Zaslechl jsem dnes rozhovor dvou mile působících starších dam. Shodly se, že kdo bere drogy, neměl by mít nárok na lékařskou péči, měl by se „nechat chcípnout, hodně by se ušetřilo“, abych citoval doslova. Následoval překvapivý obrat v úvaze: jedna z dam se dala slyšet, že „proto by měli prezidentem udělat Zemana, a ne toho opičáka škaredě počmáranýho“. Vyústění myšlenky, došlo-li k němu, jsem už neslyšel. To je asi dobře, obávám se, že by mi brzy uklouzlo něco hodně sprostého. Pak jsem však zjistil, že se mi dostalo důležitého poznání.
Uvědomil jsem si, že Vladimír Franz je pro ony dámy symbolickým reprezentantem oněch feťáků, které má Miloš Zeman – opět symbolicky – nechat vychcípat, aby se ušetřilo. Je celkem jedno, že Franz je poněkud asketický umělec a Zeman poněkud odulý piják becherovky, který má k medicínské definici narkomana pravděpodobně blíž než Franz. Došlo mi, že politické preference se tím, jak se příliš neřídí argumenty, ale emocionálně vnímanými metaforami, podobají preferencím estetickým. Ne že by to bylo zjištění nějak nové nebo objevné, ale zkrátka mi to ještě nikdo tak pregnantně nedemonstroval.
(Zemana neznám osobně vůbec, Franze velmi povrchně. Jednou jsem dělal nahrávku sborového zpěvu do jeho scénické hudby. Nahrávání probíhalo v lehce bizarním prostředí sklepního klubu s brčálovo-červenou šablonou na zdech. Franzův tetovaný obličej, kvůli kterému obvykle působí nápadně, tam fungoval jako mimikry a způsoboval, že se skladatel chvílemi stával neviditelným, pouze bělma očí levitovala v prostoru.)
I já jsem odkázán na symbolické vnímání. Mám pochopitelně trochu jiné priority než ony starší dámy, má interpretace symbolů je odlišná, ale nakonec možná podobně nepřesná. Představa Franze jako prezidentského kandidáta se mi zamlouvá. Je celkem jedno, jestli má mocensky technologické schopnosti nebo strategické nadání. Jeho možná kandidatura má symbolický význam, a to není málo.
Symbolické hodnoty nejsou druhořadé. Mnohé oblasti, které zásadním způsobem určují myšlení jedince i chování jeho okolí, jako třeba jazyk, gramotnost, peníze, náboženství či mocenská hierarchie, jsou hluboce symbolické, metaforické systémy. Proto pokládám za důležitější, jaký étos kandidát vzbuzuje, co vyzařuje jeho osobnost, než jak svižně dokáže formulovat fráze o ekonomických strategiích či sypat ze sebe tzv. realistické, objektivní pravdy. Nejsou o nic realističtější a objektivnější než mé dojmy z pomrkávajících bulv plujících sklepem. Nebo mé dojmy z hudby.
Politicky angažovaná hudba není nic, co by mi bylo blízké. Považuju ji spíš za určitou úchylku. Pokud mě občas hudba z této oblasti zaujme, mám stejně pocit, že se tak děje navzdory politické angažovanosti, nikoli díky ní. Jak je to s politicky angažovaným hudebníkem? Je prožitek moci esteticky uspokojující? Není vědomí estetické funkčnosti vlastní tvorby faktickým prožitkem moci? Přiznávám, že mi na tyto a podobné otázky nedostačuje intelektuální kapacita.
Jedno se mi zdá ale jisté: umění je symbolický systém par excellence. Technokraté a lidé bez fantazie, mylně považující sami sebe za střízlivé realisty, si stěžují, jaký že jsme to blbý národ, když máme tendenci svěřovat pozice autorit potrhlým idealistickým umělcům, zatímco správně bychom měli věřit pouze na slovo vzatým odborníkům, kteří vědí, jak na to. Je to chabý argument. Není důvod, proč by člověk zvyklý operovat na poli umění neměl mít schopnost působit na poli jiného symbolického systému, politiky.
Zeman a jemu podobní ve skutečnosti cítí, že jim něco chybí. Úřad prezidenta v tuzemských podmínkách symbolickou rovinu akcentuje a oni se jí snaží zmocnit, pohltit ji a učinit z ní esteticky uspokojivou korunu svých patetických kariér. Klaus se o to samé snaží mimořádně otravným způsobem už pár let (chce se stát básníkem, překonat Havla v oblasti absurdní dramatiky).
Pokud můžu soudit z Franzových přednášek, rozhovorů a jiných pramenů, ke kterým jsem se porůznu a nesystematicky dostal, naše pohledy na hudbu se liší skoro ve všem. Přesto nebylo nudné ani duševně urážející je číst. Fádní české prezidentské kampani by podobný hlas prospěl. Proto jsem se rozhodl napsat tento elaborát, ač se obvykle politice vyhýbám jako čert kříži. A podepsal jsem se pod petici podporující Franzovu kandidaturu, ne symbolicky, ale normálně na papír, plnicím perem. Takže mu srdečně přeju mnoho úspěchů. A milé paní z dnešního rána zase srdečně přeju, aby jí – za jakékoli mocenské konstelace – zdravotní pojišťovna proplatila krabici heráku, nebo na čem to frčí.
Autor je hudební skladatel a performer.