Hlavním domácím tématem posledních týdnů se ve Francii, tak jak poslední dobou bývá zvykem, stala otázka bezpečnosti a s ní politika nového ministra vnitra Manuela Vallse. Zásah policistů v Amiensu při nočních výtržnostech z 13. na 14. srpna, stejně jako likvidace několika romských osad v regionu Île de France vystavila Vallse kritice jak zprava, tak zleva. Laurent Bouvet, profesor politických věd na univerzitě ve Versailles, však tuto politiku hájí a na rozdíl od názorů levicových kritiků, kteří v dosavadních ministrových krocích vidí pokračování Sarkozyho, resp. Guéantovy linie, staví bezpečnostní strategii Hollandovy vlády do ostrého kontrastu ke strategii minulé politické garnitury.
V Le Monde z 31. srpna toto stanovisko rozvádí: zatímco pro Sarkozyho mělo být téma bezpečnosti (a v roce 2007 bylo) pouze klíčem k úspěchu ve volbách a chyběla mu jakákoli konceptualizace, Valls hájí republikánský řád s přihlédnutím k tradiční diskusi uvnitř levice, jež se vede okolo vztahu ke státní autoritě. Na jedné straně zde existuje pozice antiautoritářské, anarchistické části levice, která měla v levicovém diskursu navrch po roce 1968 a kladla důraz na „individuální svobodu a/nebo kolektivní emancipaci coby samosprávný proces“; druhou skupinu představuje tradičnější „jakobínský“ proud, prosazující se postupně během Mitterrandových prezidentských období, jenž počítá s ústřední rolí státu jakožto autority a ručitele veřejného pořádku. K tomuto druhému pojetí se hlásí i Manuel Valls a Bouvet dodává, že podobný postoj je v době „postsarkozismu“ zapotřebí jako sůl. Zároveň však upozorňuje, že k úplnému „uzdravení“ republiky může dojít pouze tehdy, budou-li vzaty v potaz oba výše nastíněné směry.
Francouzský tisk také informoval o prvním mediálním vystoupení Nicolase Sarkozyho od odchodu z Elysejského paláce. Stalo se tak 7. srpna, kdy se exprezident ve veřejném prohlášení, zveřejněném společně s předsedou Syrské národní rady Abdelbassetem Saydou, pozastavil nad „nečinností“ stávající francouzské hlavy státu – tou dobou na dovolené – vůči situaci v Sýrii, vyzval k urychlenému jednání mezinárodního společenství a zároveň upozornil na „velké podobnosti“, jež tato krize vykazuje s krizí libyjskou. V době začínajícího boje o nástupnictví v čele hlavní francouzské pravicové strany UMP (především mezi bývalým premiérem Fillonem a stávajícím generálním tajemníkem strany Copém) byla tato událost mnohými komentátory interpretována za prvé jako důkaz rozštěpení pravice, kterou v současné době drží pohromadě (alespoň navenek) pouze dědictví po bývalém prezidentovi, za druhé jako čistě politické gesto, nevztahující se toliko k syrské humanitární krizi, ale rovněž usilující o oslabení pozice Françoise Hollanda.
Thierry de Cabarrus se 9. srpna na svém blogu na stránkách internetové revue Le Plus zaměřil na Hollandovu (ne)reakci na Sarkozyho proklamaci. Autor připomíná, že exprezident po prohraných volbách veřejnosti sdělil svůj úmysl stáhnout se z politického života a nezasahovat do něj. Nynější mediální výstup proto považuje za porušení daného slibu a chápe ho jako promyšlený tah, jímž o sobě chtěl dát bývalý prezident opět vědět a možná i začít připravovat půdu pro svůj budoucí návrat. Nečekal však, že se ze strany Françoise Hollanda nedočká odpovědi; ten se totiž do hry režírované svým rivalem nenechal zatáhnout a přepustil komentář k celé věci ministru zahraničí Laurentu Fabiusovi. Cabarrus tuto strategii nevnímá jako slabost, ale naopak jako důkaz stálosti prezidentových zásad, které stojí – oproti Sarkozyho strategii poštvávání a rozdělování – na premise usmiřování a sjednocování společnosti.
Zářijové číslo Le Monde diplomatique věnuje značnou pozornost problematice studentských poplatků. Isabelle Brunoová, působící na politických vědách Univerzity v Lille II, zaměřila svůj příspěvek na situaci ve Francii, kde za posledních deset let vzrostly výdaje na studia o padesát procent. Francouzští studenti univerzit (kromě stipendistů) dnes platí kromě 203 eur za sociální pojištění školský poplatek, jehož výši určuje ministerský výnos. Pro rok 2011–12 představovala tato částka 177 eur pro bakaláře, 245 eur pro magistry a 372 eur pro doktorandy. Soukromý sektor si ovšem výši poplatků určuje sám – například obchodní školy za krátkou dobu své tarify až zdvojnásobily.
Přesto ve srovnání s jinými zeměmi patří výše zápisného ve Francii spíše k těm průměrným. Naproti tomu o systém stipendií a finanční pomoc se stát stará pramálo, což je také důvodem, proč se žádná z vlád nepouští do zavádění školného. Čím dál větší podpoře se naopak těší myšlenka dalšího navyšování zápisného, které má zkvalitnit výuku a motivovat studenty. Autorka ale upozorňuje na nedostatečnost takovéhoto argumentu: vyšší zápisné nezajistí kvalitu výuky, pouze pozvedne imaginární prestiž školy na trhu a zvýší byrokracii. Kroky tohoto typu vedou podle Brunoové k tomu, že v dnešní společnosti vítězí konformismus nad touhou po vzdělání.
Tento směr udala někdejší Sarkozyho ministryně vysokého školství a výzkumu Valérie Pécresseová, když v roce 2007 nechala přijmout zákon, který v řadách vědeckých pracovníků i studentů vyvolal vlnu nevole. Na jedné straně měl umožnit většině univerzit „vymanit se ze státních okovů“ a vzít své financování do vlastních rukou, na straně druhé znamenal proměnu vzdělání a vědeckého výzkumu na obchodovatelné produkty. Otázkou nyní zůstává, co s tímto neblahým dědictvím udělá nový nájemník Elysejského paláce.