Včera, 25. 9. 2012, zemřel Jakub Polák, anarchista, aktivista, bojovník za práva vyloučených a zejména českých Romů. Jaký Jakub do poslední chvíle byl, snad těm, co jej neznali, nejlépe osvětlí mých pár posledních vzpomínek. Budou tomu pomalu dva měsíce co se, ač těžce nemocen, stal (pokolikáté už?) motorem akce, která měla zahájit zápas za práva obyvatel v Přednádražní ulici v Ostravě a tamním Romům vyslat zprávu, že nejsou sami a tak jim pomoci v jejich boji o důstojnost. Jakub tehdy přemluvil skupinu přátel, aby do Ostravy spolu s ním odjeli, postavili v Přednádražní ulici cirkusové šapitó a pokusili se vnést trochu radosti do míst, kde vládla především nervozita a nejistota. Na přípravné schůzce jsme se myslím všichni tak trochu báli, zda je ten plán realizovatelný a zda to Jakub, jako tolikrát předtím, se svým zápalem pro věc poněkud nepřehání. Když jsem se ho zeptal, jak dlouho by dle něj mělo šapitó v Přednádražní ulici zůstat, dostalo se mi jednoduché odpovědi: „Přeci do vítězného konce!"
Poté, co před domy určenými k demolici skutečně vyrostlo šapitó, Jakub zamířil z Ostravy na předoperační vyšetření. Brzy byl ale už zase z Prahy nazpět v Ostravě, aby tam dle svého zvyku všechny (včetně Romů i ostatních aktivistů) pořádně seřval, což jako cholerik uměl velmi dobře. Všechno zkrátka dělal na plný plyn a totéž vyžadoval od ostatních, často snad trochu nevybíravě, ale vždy z přesvědčení. Krátce nato jsem se v zahraničí telefonicky od přítele dozvěděl, že se Jakubova operace nezdařila a že to s ním nevypadá dobře, prý leží na Jipce. Hned, jak jsem telefon položil, začal k mému údivu zvonit znovu a na displeji blikal nápis „Jakub Polák“. Měl pro mne jako vždy několik úkolů, zavolat pár lidem, požádat přítele advokáta o právní posouzení situace v Ostravě, zjistit, kam a co by se mělo napsat. Na mou otázku „Odkud mi to, Jakube, voláš?“ jen zamumlal, že to je nepodstatné, a už se loučil.
Jeho síla v posledních týdnech života byla obdivuhodná, a to i při vědomí faktu, že šlo o svého druhu psychologickou obranu člověka, který byl především bojovník a tak prostě bojoval (za druhé), dokud mu síly stačily. Šlo o sílu, která pro mne byla až zahanbující. Když se nedávno Jakub na pár dní odmlčel v mailování, tušil jsem, že je zle a ještě více ve chvíli, kdy sice opět začal psát a rozvíjet plány o tom, co se musí udělat, ale v mailech už chyběla celá slova, vypadávala písmena a já věděl, že čtu věty psané s vypětím všech sil. Snad netřeba dodávat, že krom realistického „Už mi příliš času nezbývá“, o sobě Jakub zásadně nepsal. Psal o Romech v Ostravě a vytrvale mířil za vizí jakési podpůrné sítě, která by pomáhala Romům po celé České republice a co do složení by byla barevná. Naposledy jsem pocítil kousek naděje na změnu jeho stavu, když jsem slyšel větu: „Jakub nás včera všechny seřval“. Říkal jsem si, že to tedy snad nebude tak zlé, že musí být šance, ale už nebyla.
Sice to zní jako klišé, ale Jakub Polák byl jednoznačně otcem českého porevolučního anarchistického hnutí, což nakonec potvrdí i většina z těch, kteří se s ním později názorově rozešli a v mnohém s ním nesouhlasili. Jeho odchod je proto – krom jiného – výzvou i pro hnutí, které má jedinečnou šanci dospět.