Anemický cirkus

Cirkus je hraniční místo. Prostupuje se tu realita a iluze, prostor mezi diváky a akrobaty, klauny či kouzelníky, lapání po dechu zaznívá ze všech koutů šapitó včetně manéže. Zdá se, že cirkusáci ani nejsou lidé, odhazují normalitu ve prospěch výjimečnosti, ale zároveň se tím vzdalují tomu, co se obecně pokládá za standard. Jsou zázrační i zrůdní naráz.

Tuto dvojlomnost dokonale zachycuje román Angely Carterové z roku 1984 Noci v cirkuse (viz A2 č. 37/2007). Klaun Buffo s močovým měchýřem na hlavě namísto čapky s rolničkami zde každý večer uvádí na scénu ženu-ptáka Sofii, řečenou Peříčko, jejíž křídla jí zajišťují obdiv, ale i opovržení, svobodu i osamocení. Až setkání se skeptickým novinářem Jackem Walserem, jenž má protagonistku ve jménu pozitivistické vědy usvědčit z podvodu, a láska jí pomůžou z prostoru arény vystoupit, ztratit něco ze svého kouzla, ale zároveň se stát člověkem. Cirkus, obdoba bachtinovského karnevalu, totiž své oběti nepropouští lehce – ve veselí je kus smutku, ve slasti krutost a v akrobacii pot i slzy, zázraky nefungují jen v hlavě, ale trpí celé tělo. Slovy doyena Buffa: „Veselost, jakou klaun v divácích vyvolává, je přímo úměrná ponižování, které je nucen snášet.“

Prospero vs. A. H

Debut Erin Morgensternové nazvaný Noční cirkus (Night Circus, 2011) logicky vybízí ke srovnání s dílem Carterové. Skoro to vypadá, jako by je vyzýval na souboj, stejně jako další kanonické texty – vystupuje zde kouzelník Prospero, jenž přišel o hmotné tělo a je z něj jen pouhý vzduch, jeho krásná dcera Celia, strom obrůstající Shakespearovými sonety, děti strádající v sirotčincích viktoriánské Anglie. Souboj je koneckonců ústředním motivem celého románu, ačkoliv se rozvíjí pomalu a opatrně jako chůze po laně.

Prospero po staletí pořádá s kolegou z čarodějné profese soutěž mezi dvěma mladými adepty řemesla. Pravidla soutěže jsou velmi volná: „‚Nebudeme mít vůbec žádné doložky, až na základní pravidla o vměšování, a uvidíme, kam to povede,‘ řekne Hector. ‚Tentokrát chci posunout hranice. Nebudeme mít ani časový limit. Dokonce ti dám první tah.‘“ Co je však křišťálově jasné, je konec Výzvy – přežije pouze vítěz, a ušetřena nemůže být ani Prosperova dcera, na niž si kouzelník bez obav vsadí. Protivníkem, černým koněm pana A. H, jehož charakterizuje jen šeď obleků, je sirotek Marco. Dějištěm je přelom 19. a 20. století. Cirkus snů, Le Cirque des Rêves. Londýn, New York, Barcelona, Drážďany.

Dokonalost snu

Cirkus snů, k němuž se oba hlavní hrdinové přidají, je dílem nejbujnější fantazie. Šapitó z černobílé látky skrývá v sobě jako matrjoška menší stany, jež ožívají pouze po setmění a do svítání jimi lze bloudit, aniž by člověk stihl všemi projít. A obraznost vskutku bere dech – oblačné bludiště, kde lze jako na trampolíně skákat mezi mračny, ledová zahrada, komnata plná příběhů či tůň, kam lze odložit vlastní slzy. Výstřední tvůrce celého podniku, pan Chandresh Lefevre, spolu se skupinou přátel vynalezl doslova nadpřirozený prostor. Objevuje se bez ohlášení, jako Melvilleova bílá velryba brázdí román s cirkusem světové metropole a neohlíží se na lineární běh času.

Každá z krátkých kapitol je sklíčkem v kaleidoskopu tohoto snového místa. Potíž je ale v tom, že cirkus snovým místem není. V Cirkusu snů voní karamel, tryská čokoládová fontánka a Celia proměňuje barvu svých šatů. Ale dějiště, kde má jít podle všeho o život, vypadá jinak. Tento prostor je příliš dokonalý, než aby znepokojoval, celá Výzva mezi kouzelníky tak působí nezáměrně jako vedlejší motiv, jenž se skrývá v lesku světel stanů. A nevzbuzuje napětí, protože ani protagonisty příliš nevzrušuje. Ve chvíli, kdy zaměstnanci cirkusu pocítí podivné změny v jeho běhu a začnou se ptát po znepokojivých momentech, tam, kde by román mohl jít do hloubky, uteče Erin Morgensternová k velmi očekávatelnému milostnému vzplanutí mezi Markem a Celií.

Masa kus

Což o to, karneval nepředepisuje originální role, postavy jsou figurky ve hře, jenže zde je i láska trochu nanicovatá. Polibek milenců sice rozsvítí šapitó a rozpálí všechny účastníky plesu, ale co se děje uvnitř postav, je skryto. Cit se demonstruje slovy a kouzelnými dary, které si dvojice vyměňuje (a kdo by si nepřál darem celý kouzelný stan), avšak pořád jde o samoúčelné pozlátko, co se až příliš snadno třpytí. Je paradoxně až zázračné, jak málo se při čtení této přehlídky nejrafinovanějších triků, rób i pokrmů úží dech. I smrt jako by tu byla jen iluze a závěrečné odhmotnění protagonistů můžeme chápat jako metaforické ztvárnění té hlavní potíže celého románu – láska bez těla a jeho vášní musí být nutně bezkrevná, vždyť i v Shakespearově Bouři byla vzdušná Prosperova kouzla vyvážena zvířeckostí Kalibána a krutostí námořníků. Marco a Celia jsou proto rozkošní asi jako postavičky na cukrovém dortu Chandreshe Lefevra, jenže cirkus si žádá masa kus.