„Úředník undergroundu“ František Stárek se rozhodl vybudovat pomník nejvýraznější postavě českého undergroundu Ivanu Jirousovi. Kromě velice pochybné funkce podobných památníků se vnucuje domněnka, že by dnes Stárek a Jirous stáli na opačných stranách barikády.
Při prvním pohledu na fotografii Františka „Čuňase“ Stárka jsem nechápal, proč drží malou sochu Choda a co s ní chce dělat. Z textu článku pod ní jsem pochopil, že je to model budoucí sochy básníka Ivana Jirouse, kterou mu chce ve svém rodném městě zařídit. Bude stát bez piedestalu jako rovná mezi rovnými na cestě od mostu nesoucího básníkovo jméno k centru alternativní kultury. To dá rozum. Na sochu nejsou peníze, namísto z bronzu bude tedy z umělého kamene, ani na to ale peníze nejsou; mohl by je dát Plzeňský Prazdroj, protože Jirous jeho pivo pil – to zní nehledaně logicky a iniciátor se nebrání myšlence, že by pivovaru vynaložené prostředky vykompenzoval drobným zásahem na soše. Undergroundoví sochaři, kteří už mají hotovou hlavu, by vytáhli pozdější Magorovu ruku z kapsy a dali mu do ní lahváče, a já se neubráním dojmu, že je to myšleno bez ironie. Dávám tedy k úvaze oslovit ve věci sponzorství věznici PlzeňBory.
Celá situace připomíná undergroundovou patálii s odhalením pamětní desky na venkovském hostinci, ve kterém Plastici z důvodu policejní perzekuce neodehráli svůj koncert. Namísto kamenné desky koukali přizvaní novináři na kus papíru s jejím textem.
Ideologie a osvěta
To je všechno zábavné, ale my zatím nevíme, jak to František Stárek, zvaný nejen Čuňas, ale také „úředník undergroundu“, se sochou básníka undergroundu myslí. Jistě upřímně, ale jde spíš o to, jestli jako památník člověka, který svojí osobní svobodu povýšil na nejvyšší princip a neváhal za to její ztrátou zaplatit, anebo jako konečný konsensus s neoliberálním marketingovým fašismem našich dní, jako petrifikaci Jirouse v časech, kdy je osazení jeho sochy vlastně lhostejné, protože v nich je lhostejné všechno, co nestojí v cestě drancování, ožebračování a obludnému pakování se zrůd, které umějí vydělat i na chudobě. Protože v časech plošné ekonomické likvidace společnosti, kterou jasnozřivě předjímal undergroundový koryfej Egon Bondy, je nějaká ideologie k smíchu.
Nějak mi v souvislostech posametových angažmá dvojdomého úředníka vychází to druhé, a mělli Stárek v minulém režimu problémy s délkou svých vlasů a dáváli si to do životopisu, má vědět, že v tomto ohledu nám samet změnu k lepšímu nepřinesl. Možná neslyšel o dress code, možná neviděl před Vánoci ztahané pokladní v santaklausovských čepičkách s blikajícími diodkami, prodavače v tričkách s nápisy „Jsem tu pro Vás“, metaře s vozíky označenými délkou jejich pracovní doby či nošovické a jiné otroky. Tito lidé nejspíš serou na délku vašich vlasů, pane Stárku. Aby tohle člověk viděl, aby uviděl, že žije v nejtotálnějším z režimů, protože už v pouhém destruktivním systému, musí nejdříve vystrčit hlavu nebo stylověji prdel z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Dopuštěním externí ideové infikace byl předlistopadový underground katolický a pravicový, v tomto ohledu přejel buldozer Magor svého subtilnějšího gurua Egona Bondyho, vpravujícího do ztracené generace sedmdesátých let levicové myšlenky marxismu a maoismu spíš v intencích svého verše „Nikdo o mně neví, že jsem marxist – levý“. (Možná ale jen Bondyho setba povstává později, každopádně oceňovalali moje generace na jeho textech strhující poetiku, oceňuje ta mladší i jejich ideologický obsah.) Underground tím byl ponořen do politické lázně předznamenávající jeho zánik, nejspíš i proto, že její hladina odrážela především ambice odstavených intelektuálů účastnit se na generační osvětě a indoktrinaci. Underground, jak ho známe odjinud, znamená přirozený odpor proti stávajícímu režimu bez ideového vedení. Ten zdejší byl uveden na pozici ideového a historického vítěze, a z toho důvodu tu sice může být odkaz, ale ne další živé a hlavně příčetné přítomné bytí.
