Tanvald přivítal Nový rok střelbou, po které zůstal na místě jeden mrtvý a jeden postřelený, bratři, Romové. Ani po týdnu nebyl nikdo obviněn a stále se šetří všechny verze – od vraždy až po nutnou obranu. Příslušné orgány mlží, fám přibývá. Určité závěry lze ale učinit už dnes.
Už jen letmé seznámení se sedmitisícovým městečkem v podhůří pohraničních hor potvrzuje, že se potýká s typickými problémy zdejšího regionu. I na oficiálních webových stránkách můžete sledovat, jak tu postupně zaniká tradiční textilní a sklářský průmysl, jak nezaměstnanost stoupá výrazně nad celostátní průměr, jak je privatizována nemocnice a město posléze musí bojovat za její zachování atd. Pak se zde očekávatelně dočtete, že jsou tu problémy s „nepřizpůsobivými, zejména Romy“.
Místo a aktéři děje
Opustíteli centrum, které obsadily hned tři hypermarkety vedle sebe, a vydáte se směrem k místu činu, začne se obraz města měnit. Nablýskané fasády a pestrobarevné reklamy záhy vystřídají oprýskané omítky kdysi honosných předměstských vilek. Za chátrajícím areálem dříve prosperující fabriky, vedle provizorní plechové kolny, hoří několik svíček. Zde tedy vyhasl lidský život – na blátivé cestě podél železniční tratě úzkokolejky z Tanvaldu do Harrachova, na dně údolí vedoucího z centra na periferii obývanou převážně Romy. Bytovka, kde žijí i rodiče obou bratrů, je odsud vzdálena zhruba 200 metrů. Ještě o kousek dál, ale stále na dohled je i rodinný dům střelce. Místo je i za dne málo frekventované, v přímém sousedství není žádné trvale užívané obydlí.
Romská rodina patří ke starousedlíkům a podle starosty nepatří k problémovým. Zastřelený, dvacet jedna let, otec dvou dětí, netrestaný. Postřelený, jeho o rok starší bratr, jak nám sám řekl, už seděl, po třinácti měsících byl za dobré chování předčasně propuštěn. Nezaměstnaní, živící se příležitostnými brigádami. Hubení, tak trochu drobní kluci. Žádní svatoušci, ale i když jsme zaznamenali řadu fám, nezaznělo nic o tom, že by se jednalo o násilníky, spíše naopak.
Střelec, šedesát tři let, majitel autobazaru, mohutný chlap, držitel zbrojního průkazu. Na rozdíl od obou bratrů po městě dobře známý, ovšem s nevalnou pověstí agresivního hrubiána. Nezávisle na sobě, z různých zdrojů jsme slyšeli například o střílení ze vzduchovky po dětech, o jeho bývalé příslušnosti k StB, obchodování s kradenými auty, o tom, jak se přátelil s policisty a chodil s nimi střílet atd. Nevylučujeme, že se jedná o nedoložené fámy, ale zazněly opakovaně od nezainteresovaných občanů české národnosti.
Vlastní děj
Jednoznačné, objektivní informace o průběhu samotné události nejsou k dispozici. Z toho, co jsme se dozvěděli, se dá vyvodit následující. Zhruba dvě hodiny po půlnoci ze Silvestra na Nový rok se rozezněl alarm na zmíněné plechové kolně, která patří dotyčnému majiteli autobazaru. Ten vyběhl ven s legálně drženou pistolí ráže 9 mm a vzápětí dorazil na místo, vzdálené od jeho domu odhadem zhruba 300 metrů. Je zde otevřené přehledné prostranství, cesta mezi drátěným plotem obepínajícím v zhruba metrové vzdálenosti boudu z vlnitého plechu a železniční tratí. Co zde mohl vidět a na jakou vzdálenost, může prokázat rekonstrukce a vyšetřovací pokus. To, že se při střelbě opakovaně trefil do středu těl obou Romů, nasvědčuje, že viditelnost nebyla nejhorší.
Co se konkrétně při střetu dělo, nevíme, výpovědi jsou rozporné. Podle přeživšího Roma se nikam nevloupávali, vraceli se ze silvestrovské zábavy domů, když z ničeho nic padly dvě rány a jeho bratr se před ním skácel k zemi. Vzápětí byl on zasažen do břicha a padl na něj. Stále se mu vybavují oči umírajícího. Domnívá se, že mu zachránilo život, že zůstal ležet jako mrtvý, a teprve když se střelec vzdálil, odplížil se pryč. Podařilo se mu dostat se domů, odkud jeho otec zavolal sanitku. Dokázat či vyvrátit, zda se skutečně chtěli do kolny vloupat, by neměl být problém. Museli by překonat drátěný plot a na souvislé sněhové pokrývce okolo zanechat stopy. Otec, který se šel na místo podívat ráno poté, co od něj odešla policie, nám řekl, že nic takového neviděl.
