Vítěz řady festivalových cen Divoká stvoření jižních krajin se dostal i do české distribuce. Výrazný debut objímá realistické vyprávění o obyvatelích zatopené jižanské zátoky mytizující dětskou perspektivou.
Muž ležící v posteli v koruně stromu, plavidlo z odpadků brázdící vodu na periferii zaplaveného New Orleansu, kamera osahávající kontury světa, který je až bájně cizí a přitom pro někoho krutě reálný…
Už v krátkém snímku Benha Zeitlina Glory at Sea (Sláva na moři, 2008) bylo možné najít originální estetiku „zjitřeného realismu“, která naplno vykrystalizovala v celovečerním debutu Divoká stvoření jižních krajin, dost možná největším překvapení letošní festivalové sezony. Zeitlin natočil jeden z nejkompaktnějších debutů poslední doby, film, který se přitom nachází na velkém množství hranic. Výsledkem však není napětí, ale spíše konejšivé a zároveň drsné objetí mytického příběhu. Mýtus má sílu spojovat protiklady do jednotného gesta, kterým lze vyložit celé univerzum, a právě v něm mohou koexistovat konejšivost s drsností, báje s realismem.
Pravdivost bez realismu
Živočišný projev i tón hlasu šestileté hrdinky Hushpuppy, jejíž optikou je film vyprávěn, i oko kamery potulující se v kontaktní blízkosti zobrazovaného prostředí okamžitě nastolují podmanivou, až podbízivou poetiku. Jak se Zeitlinovi podařilo u tak výrazné stylizace nespadnout do roviny přílišné sentimentality?
Právě množství různých ostří, na nichž balancuje, a zároveň motivovanost všech prostředků, které někomu mohou zavánět prvoplánovou efektností, utváří průzračný a přitom mnohovrstevnatý celek. Hrdinčino bájivé uchopení života v Lavoru, fiktivní zátoce u New Orleansu, neslouží jen nevšednímu způsobu vyprávění, v jejím pohledu na svět se zračí i bezprostřednost a svéhlavost Jižanů. Skrze pohled do mytického univerza se daří postihnout mentalitu lidí z okraje způsobem, jakého by se sociálněrealistickou optikou nedalo dosáhnout. Nejde o sentimentální kýč, ale naopak o metaforu, skrze niž lze s empatií vnímat i to nejnepochopitelnější jednání. Pro tyto „divochy“ jsou následky hurikánu a střet s „civilizací“ podobně neuchopitelné jako pro malou holčičku trápení ze ztráty matky a chronické nemoci otce. Skrze tuto paralelu se z vyprávěnky náhle stává realistické podobenství.
Přestože celkové emoční vyznění je na zcela opačném konci škály, lze najít podobnost s vyobrazením jižanského prostředí u režiséra Harmonyho Korinea. I zde se naprostá věrnost snoubí s výraznou stylizací a snovou optikou, i zde je důraz kladen na evokativní filmařské prostředky, na bezprostřednost, intuici. Ve vlastnostech filmařských technik se odrážejí i vlastnosti vyobrazovaných hrdinů. A žádném z těchto případů nelze použít slova realismus, lze však hovořit o pravdivosti.
Spousta křiku a energie
Newyorský rodák Zeitlin se do New Orleansu přestěhoval na několik let, do filmu obsadil neherce, protagonistku vybíral z více než tří tisíc dětí. To vše film činí věrohodným a nic na tom nemění ani výskyt fantazijních scén s mytickými pratury, jejichž jméno je skutečné, jejich podoba však vysněná. A tak se to má i s celým filmem. Místo, o němž se vypráví, je sice fiktivní a prostředí poslepované z odpadků nám spíše než odlehlou periferii velkoměsta připomene prvobytně pospolnou společnost, přesto jde o věrné postižení chování, návyků a specifické vrstvy obyvatelstva Louisiany. Spousta křiku, spousta energie a emocí v každém obrazu; v tomto kraji je živočišnost i divokost denním chlebem. Stejně jako alkohol.
Těkavá ruční kamera, spousta zvuků a dynamických hudebních motivů a až taktilní kvality upomínají i na další výrazně stylizované dílo poslední doby, snímek Max a maxipříšerky (2009), jehož originální titul Where the Wild Things Are v sobě ostatně též nese divokost. V dětském i jižanském vidění světa je něco divokého, bezprostředního, hezky se z toho dělá velké a hlučné vyprávění a zároveň v té bezstarostnosti může být mnoho bolesti, sobeckosti a bezohlednosti.
Divoká stvoření jižních krajin tak ukazují mentální prostor dítěte i mentální a sociální prostor jedné vrstvy obyvatelstva s neobyčejnou intenzitou a pravdivostí. Svět je představen jako mýtus, jako kosmos, kterým je nutné se řídit, což ovšem neznamená, že toto sepětí povede k happy endu. Dětský film, kde paradoxně není prostor pro pohádky, strhující emoční jízda, v níž však není prostor pro laciný sentiment.
Autor je filmový recenzent.
Divoká stvoření jižních krajin (Beasts of the Southern Wild). USA, 2012, 93 minut. Režie Benh Zeitlin, scénář Benh Zeitlin, Lucy Alibarová, kamera Ben Richardson, hudba Dan Romer, Benh Zeitlin, hrají Quvenzhané Wallis, Dwight Henry, Levy Easterly ad. Premiéra v ČR 9. 8. 2012.