Dne 4. srpna přinesl deník Le Figaro článek o ohromném počtu Eritrejců, kteří v posledních měsících proudí z Itálie na území Francie. Letošní nebývale silná přistěhovalecká vlna z Afriky a Blízkého východu tak pomalu míří dále do Evropy. Od arabského jara Evropa tak mohutný příliv imigrantů nezažila: jestliže v prvním pololetí roku 2013 se jich do Itálie přeplavilo zhruba osm tisíc, za prvních šest měsíců letošního roku je to už neuvěřitelných 61,5 tisíce osob, z nichž plných osmnáct tisíc – nejvíce ze všech – tvoří právě občané Eritreje. Daleko za sebou nechávají i druhou nejpočetnější skupinu přistěhovalců – Syřany, jichž v první půlce letošního roku přišlo do Evropy zhruba deset tisíc. Proč Eritrejci vzali Evropu útokem zrovna nyní? Zdá se, že jde o důsledek nařízení, které před dvěma lety přijala izraelská vláda. Zavedla přísnější imigrační pravidla, při jejichž schvalování se diskutovalo i o možnosti vrátit přistěhovalce do země jejich původu, případně do třetí země. Eritrejci proto do Izraele, nejvyhledávanějšího cíle svých uprchlických poutí, směřovat přestali. Mimo jiné i z důvodu nebezpečné cesty přes Egypt. Dnes tedy míří raději do Evropy – přes Súdán, Etiopii a Libyi. Ze své země přitom prchají před režimem paranoidního despoty Asaiase Afeworkiho, který v Eritreji vládne už od doby jejího vzniku, tedy od roku 1993. Mladý stát stále nemá vyřešené vztahy s Etiopií, zmítá se v nestabilitě a patří spolu se Severní Koreou k nejuzavřenějším zemím současného světa.
Tématem posledních týdnů se ve Francii kromě jiného stal izraelský vpád do Gazy, respektive reakce, které vyvolal u francouzské veřejnosti. Média upřela svou pozornost především na mohutné protiizraelské bouře v ulicích Paříže, jež se v několika případech zvrhly v násilnosti. Zajímavé bylo ale rovněž sledovat chování francouzské diplomacie v čele se socialistou Hollandem; v průběhu letošního izraelskopalestinského střetu totiž zaujímá velmi svéráznou pozici. Francouzský prezident vyvolal – zejména mezi levicovými politiky – doslova zděšení, když po setkání s izraelským premiérem Netanjahuem prohlásil, že „je právem izraelské vlády přijmout všechna opatření, aby své obyvatelstvo uchránila před výhružkami“. Mnohé noviny záhy ve svých článcích ohlašovaly změnu kursu francouzské zahraniční politiky ve prospěch Izraele. Alain Dieckhoff, ředitel Centra mezinárodních studií a výzkumu, tento názor ale nesdílí. V rozhovoru pro deník 20 minutes z 24. července uvedl, že Hollande a jeho vláda ve věci izraelskopalestinského konfliktu vlastně pouze navazuje na politickou linii prezidentů Chiraka a Sarkozyho. Hollandovo vyjádření podle jeho názoru nemění nic na faktu, že cíl francouzské diplomacie zůstává stále stejný: umožnit koexistenci izraelského a palestinského státu. V porovnání s Chirakem má však současný prezident zhoršenou pozici v tom, že na palestinské straně dnes stojí Hamas, jenž tento projekt odmítá. Poslední kroky dávají Dieckhoffovi za pravdu. Francouzští představitelé postupně přestali izraelskou ofenzivu v Gaze tolerovat a v posledních dnech ji naopak tvrdě kritizují. Stavějí se do pozice neutrálního arbitra, jemuž jde předně o obnovení míru na Blízkém východě.
Francie v nadcházejících měsících zřejmě projde významnou územní proměnou. Stávající vláda se totiž zavázala prosadit reformu, která by snížila počet regionů metropolitní Francie z dvaadvaceti na čtrnáct. Jak 24. července upozornil deník Libération, překreslení hranic regionů otevírá možnost pro místní iniciativy, jež se dožadují rozšíření svého regionu o další území. Typickým příkladem je Bretaň. Mnozí ze zdejších obyvatel prosazují, aby se jejich region rozrostl o přilehlý department LoireAtlantique s centrem v Nantes. Odvolávají se přitom na společnou tisíciletou historii a kulturní blízkost. Historik Alain Croix ale jejich nadšení krotí s poukazem na specifičnost nanteské identity, která sestává jak z bretaňské, tak z loirské nebo vendéeské složky a nedá se jednoznačně přiřadit ani k Bretani, ani k jinému regionu. Jak to tak bývá, projekt je motivován hlavně ekonomicky. Souvisí s oblibou značky „Bretaň“, která v současnosti zajišťuje sto tisíc pracovních míst ve třech stovkách firem a pěti departmentech. Z tohoto pohledu by rozšíření bretaňského regionu mělo logiku. Jestli je to ale dostatečně silný argument i pro tvůrce územní reformy, lze dnes jen těžko odhadovat.
Druhou „územní reformou“ nazval deník Le Monde proces slučování francouzských univerzit, který skončil 23. července. Trval celý jeden rok a přinesl řadu protestů části univerzitní obce, zejména v oblasti ÎledeFrance. Přestože pravicová vláda původně počítala se sloučením univerzit do třiceti uskupení, její levicová nástupkyně jich uvedla v život „pouze“ dvacet pět, aniž by přitom zpochybnila podstatu celé operace. Tou je snaha zlepšit umístění francouzských vysokých škol na proslulém šanghajském žebříčku. Reforma v praxi znamená, že jednotlivé univerzity se dle svého zaměření a geografické příslušnosti sdružují převážně na úrovni orgánů zvaných Comue. Ty se státem uzavírají smlouvu, v níž se zavazují po dobu pěti let plnit strategický plán; stát jim na oplátku přizná potřebný počet pracovních míst. Vytváří se tak struktura, jež má napomáhat meziuniverzitní spolupráci na velkých projektech. Kritici ale namítají, že nový systém pouze zvýší administrativní zátěž škol.