Signál za signály

Odešel Václav Havel, kterého jsem nejprve miloval, poté se stále častějšími rozpaky a stále nucenější nostalgií pozoroval, abych se v posledních letech omezil na zdvořilé mlčení, a jak dnes vidím, nemístnou shovívavost. Narodil jsem se v roce 1970 a díky tomu se velmi dlouho a těžce učil přímo vidět a přímo myslet. Má matka se narodila v roce 1950 a Václava Havla konstantně jen miluje. Václav Havel se narodil v roce 1936, myslel exaktně v humanitních principech, měl prý své sny a miloval vysílání nejrůznějších signálů. Přestože umím psát jen o sobě, byl to právě poslední signál, signál jeho smrti a jeho posledních věcí, který mě donutil napsat o něm, napsat o jiném člověku a o signálech, které pominul, protože se chci distancovat od pietismu, který oslepuje, optimismu, který zotročuje a signálů vysílaných ze slonových věží. Není to věc svědomí, v podobných věcech se tak výrazně nevyžívám. Jde o to, že si čím dál méně nechávám otravovat život.

Signál státního pohřbu

Vše totiž nasvědčuje tomu, že to, co nás přesahuje, oživuje a konstituuje jako smysluplné a svobodné bytosti, nás a naše životy čím dál zřetelněji a úpěnlivěji směřuje mimo jakékoliv politické, ekonomické i duchovní instituce a oficiální struktury. Vše nasvědčuje tomu, že je tu mocný signál k emancipaci člověka nikoliv jako bytosti hierarchické a společenské, neb toto pojetí se výrazně neosvědčilo, ale jako bytosti náležející k proudu širšího, chcete-li kosmického vědomí. Vše nasvědčuje tomu, že signál k naší záchraně a duchovní obnově nepřichází ani zvnějšku, ani shora, že přichází zevnitř, ze zapomenutých a umlčovaných hlubin našeho nitra, chcete-li naší duše. A vše nasvědčuje tomu, že nikdy ani odjinud nevycházel, dostávali jsme falešné signály velmi dlouho a velmi intenzivně, už žádné další nepotřebujeme, nepotřebujeme nic, co by nás vracelo zpět, a máme možnost to posoudit a odmítnout.

Sledoval jsem a přijímal signál státního pohřbu Václava Havla s upřímným zděšením, viděl jsem, jak nás směřuje zpět do selhávajících struktur starého paradigmatu boje a kontroly, a přišlo mi to nejen zbytečné, ale především zvrácené. Tohle je přesně to, co nejméně potřebujeme, říkal jsem si, když jsem sledoval didaktický pohřební rituál rozdělený ve tři symbolické, signální části, který vřadil v té první zvěčnělého exprezidenta do posloupnosti českých knížat a králů, potažmo tedy českého církevního státu, ve druhé části s lafetou ho označil jako přímého dědice národního masarykovského státu, jehož chybějící duchovní východiska suplovala katolická mše, a ve třetí části poukázal prostřednictvím komunální instituce krematoria na občanský a civilní rozměr Havlova odkazu. Vše se odehrálo v intencích listopadové revoluční nostalgie se zvonícími klíči, barokní ornátové fascinace a masarykovského vojáckého kýče evokujícího další nostalgii, tentokrát prvorepublikovou, charakterizovanou uhranutím baťovskou disciplínou a cyklickým ukrýváním a opětovným vynášením zatuchlých praporů a notoricky státotvorných suvenýrů. Sledoval jsem a viděl, nakolik je národ, který své hrdiny nechal pozabíjet anebo je pozabíjel, háklivý na pietu. Viděl jsem, jaký má pokolení ukrývačů sokolských krojů po podobné makabrózní podívané hlad. Sledoval jsem, jak kolektivní mysl smějících se bestií projektuje další ikonu hegemonického typu, další nedotknutelný balvan na svou cestu a kladl jsem si zoufalou řečnickou otázku, zda je možné, že už by to bylo naposled. Sledoval jsem, jak pohřeb muže, který byl pro mnohé synonymem svobody, probíhá jako manifestace manipulativních principů moci,a říkal jsem si, že je to více než absurdita spíše věčná škoda,a příčná loajalita nivelizovaných médií mě v tom jen utvrzovala. Poslední cesta Václava Havla se tak stala především výstrahou, že moc je napříč nálepkami režimů konstantní, zásadně militaristická, skrznaskrz politická, klerikální či propagandistická, nejlépe obojí, vždy pateticky sentimentální, kýčovitá a nudná. Máme možnost to posoudit a nepodporovat.

