Spisovatelka Michaela Rosová je výrazným objevem mladé slovenské literatury. Její druhá kniha Dandy oplývá lakonickými hovory, nákupy a bolestivými sexuálními praktikami.
Zkusím nalákat čtenáře pijáckou historkou. Slovenští přátelé mě zavedli do kteréhosi bratislavského foyeru, kam právě proudili návštěvníci končícího literárního čtení, aby se občerstvili borovičkou. S plastovým panákem v ruce najednou potkám pražského známého, který nešetří nadšením: „Tady to není jako v Praze! Tady je to otevřený. Nádherný holky, který píšou to, co žijou.“
Když se mi téhož večera dostala do ruky útlá próza mladé autorky Michaely Rosové (nar. 1984), vzpomněl jsem si na známého. Zdálo se, že by mohla patřit do kategorie, která ho tak nadchla. Nicméně snaha neposuzovat texty na základě dojmu, zda je v nich to, co jejich autoři žijí, mě vedla k opatrnosti. I já však raději od tohoto místa dále už nepíšu to, co jsem žil, ale to, co jsem četl.
Bio, Berlín, BDSM
Po několika stranách je čtenář uveden do berlínských ulic a do peripetií milostného trojúhelníku. Vypravěčka beze jména, krásná Annabelle a „dandy“ Ole, mimochodem nejmladší. Tito tři spolu hrají v divadelním souboru, bloudí po berlínských čtvrtích, hledají povyražení v klubech – a také velmi často nakupují: oblečení, boty nebo vybrané potraviny. Nákupům a zejména potravinám dosud „alternativním“ (pesto, avokádo, kuskus, biopotraviny) věnuje vypravěčka nemalou pozornost, a vímeli o ní jen to, že pochází z paneláku kdesi na Východě, kam občas zavolá mamince, mohli bychom se nechat svést ke čtení „generační výpovědi“, o níž kritici mluví nad debutem autorčiny vrstevnice Zusky Kepplové Buchty švabachom (KK Bagala 2011).
Tón Dandyho však není tak laskavý; a jsou zde důležitější motivy než biopotraviny. Čtenáře jistě zaujmou sexuální scény, zpravidla kratičké, někdy jen v pár větách a občas dokonce bez slovesa. Zatímco Annabelle je v trojúhelníku vrcholem krásy a něhy, druhé dva vrcholy, vypravěčka s dandym, kterým přihlížíme nejčastěji, se vydávají spíše na širé pole BDSM, případně odcházejí ze zkušebních kabinek obchodů nebo toalet kaváren (vždy oba z téže) za úsečných rozhovorů: „,Máš trochu na topánke.‘ ,Ty sa pozri na svoje nohavice.‘“
Takto lakonické nejsou jen dialogy, ale často celé pasáže, kdy není zcela jasné, co kdo říká a co si jen myslí. Krátké věty se snaží o důvtipný a pointovaný styl; pointa sice nepřijde pokaždé („Mám cuketu. Dve. Veľké.“), často se však daří dosáhnout bystrých a ironických náznaků. S tím poněkud kontrastují části týkající se touhy protagonistů po bolestivých sexuálních praktikách, které se blíží spíše psychologické explikaci. Zde není dandy dandym, protože ten se se svou minulostí a se svými tajemstvími nikdy nesvěřuje, natož nějaké holce z Východu.
Náš malý despota
Zde se dostáváme k tomu, co je na Dandym nejzdařilejší: totiž k samotnému „dandymu“. Nevadí, že Ole je dandym nezralým, nedůsledným a místy směšným; i tak před námi vyvstane jedna z inkarnací této dvousetleté pozoruhodnosti – netroufám si říci postavy či typu, neboť kolik je dandyů, tolik je dandismů: jiný je strohý dandismus Brummellův, jiný je hýřivý Barbey d’Aurevilly, opět jiný Wilde nebo Arthur Breisky.
Dandyovské odkazy fungují v textu spolehlivě. „Ole nie je Nemec… Ole je z Berlína. Pulz mu tepe v rytme mesta a on tu bude žiť do skonania sveta.“ Ano, dandy je možný pouze v moderní metropoli (a bylo by na místě se v duchu Waltera Benjamina ptát, zda je možný pouze v centrech kapitalismu). Dandy Ole chodí po Berlíně v červeném cylindru a vysokých botách, aby byl viděn, aby měnil životy lidí už tím, jak žije sám a jak vypadá. Tak jako Brummell je despotou módy a vzhledu: stačí říct, a Annabelle se kvůli němu zbaví krásných kadeří. Nové oblečení jí vybere on. A k despotismu módy přidává Rosová despotismus sexu.
Náš dandy však zdaleka nedovede ovládat své afekty tak, jak by se patřilo; nedokáže okolní svět pouze sledovat a nechat se jím sledovat sám. Vytočí ho i obyčejní návštěvníci galerie. Trapně se hádá se svou souložnicí, kterou jeho joie de vivre vyčerpává, ale přesto se k němu musí neustále vracet. „Náš malý rebel,“ směje se mu, a o chvíli později už se s ním zoufale hádá o přednosti zla před dobrem a krásy před štěstím. To, že tyto filosofující dialogy nedosahují přílišné hloubky, není vůbec na škodu, protože právě tak se v nich může vyjevit nezralost Oleho dandismu.
Závěrem: Dandy se svým nesnesitelným, tragikomicky nedůsledným protagonistou, od něhož se uhranutá vypravěčka nedokáže odlepit, čtenáři nejspíše uvízne v paměti na delší dobu. Při vší úctě k tomu, co „žijí nádherné slovenské holky“, v něm zůstalo něco navíc.
Autor je komparatista.
Michaela Rosová: Dandy. KK Bagala, Bratislava 2011, 112 stran.