Cirkus byl vždycky cirkus

Jste člověk srostlý s tradičním cirkusem. Kdy jste se poprvé setkal s tím novým?

To jste mě trochu zaskočila. Moje první novocirkusové představení byly pravděpodobně Letokruhy Teatra Continuo, které hráli Salvi Salvatore a Seiline Valée v Paláci Akropolis. To mě nadchlo. Konečně jsem viděl, jak se cirkusová poetika proplétá s divadlem. Letokruhy měly úžasný tragikomický příběh a také výborné artistické výkony. Nicméně jsem o tomto představení nepřemýšlel jako o novém cirkusu. Pro mě to bylo divadlo s akrobacií. Opravdový nový cirkus jsem poprvé viděl na festivalu Letní Letná, čili se jednalo o nový cirkus dovezený ze zahraničí. Zatím asi to nejlepší, co jsem z nového cirkusu viděl, byli francouzští Les Colpolteurs na Letní Letné v roce 2008 a Compagnie XY v roce 2011. V případě Compagnie XY se už jedná o návrat k artistice v její nejčistší podobě. Na Letné jsem samozřejmě zažil i zklamání, kusy nevypadající ani profesionálně, ani novocirkusově, například švédskou ohňovou skupinu Burn Out Punk. To čeští Amanitas, kteří také pracují s ohněm, mi přijdou podstatně lepší.

Byl pojem nový cirkus spojován už s inscenací Letokruhy?

Setkal jsem se s ním už mnohem dřív, když jsem načítal mnoho literatury o cirkuse. Nový cirkus byl tehdy nejčastěji spojován se souborem Cirque du Soleil. Později jsem se dostal i k videozáznamu jeho představení. Říkal jsem si: To je sice výborné, ale co je na tom tak nového kromě toho, že je to cirkus bez zvířat a že je to provedeno s trochu jinou poetikou? Tehdy jsem nebral Cirque du Soleil jako nový cirkus, ale jako fenomén, který mě nadchl. Hodně mě překvapilo, že když se hovořilo o novém cirkuse a lidech, kteří se kolem něj pohybují, často se zmiňovali mimové a pantomima obecně, třeba i ve spojení s úžasným a pro někoho kontroverzním působením Ctibora Turby. Já ho naprosto uznávám. Něco se mi z jeho práce líbilo, něco vůbec, ale pro mě jeho umění nemělo žádnou souvislost s novým cirkusem, protože pantomima je samostatnou disciplínou. Nechci se pouštět do žádných analytických rozborů, ale podle mě by pantomima mohla klidně stát jako žánr vedle cirkusu. Mim, i když výrazně používá pro své vyjádření tělo, nepoužívá vyloženě akrobatických postupů. Takže proč tato dvě umění přímo spojovat?

Kdy jste poprvé viděl tradiční cirkus?

Pojem tradiční cirkus je použitelný pouze pro nás, kteří do této problematiky vidíme trochu hlouběji. Je to záležitost pro teoretiky. Řada lidí, kteří studují divadlo, píší o divadle a profesionálně se jím zabývají, o běžném cirkuse, který tady byl dávno před nástupem nového cirkusu, hovoří jako o mrtvé záležitosti nebo o něčem, co snad dokonce ani neexistuje. Ale cirkus byl vždycky cirkus. Dělil se na český a mezinárodní, který se do Československa dostal v padesátých letech. Rád bych opravil častý omyl, že sem jezdili jen artisté ze Sovětského svazu a NDR. Není to pravda, jezdili k nám také artisté britští, francouzští i západoněmečtí a pro mě nejzajímavější bylo cirkusové umění z Asie, artisté čínští, mongolští, kazašští, a taky cirkus arménský a gruzínský. Řada tehdejších představení měla spoustu specifik, ale hrála se v duchu tradičního cirkusového kódu – v šapitó, s muzikou, která se často podobala. Ale sami umělci vždy přinášeli něco obohacujícího.

