvyšující se nedůvěru občanů k politické reprezentaci. Požadavky a přání vyjadřující vůli lidu byly šmahem označovány za populismus – zaklínadlo, jež se stalo účinnou zbraní proti všem zájmovým skupinám.

Rostoucí nespokojenost s ekonomickou reformou vyústila ve volbách roku 1993 ve vítězství strany SLD (Svaz demokratické levice), jejíž členská základna byla z velké části napojena na bývalou Polskou sjednocenou dělnickou stranu. Na čtyři roky se ujala vlády společně s agrární Polskou lidovou stranou. Všechny možnosti konstituování nezávislých odborů hájících práva pracujících tak paradoxně ztroskotaly, když naplno vypukl střet mezi antikomunismem odborů a efektivní levicovou politikou SLD.

Polští liberálové i nadále ztotožňovali neregulovanou tržní ekonomii s politickým liberalismem jako celkem, což vyústilo v rostoucí antiliberální nálady ve společnosti. Členové odborů rozpoznávali, že jejich počáteční bezmezná podpora intelektuálních elit byla pastí, následkem čehož se polské dělnické hnutí přimknulo k nacionalismu a klerikalismu. Konstantní frustrace z ekonomického Balzerowiczova plánu vyústila v odmítnutí liberální politiky jako celku.

Politika hněvu

Zatímco komunistická vláda otevřeně deklarovala svou vládu nad všemi oblastmi společnosti, v nové kapitalistické společnosti vláda tvrdila, že jsou to lidé, kdo vládne – s poukazem na svobodné volby a skutečnost, že většina výrobních prostředků je ve vlastnictví soukromých subjektů. Sociální nespokojenost byla v prvním případě zaměřena na jeden dobře známý cíl – Stranu. V druhém případě se předpokládá, že hněv bude někam či na někoho přesměrován. David Ost je přesvědčen, že zásadním úkolem politiky v kapitalistické společnosti je organizovat hněv.

V návaznosti na teorii německého politologa Carla Schmitta uvažuje Ost o potřebě konkrétního nepřítele různých zájmových skupin. Správné liberální zřízení podle něj dokáže kanalizovat hněv určitých skupin na ekonomické problémy, čímž nutí tyto zájmové skupiny ke kompromisu, právě proto volá po obnovení konceptů třídy a třídního boje. Třídní boj je ekonomický hněv, je způsoben ekonomickými problémy a ty mohou být vyřešeny pouze změnou ekonomických pravidel. Koncept třídy tedy obsahuje poměrně silný ekonomický narativ, díky němuž se může konstituovat silné hnutí pracujících, aniž by muselo podléhat neliberálním a fašizujícím tendencím.

V Polsku raných devadesátých let se ovšem ke slovu hlásí narativ antiliberalismu, s nímž vystoupil nejviditelněji Lech Wałęsa v boji proti prvnímu demokratickému předsedovi vlády Tadeuszi Mazowieckému. Wałęsa identifikoval nepřítele v komunismu, ale také v politickém liberalismu. Hněv frustrovaných pracujících byl nasměrován na morální neukotvenost liberalismu, nikoliv na ekonomické praktiky neregulovaného trhu. Tím se otevřel velký prostor pro extrémní, nacionální pravici a klerofašisty, kteří za nepřítele (a kanalizaci frustrace a hněvu) označili úpadek tradičních hodnot a oslabení národního vědomí. Levice tak selhala především v tom, že nenabídla dělnictvu smysluplný narativ, jenž by zaměřil hněv především na ekonomické problémy.

Neschopnost liberální politické reprezentace soustředit sociální konflikty v debatě o ekonomických principech vede k antiliberálním společenským náladám. Vyřazení třídních střetů z diskursivního pole rodící se demokracie způsobilo exkluzivní společenský pohyb, kdy nepřítel nebyl vnímán jako reprezentant jiné zájmové skupiny, ale jako cizinec napadající samotnou podstatu zřízení.