Panorama revolucí 1989

Titul původního anglického vydání knihy Victora Sebestyena zní Revolution 1989: The Fall of the Soviet Empire, název českého překladu je ostýchavější: 1989. Pád východního bloku. Zato nám podtitul na nepříliš vydařené obálce podrobněji sděluje: Dějiny šesti revolucí: Polsko, Maďarsko, NDR, Bulharsko, Československo, Rumunsko. Čtyřicet osm kapitol však autor nečlení podle zemí, chce popsat současný průběh „revolucí“, rozdělil tedy knihu do tří částí. Jejich názvy – Studená válka, Obleva, Revoluce – mají vystihnout dramatický vývoj událostí, které v osudovém roce 1989 pronikavě změnily společnosti ve střední a východní Evropě a ve svém souhrnu představovaly onen „pád východního bloku“ – čili „sovětského impéria“.

Koláž z archivů a portrétů

Autor má k zemím, o nichž píše, osobní vztah. V úvodu říká: „Má rodina utekla z Maďarska a já jsem se tak už jako malé dítě stal uprchlíkem ,zpoza železné opony‘.“ Vyrůstal sice ve Velké Británii, kde se stal novinářem, zájem o východní blok však doložil nejenom svou první knihou – Dvanáct dnů – příběh maďarské revoluce roku 1956 (Twelve Days: The Story of the 1956 Hungarian Revolution, 2006), nýbrž i jako korespondent londýnského deníku Evening Standard.

Zlomový rok 1989 je pro Sebestyena široké plátno, na něž promítá obrazy převratných událostí, podložených rozhovory s významnými aktéry, archivními dokumenty a rozsáhlou literaturou. Máme tak před sebou čítanku mnoha vzrušujících okamžiků a dlouhé řady portrétů osobností – od rumunského diktátora Nicolae Ceauseska a jeho ženy (popisem jejich posledních chvil před popravou kniha začíná) přes Ericha Honeckera až po Lecha Wałęsu a Václava Havla. Sebestyen ovšem líčí i roky „revolucím“ předcházející, takže tu nacházíme také churavějícícho Brežněva, jeho nástupce Jurije Andropova („umírajícího, zahořklého, vystrašeného a hluboce pesimistického muže“) a jejich protějšky Ronalda Reagana a Margaret Thatcherovou. Než dojdeme k Michailu Gorbačovovi.

Reportážní příručka

Gorbačov ovšem podle autorova přesvědčení současníky vysoko přečnívá. Jeho zdánlivě jednoduché rozhodnutí nikdy nepoužít síly k udržení „sovětského bloku“ bylo netoliko pronikavou změnou sovětské politiky, mělo také následky, s nimiž nikdo nepočítal. Gorbačov zůstával přesvědčeným komunistou, nicméně odmítl „bratrskou pomoc“, kterou zastánci tvrdé linie vyžadovali v Polsku, Československu nebo v NDR.

Nedávno zemřelý publicista Christopher Hitchens připsal toto rozhodnutí skutečnosti, že Gorbačov hleděl do tváře nezkresleným faktům po katastrofě v Černobylu a následné oficiální kampani, jež katastrofu nejprve popírala. Gorbačov a ministr zahraničí Eduard Ševardnadze nato akceptovali další údery: nevyhnutelnou porážku v Afghánistánu a neudržitelnost Varšavské smlouvy. Bylo pak už jen otázkou času, než to pochopí i některá „bratrská vláda“. Ten okamžik nastal, když se maďarské úřady rozhodly otevřít svou hranici s Rakouskem, aby je mohly překročit tisíce východoněmeckých turistů při cestě na Západ. Maďaři sice nejdříve zjišťovali Ševardnadzeho názor na tento krok, ale dověděli se, že je to jejich, maďarská záležitost.

Sebestyenova kniha je velmi čtivá, psaná se zaujetím pro ty, kteří se bouřili. Nechybějí v ní úsměvné anekdoty a reportážní popisy mnoha osudových momentů. Čtenáři se dostává takřka pocitu osobní účasti na nejedné ze stovek různých demonstrací v zemích, v nichž revoluce probíhaly. Jako úvod do studia tohoto dějinného zvratu je proto velmi dobrou příručkou. Díky autorovu využívání dostupného archivního materiálu vidíme zřetelně také pozadí historických událostí.

Živě, ale bez analýzy

Co hledat nesmíme, je analýza. Na otázku, jaké společenské hybné síly byly podložím převratu, Sebestyen odpovědět nehodlá. Snaží se ale být objektivní v tom smyslu, že nepodléhá přespříliš zjednušující interpretaci, že to byl Západ, který přivodil pád „sovětského bloku“. Hned v úvodu výslovně konstatuje: „Východoevropané své svobody dosáhli sami.“ Neopomene však napsat, že „stěžejní role přitom připadla ale i Západu“. A vysvětluje, že George H. W. Bush, „opatrný, umírněný a uvážlivý muž, za jeden ze svých hlavních cílů považoval ,globální stabilitu‘. Během daných období v roce 1989, kdy se revoluce odehrávaly jedna za druhou, proto choval jisté obavy, že by na celé zeměkouli mohlo dojít k vážnému narušení rovnováhy.“ Dodává k tomu: „Jak dnes ukazují dokumenty (právě tak jako rozhovory s jeho poradci), v polovině roku 1989 nastaly časy, kdy měl dojem, že by se dráha východní Evropy mohla dostat mimo veškerou kontrolu, a kdy se proto zoufale pokoušel udržet u moci místní komunistické vlády.“ Třicátá druhá kapitola knihy, nazvaná Opatrný Američan, dokládá tuto charakteristiku podrobněji.

„Osvobozující“ příspěvek USA ke změně režimů ve střední a východní Evropě je tu tedy odhalen jako mýtus, jejž lze studiem i amerických dokumentů vyvrátit. Autor zřejmě, ač nehistorik, není jedním z oněch propagátorů dvojpolárního vidění světa v období studené války, a to je další přednost díla. Při vší věcnosti je proto kniha i zábavné čtení.

Autor je překladatel a publicista.