Své první cirkusové představení jsem viděl, když mi byly asi čtyři roky. Když zapátrám v paměti, první cirkusová společnost, kterou jsem navštívil, byl československý státní cirkus Slovan. V šedesátých letech sídlily v Praze cirkusy na dvou místech. Jedno bylo v Edenu ve Vršovicích. Právě tam jsem cirkusový program viděl poprvé a pamatuji si, že se mi tam velmi líbilo číslo s medvědy a také motorkáři v globu smrti. Pamatuji také na polostálý cirkus Praga na Karlově náměstí. Od roku 1965 se už cirkusy usídlovaly na Letné. Bydlel jsem přímo naproti Letenské pláni, kde stávaly, a neustále jsem vyhlížel, jestli se tam bude něco dít.

To už byly české cirkusy znárodněné a sjednocené ve státní podniky?

Přesně tak. Už jsem nezažil ty přežívající malé cirkusové podniky, které fungovaly do roku 1959 na bázi tradičních kočovných rodinných cirkusů.

Ve světovém kontextu se v šedesátých a sedmdesátých letech hovoří o úpadku cirkusu. Ne vždy se ale tato skutečnost podle dochovaných pramenů potvrzuje i v případě československých cirkusových podniků. Jak to s českým cirkusem vlastně bylo?

To je stálý spor, zda to, co platí pro Francii, Španělsko, Německo a jiné země, kde od šedesátých let docházelo k úpadku kvůli stagnaci programu a odlivu zájmu publika, platí i pro československý cirkus. Já jednoznačně odpovídám, že neplatí! Důvodem jsou takzvaná zlatá šedesátá. Artisté z výše zmiňovaných zemí neměli dost práce na domácí půdě, a proto jezdili k nám, byť samozřejmě jen v omezeném počtu. Ale pro náš cirkus to znamenalo obohacení. Tím se zvyšovala programová pestrost cirkusů. V té době u nás hostoval i arménský Cirkus Jerevan s jedním z nejlepších klaunů své doby Leonidem Jengibarovem. Československý cirkus byl v té době známý i výbornými drezérskými čísly. Ovšem na tato čísla je nutné pohlížet jinýma očima, než jak se na ně díváme dnes. Dříve drezéři uplatňovali filosofii vítězství člověka nad zvířetem. Tento přístup má svůj počátek ještě ve starých menažeriích a dnes už neplatí.

Československý cirkus ale samozřejmě neoplýval jen samými pozitivy. Trochu trpěl ne vždy dobrou dramaturgií. Vyznačovala se rozvleklostí a nevhodným výběrem hudby, také omezeným repertoárem. Nejotravnější částí tehdejších programů byly příliš zdlouhavé přestavby, které trvaly mnohdy až dvacet minut.

Může být jednou z příčin úspěchu a přetrvání československého cirkusu v šedesátých a sedmdesátých letech i to, že byl řízen centrálně?

Určitě je to jeden z důvodů. Zároveň ale nemůžu tvrdit, že by nedocházelo k určitým sestupným tendencím. Ty jsem viděl na vlastní oči především v osmdesátých letech. Celkově bych to přičetl celospolečenské atmosféře u nás, kdy se lidé začali zajímat o něco jiného. V roce 1989 ale byla řada cirkusových rodin na převrat a na rozvolnění vlastnických vztahů docela dobře připravená, tudíž mohly hned v roce 1990 vycestovat jako podniky soukromé.

Je trochu zarážející, že český cirkus fungoval lépe v době znárodňování podniků než dnes – legislativa mu zrovna nepřeje a navíc není ani uznán za oficiální umění, pokud za něj považujeme to, které podporuje ministerstvo kultury. Jak cirkusáci zpětně hodnotí dřívější fungování?

Znárodnění československých cirkusů je cirkusovými rodinami vnímáno dvojace. Na jedné straně vzpomínají na výborné mezinárodní programy – to je třeba případ Cirkusu Humberto, který ve své době u nás téměř neměl konkurenci. Druhou výhodou centrálního řízení cirkusových podniků bylo jejich technické a produkční zajištění a zázemí. Artisté se mohli starat jen o svá čísla a nemuseli řešit stavbu stanu a jiné organizační záležitosti jako dnes. Jednou z výhod bylo i stálé zimoviště v Praze v Horních Počernicích. V Počernicích a okolí řada bývalých a současných cirkusových artistů žije dodnes. Nejspornějším bodem hodnocení této doby jsou povinné přehrávky před hodnotící komisí. Byla to síť, která měla oddělit slabá a špatná čísla od těch dobrých. Jenomže fungující protekcionismus a konexe, což u nás vždycky bylo a asi i bude, řadu špatných čísel ven pustily. Čísla, která byla uznána za špatná, získala nejnižší možnou třídu, s čímž se pojilo i nízké platové ohodnocení nebo úplný zákaz působení. Zcela negativní bylo politické přezkušování umělců. Podnik Československé cirkusy a varieté byl neefektivní a v určitých obdobích své existence špatně organizovaný, byl také zbytečně velký a často personálně špatně obsazený.

