Ptám se málo

Naposledy jste Prahu navštívila v roce 1997, byla jste hostem Pražského festivalu spisovatelů. Jak na ni vzpomínáte?

Neuvěřitelně pozitivně. Musela jsem tu v některém ze svých vtělení žít. Na festival vzpomínám s dojetím, slyšela jsem tehdy Doctorowa číst Ragtime, moji oblíbenou knihu. Poslouchala ho spousta dalších čtenářů, někteří s překlady v rukou. A tehdy jsem si poprvé pomyslela, že literatura spojuje: jedni žijí a druzí vyprávějí. Ti, kteří žijí, nás rozdělují, a ti kteří vyprávějí, nás spojují.

Téma je pro reportéra velmi důležité. Hledáte náměty, nebo se objevují samy, tak trochu náhodou?

Je to záhada. Často rozhoduje jedna věta, jeden detail v nějakém příběhu. A důležití jsou také hrdinové. Jejich prostřednictvím můžu vyprávět o tom nejdůležitějším, věčném: o lásce, strachu, odvaze a cti.

Reportér musí umět klást otázky, někdy velmi obtížné, bolestné, anebo takové, které před ním nikdo nepoložil. Jako v knize Stihnout to před Pánem Bohem, rozhovoru s Markem Edelmanem, jedním z vůdců povstání ve varšavském ghettu (a jediným, který povstání přežil). Jak se takového člověka ptát a na co?

Ptám se vlastně docela málo. A především na technické detaily: rok nebo místo, kdy a kde se událost stala. Hovořím jen s těmi, kteří vyprávět chtějí, přejí si, aby se na ně nezapomnělo, s těmi, kteří zažili něco, co si zaslouží, abychom si všichni pamatovali. Paměť je základní lidskou potřebou.

Jako jedna z prvních jste otevřeně psala o holocaustu, komplikovaných vztazích Poláků a Židů. Setkávala jste se s nepochopením?

Holocaust není téma, které si vybíráte. Je jako propast. A Poláci v tom všem nejsou nejdůležitější. Vyprávět o holocaustu znamená vyprávět o člověku. Jak dokáže být dobrý a jak dokáže být zlý. Ani jedno nemůžeme úplně pochopit.

Česky naposledy vyšel soubor povídek Důkazy pro…, v němž najdeme také povídku Dybuk, navazující na mystický motiv duše zemřelého obývající tělo živého člověka. Může být dybukem pro reportéra i určité téma?

Témata ne, spíše hrdinové, o nichž se vypráví. Nechtějí mě opustit, ale já je v sobě nemůžu všechny držet. Nakonec se musíme rozloučit, což pro obě strany bývá bolestivé.

Spolu s Ryszardem Kapuścińským jste pokládána za zakladatelku tzv. polské školy reportáže. V posledních letech se objevila další generace – Wojciech Tochman, Mariusz Szczygieł, Wojciech Górecki a další. Řada z nich se učila reportérskému řemeslu právě od vás. Jak na ně vzpomínáte?

Wojtkovi Tochmanovi, Mariuszi Szczygiełovi a Wojtkovi Góreckému bylo kolem dvaceti let, když se mnou v Gazetě Wyborczé pracovali. Byla to pro ně velká škola: v Polsku se toho hodně dělo. Jejich texty nebyly žádné pokusy nebo domácí úkoly – noviny na ně čekaly. Byla to pro ně zkouška ohněm. Nikdo se s nimi nemazlil, museli se učit za běhu.

Pracovala jste v časopise Polityka, který patřil v tehdejším komunistickém Polsku k nejlepším a i přes cenzuru si dokázal udržet výbornou úroveň.

Na Polityku vzpomínám s nostalgií: skvělí kolegové novináři, skvělý šéfredaktor, skvělí čtenáři. Cenzura? Opravdu existovala. Několik mých knížek skončilo ve stoupě. Ale mám takový pocit, že jsem tu dobu, tedy sedmdesátá léta, dokázala ve svých reportážích zachytit. Pak jsem z redakce odešla.

Ryszard Kapuściński jednou řekl: „Paradox mého povolání spočívá v tom, že literatura se rodí na cestě, ale sama cesta znemožňuje psaní.“ Dnes už nepíšete reportáže o aktuálním dění, soustřeďujete se na psaní knih – v klidu, doma. Musí být reportér na cestě?

I když píšu ve vlastním domě, neznamená to, že necestuji. Když jsem psala poslední knihu, ověřovala jsem si detaily ve Štětíně, Rykách nebo Čenstochové. Mám cestování ráda, je to nejlepší fáze mojí práce.

Existuje nějaký vysněný motiv či hrdina, který se neustále vrací, o němž byste chtěla napsat, ale nemáte čas, nebo nevíte jak?

Nikdy nevím, jak něco popsat. Vždycky si představuji lepší, chytřejší, pěkněji napsaný text. Pak si čtu, co jsem napsala, a říkám si: zase to není ono. A po letech si ho čtu znovu a říkám si: Ale ne, není to se mnou tak špatné.