Francie v posledních týdnech žila především prezidentskými volbami a vítězstvím socialisty Françoise Hollanda. Konec éry Nicolase Sarkozyho se nesl ve znamení rekapitulace jeho působení v prezidentské funkci. Deník Libérationotiskl 2. května článek politologů Jacquese de Maillarda a Yvese Surela, v němž se hovoří o dnes již bývalé hlavě státu jako o „politickém oxymóru“. Nestálý a inkoherentní Sarkozy podle autorů během svého prezidentského období nebyl schopen se zcela vymanit z pozice kandidáta příštích voleb. Jeho zásahy do veřejné politiky se vyznačovaly dvěma základními charakteristikami: nebývalým voluntarismem, zakomponovaným do reformy univerzit a politiky udržitelného rozvoje, které byly – předčasně – uvedeny v život i přes mnohé námitky veřejnosti a odborníků, a rozmazáním hranic mezi tradičními politickými proudy (přesvědčený liberál Sarkozy během krize prosazoval státní podporu ekonomiky anebo se zasadil o položení většího důrazu na křesťanské kořeny národních dějin).
Autoři se v této souvislosti obracejí k teorii tzv. politického „předkupu“ Stephena Skowroneka, specialisty na americký prezidentský systém, jež má být postavena na rozchodu s politikou předchůdců, ustavičné teatrální angažovanosti ve veřejných záležitostech a rozšiřování potenciálního voličstva skrze témata blízká politickým konkurentům. V USA se tímto stylem vládnutí prezentovali, podle Skowroneka, například Richard Nixon nebo Bill Clinton. Takovéto vedení země se ve výsledku vždy ukáže jako neúspěšné, a to zejména tehdy, když je prezident praktikující tuto strategii zvolen i na druhé funkční období, v němž se nutně střetne s důsledky svých efektních, avšak nedomyšlených reforem. Této přímé konfrontace se svým dědictvím však bude Sarkozy nakonec ušetřen.
Historik Vincent Duclert se v deníku Le Mondez 9. května zamyslel nad významem, jejž má vítězství Françoise Hollanda pro francouzskou levici. Je to bezpochyby vítězství srovnatelné s triumfem Françoise Mitterranda v roce 1981, ovšem tak jako vždy i tentokrát je levice volána k moci nejen kvůli svému programu či ideologii, ale především v důsledku neúspěchů pravice v boji s ekonomickou, sociální, politickou a morální krizí. Historická zkušenost napovídá, že první obtíže levicové vlády často nastávají už brzy po nástupu k moci a jsou spojeny s těžkostmi kolem převzetí politické odpovědnosti za zemi. Duclert tvrdí, že přestože se Hollande ve svých projevech hrdě hlásí k Mitterrandovu odkazu, jeho důraz na „normální“ prezidentství, tzn. takové, které se zdržuje velikášských vystupování a elitářských způsobů, se nevymezuje pouze vůči způsobu vystupování svého předchůdce Sarkozyho, nýbrž rovněž právě proti formě vládnutí Françoise Mitterranda.
Hollande je člověkem kompromisu a dnes více než kdy jindy by tato jeho vlastnost mohla posloužit ke sblížení socialistické a republikánské tradice. Před podobným úkolem přitom už v minulosti stáli levicoví intelektuálové typu Jeana Jaurèse, Léona Bluma či Pierra Mendèse France. I když má Hollande názorově asi nejblíže k jaurèsovské, tj. humanisticko-republikánské levici, jeho postoje v žádném případě nepřehlížejí ani ostatní směry. Jeho silou je schopnost překonat rozpory a sjednotit jak levici (důkazem budiž získání důvěry strauss-kahnovského křídla v Socialistické straně, Zelených i Levicové fronty), tak i celý francouzský národ (symbolicky tak lze interpretovat rozhodnutí středového prezidentského kandidáta Françoise Bayroua podpořit Hollanda ve druhém kole voleb; bylo to poprvé, kdy socialistický kandidát získal podporu středového uskupení), aniž by se zřekl svého socialistického přesvědčení. Hollandovým zvolením ale toto sjednocování podle Duclerta nekončí: toto datum se má naopak stát pro levici výzvou pro prosazení „nové demokracie“ i na evropské půdě.
Dne 17. května publikovala sémioložka Elodie Mielczarecková na blogu Le Nouvel Observateur komentář k nové francouzské vládě Jean-Marka Ayraulta. Zaměřuje se v něm na slovník, který nová politická reprezentace užívá, a vychází přitom z premisy, že slova jsou svědkem ideologie.
Arnaud Montebourg dosedl na ministerstvo pro obnovu hospodářského růstu, které nahradilo ministerstvo průmyslu, energie a informační ekonomie. Mielczarecková tuto změnu názvu interpretuje jako vyjádření vůle po zhodnocení místa Francie v mezinárodní ekonomice a víru v lepší časy, jež by měly po období krize přijít.
Ministerstvo pro zámořské území se pod vedením Victorina Lurela zase přejmenovalo na ministerstvo pro zámořská území. Plurál klade důraz na specifika každé jedné kulturní oblasti a vystupuje proti postkoloniální vizi jednotného mimoevropského světa druhého řádu. Implicitně se tak říká, že kulturní bohatství Francie je založeno na pluralitě.
Povýšení státního sekretariátu pro zdravotnictví na ministerstvo sociálních věcí a zdravotnictví v čele s Marisol Tourainovou zase poukazuje na změnu přístupu k sociální politice, jež se stává jednou z vládních priorit. Tato změna naznačuje, že řízení sociálních věcí je komplementární s řešením zdravotních problémů.
Zhodnocení sociálních věcí je konečně znát také v názvu ministerstva práce, zaměstnanosti, pro odborné vzdělávání a sociální dialog Michela Sapina. Toto pojmenování dle Mielczareckové napovídá, že podpora zaměstnání má jít ruku v ruce se zlepšením sociálních vztahů mezi jedinci a že smyslem a cílem profesního formování se nově stává práce.