Historie vítězů
Vítězství je iluze dovršení, ale stíháni, uráženi, okrádáni, ponižováni, nespravedlivě vězněni a vyhlazováni jsme stále, je to v povaze inverzního a především perverzního mechanismu, který nás nutí oslabovat a eliminovat výdobytky osvícenství a humanismu. Tento mechanismus nemusí být nic záhadného, může to být pouhá frustrace sociální nespravedlností nebo vulgaritou konzumu. Zájmem elit je zatemňovat a dehumanizovat. Ničeni jsme tu explicitněji, fyzičtěji, jindy nepřímými cestami, důsledky industrializace či zase elektronizace, mediální kretenizací, prostředky psychologické markentingové genocidy, potravinářským a farmaceutickým průmyslem, manažerskou selekcí a těžbou lidských zdrojů, ekonomickými kritérii určujícími míru naší bezcennosti a neupotřebitelnosti, svobodou bez přívlastku podmíněnou věčným mládím, dobrým zdravotním stavem, etnickou čistotou, rozvinutým dravčím instinktem a charakterovou flexibilitou. V téhle souvislosti – řekněme ve smyslu společenské percepce – se underground, trvající na napříčrežimní kontinuitě permanentního podzemí, které je zápornou odpovědí každému oficiálnímu zřízení, už přes dvacet let nepohnul ani o krok.
Dokonale zdokumentován, medializován, etablován, zasponzorován, stal se součástí moderní historie. Proč ne. Tu ale nemusí vždy psát jen vítězové, jsou tu totiž i živí poražení, korigující celý slibně se konstituující svatý obraz svou obtížnou, neslibnou, nesvatou přítomností. Do světa lidí totiž patří také ti, kteří nezpívají hymnu vítězů a odmítají škrtat části svých životů jako omyly. Vždyť našemu ojebávání není konce, zlo metastázuje do všech stran a je strukturovanější než dualita, ve které je vykládáno, a pokud je nějaké lidské souručenství živé (s výjimkou motorkářů), mělo by jeho přenastavující se vnější parametry a podoby přinejmenším zaznamenat. Kolem undergroundu je v tomhle punktu mrtvé ticho dobré tak pro ikonistu Břetislava Rychlíka a takzvaná postundergroundová scéna uvázla v uhranutí svými vzory – není schopná přesahu a není schopná ani sežrat staré vlky (což je první povinnost).
Kozina s lahváčem
Navzdory vší té slávě na pamětní desku není, na sochu není, a přestože je na politováníhodné evangelické či proletářské (jak libo) chudobě umělecky nejvýraznějších osobností undergroundu cosi ontologicky zdravého, kdosi se tu na komsi a čemsi veze. Dvacet let vidím na ČT 2 pořád to samé, starokurevský sentiment po sraní na systém, Havla s pytlem cementu, pivo, mříže, volhy a koncert Plastiků v Postupicích. Paměť potřebujeme, jistě, ale když její potenciál neuplatníme na současné společenské situaci, je nám na nic stejně jako pravda vítězící na praporu. Paměť svěřená institucím a médiím je paměť opuštěná lidmi. Ve slonové věži logiky vítězů, kde dokonáno jest ve věcech pravdy a spravedlnosti, se undergroundu zastavil čas i život a zavřela se za ním voda jako za státním ideologickým nástrojem, šmidlajícím na koncertech k oslavám Listopadu, kdy zvítězili občané nad pracujícím lidem.
Vzniká oficiální underground, kterému je a bude trnem v oku každý živý spodní proud pramenící zákonitě z opačných pozic a východisek. Ustaven jako součást permanentní a věčné antikomunistické hlídky po pádu komunismu je underground – i přes neustálá jadrná tvrzení jeho představitelů o jeho apolitičnosti a sekularizaci – vnímán v rámci porevoluční apoteózy jako barvitější a jednotná kulturní složka předrevolučního disentu.
„Jde o projekt, který nazývám štafetový kolík mezi evropskými hlavními městy kultury,“ říká někdejší důstojník BIS Stárek a nám je jasné, že je to žargon evropskounijní kulturní vyžírky, nevkusné plkání o soše člověka, který jasně řekl, že nikdy neprohrál svůj boj s komunistickým režimem, ale prohrál ho s tím současným. To je klíčový výrok stavící Stárka a Jirouse na opačné strany barikády. Celoživotní bojovník kapituluje před zrůdností systému, kterému přitakává sluha bez pánů a kterému sám pootevřel dveře podílem na deinstalaci toho předchozího.
Jirous byl Magor nikoliv pro nošení dámského prádla potřísněného mensesem na autogramiády, ale především proto, že se učinil ideologem volné, apolitické, nestrukturální kulturní komunity a přemýšlel o ní – spolu s Bondym – v intencích generační práce. To bylo šílenství, ale námitky, že Jirous ideologem nebyl, už vedou jen k tomu, že byl pouhým institucionalistou, a to by bylo čiré šílenství. Tato nepříčetnost ho zavázala k základní konfrontaci s novým zlem, kterou podstoupil, přestože mu už scházely síly i výbava. Nicméně elitní skupina jeho bývalých spolubojovníků v něm spatřuje jen symptom svobody a demokracie. Pokud si lidé nebudou plést Magora s Kozinou pijícím lahváče, je v ohledu Jirousova umělého zkamenění všechno OK.
Autor je dramatik a spisovatel.