Se zcela odlišnou verzí přišel a v televizi Nova s ní vystoupil jeden místní občan. Očitými svědky měl být on a ještě další osoba. Útočníci údajně napadli jeho známého, majitele autobazaru, zákeřně zezadu, a to s nožem. Zranili ho a srazili na zem a dále pokračovali v útoku. Teprve poté napadený použil střelnou zbraň. Tato výpověď vzbuzuje ovšem jisté pochybnosti. Jestliže napadený nebyl nic netušící chodec, ale člověk, který vyburcován alarmem přichvátal na místo a byl si evidentně vědom nebezpečí (proto se také ozbrojil střelnou zbraní), pak je s podivem, že se na otevřeném prostranství nechal obejít zezadu, aniž by na to nějak reagoval, například varovným výstřelem. Zkušený právník nás navíc upozornil, že tato verze na něj působí dojmem naučené pohádky. Je až příliš dokonalá, obsahuje všechny atributy, jež mají ospravedlnit použití střelné zbraně jako nutnou sebeobranu: nečekaný zákeřný útok zezadu, použití potenciálně smrtící zbraně, způsobení zranění, sražení na zem a pokračování v útoku, takže napadený se nemůže nijak dostatečně bránit či utéct a oprávněně se cítí v přímém ohrožení života. To vše navíc potvrzené dvěma očitými svědky.
Těžká role vyšetřujících orgánů
V případech takto rozporných výpovědí vždy záleží na důkladném zajištění a vyhodnocení stop na místě a pečlivém provedení rekonstrukce, jež bere v úvahu všechny faktory, které by mohly ovlivnit chování zúčastněných a průběh události. Lze tedy chápat přetrvávající neurčitost ve vyjádřeních policie a dozorující státní zástupkyně. Tedy až na jednu „maličkost“. Jestliže jsou takříkajíc ve hře všechny varianty od vraždy po nutnou sebeobranu, odkud se pak bere kategorické vyloučení rasového motivu?
Obě strany žijí v blízkém sousedství, v místě, kde převažují romské rodiny. Navzájem se znají přinejmenším od vidění. Cestu používají zvláště v danou dobu prakticky jenom místní. Majitel mohl vcelku pochopitelně usuzovat, že na místě předpokládaného vloupání narazí na Romy. Nelze vyloučit, že je také na místě jako Romy mohl identifikovat či přímo osobně poznat jako své sousedy. Přesvědčení, že se jedná o Romy, pak mohlo ovlivnit jeho jednání. V dnešní době se nemusí ani jednat o vlastní rasové předsudky. I člověk, který jimi netrpí, může být ovlivněn způsobem prezentace Romů v médiích, vystoupeními řady politiků a celkovou atmosférou ve společnosti, vyostřující rozpory mezi lidmi. Reagovat nepřiměřeně reálné hrozbě pak může nejen ze strachu, ale také proto, že se může domnívat, že zabití Roma mu projde snáz než zabití „bílého“. Nelze pochybovat, že v očích mnohých bude spíše svého druhu hrdinou než vrahem.
Je pravděpodobné, že orgány činné v trestním řízení se budou snažit takovémuto pohledu na věc vyhnout a hlavním právním problémem tak zůstane otázka oprávněné a přiměřené obrany. Měl střelec skutečně důvody obávat se o svůj život, nebo jen bránil svůj majetek? Činil tak přiměřeným způsobem? Nestačilo po spuštění alarmu zavolat policii? Nebyl přece napaden ve svém domě. Střet sám úmyslně vyvolal. Chtěl zadržet zloděje, či ho rovnou na místě potrestat? Nemohlo to být třeba tak, že tasená pistole vyvolala u Romů obavu, že je chce rovnou zastřelit, a proto se pokusili bránit?
Ať už výsledek vyšetřování a konečné rozhodnutí budou jakékoliv, bude to špatné. Obecně rozšířená a dále rostoucí nedůvěra ke státním orgánům ponechává příliš prostoru nejrůznějším fámám, a lze tedy soudit, že tu vždy budou skupiny přesvědčené o tom, že došlo k manipulaci, ať už v prospěch toho či onoho. Nejhorší by asi bylo, kdyby byl vyslán signál, že zabít Roma nebo jiného nepřizpůsobivého či jinak nežádoucího je dnes možné při troše šikovnosti beztrestně.
Svým způsobem se situace oproti devadesátým letům podstatně zhoršuje. Zatímco tehdy vraždili jen takzvaní extremisté, dnes se k tomu otevřeně hotoví i takzvaní normální a slušní lidé. Rozvášněnému davu lze pak za terč podsunout v podstatě kohokoliv.
Autor vystupuje proti diskriminačnímu násilí jako aktivista anarchistického hnutí a zmocněnec poškozených.