Oslavy selhání

Každých dvacet let dojde prý v našem národě k nějakému historickému zlomu. Nemohu si pomoci, já vidím jen periodické selhávání elit proklamovaných jako demokratické na stále stejném a trapném principu střídání stále stejné moci a stále stejně trapné periodické oslavy těchto selhání. Poslední z nich, oslava 20. výročí listopadové revoluce, byla co do charakteru těchto akcí dokonale příznačná. Slaví se přímo to, co není, s těmi, kteří to zlikvidovali. Na evidentních troskách revoluce se hovoří o mouchách na naší demokracii, patnáct let poté, co ze všech koutů špatně vykydaného komunistického chlíva povstala podivná šedá nomenklatura a začala utahovat šrouby, slavíme dvacetiletí svobody, kterou dokážeme definovat zase jen nostalgií. Václav Havel se na oslavách výrazně podílí především zásádním odstupem od skutečné společenské situace a její atmosféry, stále signalizuje, že vše je víceméně v pořádku a v intencích listopadových ideálů. Kdo signalizuje něco jiného, je buď zlý komunista, nebo frustrovaný ubožák. Máme možnost si na to vzpomenout a podrobit to bezpředsudečnému hodnocení.

Každých dvacet let přináležíme ke vždy jiným a v důsledku vždy stejným politickým, ekonomickým, vojenským a kulturním strukturám, které přivedou lidské společenství na práh univerzální katastrofy, a vždy je to prý nezbytný předpoklad naší existence. Václav Havel viděl tento zničující mechanismus ve strukturách komunistických, jinak viděl evropské a euroatlantické struktury garantující dobré konce. Odtud pak se odvíjí jeho ztotožnění se systémy a strukturami, které mají, jak se ukazuje, stejnou zničující potenci, jakou měly ty, proti nimž s takovým odhodláním a odvahou bojoval. Svět, který na exkluzivních fórech spojoval, zůstával hluboko v něm rozdělený. Máme možnost to posoudit a poukázat na to.

Václav Havel i po odchodu z prezidentského úřadu žil a signalizoval, že žije a signalizuje v demokracii s nedostatky. Ve stejném čase a ve stejném prostoru já žiji a signalizuji ve výrazně ideologickém a nedemokratickém režimu spotřeby, chcete-li konzumu, vulgárním jako fašismus a ještě ničivějším, režimu, který směřuje k likvidaci všeho živého a duchovního bez rozdílu, čím dál nepokrytěji a čím dál bezohledněji. Nespokojím se s odkazy na subjektivitu a různou optiku, ty časy jsou pryč, systém se demaskuje strhujícím tempem a je zrůdný nejen postavami a tvářemi svých představitelů, ale především marketingovou strategií své anonymity a univerzálnosti. Nespokojím se s filosofující bagatelizací režimu, ve kterém se už téměř s každou mou volbou (i s každým mým nákupem) proměňuji v původce vzdáleného i blízkého utrpení či vzdálené a blízké likvidace vzdálených i blízkých bytostí všech forem a úrovní, ve kterém se odmítnutím volby (i nákupu) stávám cílem sociální perzekuce. Nespokojím se s vtipně glosovaným pomíjením změn v povaze tak progresivního systému schopného proměňovat autentické myšlení a cítění v bezcennost, s politováníhodným ignorováním proměny lokálních oligarchií s demokratizující ornamentalitou v bezprecedentní korporátní fašismus, s ignorací, která pramení v absenci vidění mimo a za ustálené a ustájené principy, akademická schémata a ideologické mechanismy. Máme bezprostřední možnost to posoudit a důrazně odmítnout.

Havel jako hegemon

Končí další dvacetiletí od poslední společenské změny. Dokument Občan Havel, zdá se bezelstně a mimoděčně, odkrývá otřesné a zdrcující svědectví o polistopadové československé a české politické praxi, bije to do očí, je však přijímán kladně i samotným Václavem Havlem a stává se součástí oslav jeho osobnosti (signál o míře sebereflexe a přesmýkavém efektu Moci bezmocných a Otevřeného dopisu Gustávu Husákovi). Václav Havel točí svou úspěšnou hru, jakýsi panoptikální remake předchozích dobrých her, postrádající jakýkoliv živý a nestarožitný apel jako film, vymykající se míjením a minutím se se vším myslitelným i zamýšleným všem měřítkům (signál, který mohu chápat jen jako rozmar). Václav Havel očekává další změnu k lepšímu, politika se prý zase přiblíží lidem (signál, který mě upřímně děsí, politika přeci naopak obsedla naše životy a ničí je), přijíždí dalajláma a klade na srdce svému na smrt nemocnému příteli, ať tu setrvá nejméně další desetiletí (signál, kterému nerozumím, očekával jsem namísto zdvořilostní fráze spíše osvobozující odkaz k jiným dimenzím bytí). Václav Havel rozpráví v podkroví arcibiskupské rezidence s arcibiskupem, který o všem hovoří výhradně politicky, jeho bývalý spoluvězeň osvědčuje svůj optimismus už jen jako vyprázdněnou instituci (signál výrazně paralyzující). Václav Havel zemřít nechce, říká to v jednom z rozhovorů (signál nehledaně vágní a bezcenný), mezitím, cítíme mezi tím vším neodbytně příchuť prefabrikovaného étosu. Václav Havel zemřít nechce (kdo by chtěl), ale přesto umírá a s ním, jak jsme slyšeli, se uzavírá jistá etapa dějin. Nelze si než přát, aby tomu tak opravdu bylo. Mohl bych napsat, že potřebujeme prásknout dveřmi za vyžitým a vyžilým modelem lidské existence, který fatálně selhal a jehož dekadentní fáze se fenoménem Havla jako hegemona vyčerpává, avšak nepotřebujeme s nimi prásknout za Havlem člověkem, ale s údivem jsem zjistil, že to napsat nemohu, že mi to už nějak nejde oddělit. Říkám to nejméně rád, zpětně a s hrůzou si uvědomuji, že mi to nešlo vlastně nikdy, Václav Havel, zdá se, přišel na scénu perfektně připraven a zdá se, že neponechal nic náhodě. Snad i proto už definitivně žiji jiný svět nežli Václava Havla, nejsem člověkem strategie a tak chodím všude možně a mluvím se všemi možnými lidmi, a nikde nic podobného jako svět Václava Havla není a nikde nic podobného nemají. Mohl bych napsat, že mi je to líto, ale líto mi to není, vidím pohřební rituál vzbuzující beznaděj, vidím armádu, církev a politickou elitu jako uzavřený prostor a zastavený čas, ve kterém se se mnou stále a zase nepočítá, vidím jen svět běsů, kterým Václav Havel spolu s námi upravil cestu a se kterými se nás pokoušel smířit.

Svět jak jej neznáme

Vše naštěstí nasvědčuje tomu, že se přelaďujeme na jinou frekvenci. Lidská mysl se zmítá a kulminuje v turbulencích a s ní svět, který tvoří. Žijeme bouřlivou a bolestnou změnu, která pro svět tak, jak jej známe, nemusí dopadnout dobře, nutnou změnu, která by pro svět tak, jak jej známe, snad ani dobře dopadnout neměla a ke které signály Václava Havla už nemají co říct. Přichází svět, jak jej neznáme, a ten nám Václav Havel už nedokázal signalizovat. Opouštíme staré paradigma, které výrazně ovlivnil a narušil, pro to nové ale už žádný signál a žádné poselství neměl. Sám tyto signály pomíjel a ony pomíjely jeho, to je přirozené a přijatelné. Nepřijatelné je, že do poslední chvíle signalizoval budoucnost, o které nepochopil, že už není nejenže možná, ale v intencích toho, jaké principy a mechanismy nás v ní měly podle jeho doporučení provázet, je naprosto zrůdná.

Vše nasvědčuje tomu, že spíše projde velbloud uchem jehly nežli trojspřeží kladrubských vraníků táhnoucí periodicky schovávanou dělovou lafetu do světa bez boje, (neutrálně řečeno) exploatace a kontroly, chcete-li bez lampasáků, (v důsledku vlastně jen pouhých veksláckých) monster a papalášů. Tato sebezáchovná alternativa přestává být utopií jednoduše proto, že je čím dál zřejmější, že s oficiálními průvodci dramatikovy rakve za chvíli žádný lidský svět nebude a naneštěstí v tom není už ani ta absurdita. Vše naštěstí nasvědčuje tomu, že mnoho lidí pracuje myslí a myslí srdce na mnohem výraznější proměně, odehrávající se na výrazně jiných a odlišných principech a úrovních, nežli se Václavu Havlovi zdálo možné. Jak vidno, nejen on měl své signály a sny, zatím to však vypadá, že jen ony mají obecnou, závaznou a neměnnou platnost, že jen ony, dnes už korektní, ověřené a uskutečněné, tu mají své místo. Václav Havel tuhle nebezpečnou situaci nerozpoznal, a to mu nelze vytýkat, takové věci musí rozpoznat jiní, posoudit je a dotyčnému včas a bez okolků sdělit. Vidím však jen adoraci nebo slyším jen ubohé urážky.

Proto mi snad připadalo, měl jsem takový pocit, že možnost posoudit to, co smrt a pohřeb Václava Havla evokovaly, je podivuhodně a direktivně zúžená. Je také možné, že tento můj pocit je subjektivní a podložený optickou nevyvážeností, a proto doufám, že už máte či budete mít, možnost to posoudit. Nic jiného než láska koneckonců není a vítězství zakládá jen pravdu vítězů, která se stává lží plodící nenávist.

Autor je spisovatel, scenárista a loutkoherec.