Dalšími negativy sdružování cirkusů pod jednu instituci bylo nevyužití potenciálu tradičních cirkusových rodin. Plán vítězil nad zdravým rozumem a nad finančním oceněním artistů a jiných pracovníků u cirkusu. Ale faktem zůstává, že tehdejší české cirkusové podniky byly ve své kvalitě takřka nedostižné.

Jaké české tradiční cirkusy se tedy dnes podle vás vyplatí sledovat a proč? Čím jsou specifické a v čem vynikají?

Předpokládám, že chcete doporučení na skutečně velký klasický cirkusový program se slonem, medvědy, drezúrou exotických zvířat, samozřejmě koňskými čísly a rozmanitou artistikou. Takovým je Národní cirkus Originál Berousek, profesionální, moderně vybavený, s rozměrným novým stanem a galeriemi. Jiným příkladem cirkusu s rozsáhlou návštěvnickou obcí je Národní cirkus Jo-Joo. Má revuální ladění, uvádí výpravné show s mladými a krásnými artisty. Samozřejmě nechybí drezúra, v tomto případě sibiřských tygrů i dalších šelem, a velmi mladé artistické hvězdy školního věku, které jsou v Česku známé díky úspěchu v televizní talentové soutěži. Cirkus se vyplatí navštívit kvůli atmosféře, kvůli tomu, že divák doopravdy uvidí to, co jinde ne. Kvalitní artistika znamená i pocity, kdy divák polyká naprázdno strachem či údivem z předváděného čísla. To jiné umění neposkytuje.

Zacházení se zvířaty je dnes ošetřeno velmi přísnou legislativou, včetně směrnic Evropské unie. To se za posledních dvacet let změnilo k nepoznání. Neměl bych při svém doporučení zapomínat na české cirkusy, které hostují nejen v krajských městech, ale také v menších obcích: Bernes, Carini, Humberto ředitele Hynka Navrátila, cirkus King a dvacítku dalších. Pozvánkou do cirkusu může být příslib, že se na hodinku či dvě dostanete do jiného světa, kde mnohé funguje odlišně než v dnešní době. To je lákavé nejen pro nostalgiky a romantiky, ale i pro ty, kteří hledají něco jiného, zdánlivě zapomenutého.

Aby tradiční cirkus zůstal cirkusem, měl by mít drezérská čísla, program by se měl odehrávat v manéži pod plachtami šapitó a měly by znít známé cirkusové melodie a rytmy. Nový cirkus je v tomto ohledu mnohem svobodnější a sám se prezentuje jako umění, které s estetickými kódy pracuje volně nebo si pokaždé určuje své estetické normy nanovo. Anebo je podle vás něco, co by ani nový cirkus neměl opomíjet, aby zůstal novým cirkusem?

Nebudu se pokoušet hledat nějaká teoretická stanoviska. Spíš se na tuto problematiku dívám jako člověk s cirkusem srostlý. V novém cirkusu by určitě neměl chybět pohyb. Pohyb, který je na vysoké úrovni, který můžeme nazvat akrobacií. Základem nového cirkusu jsou výrazové prostředky těla, překvapení, které neočekáváme od divadla, vzrušení i údiv nad tím, co protagonisté dovedou. Přimlouval bych se za to, co nemá ani dnešní tradiční cirkus, a to vlastní živou hudební složku. To jsme ovšem trochu za horizontem možného.

V novém cirkusu by se neměly vyskytovat verbalismy. Slova do cirkusu v principu nepatří. To, co je mnohdy vydáváno za nový cirkus, je spíše pohybové divadlo, pantomima nebo dokonce site specific. U jakéhokoli cirkusu bych kladl důraz na artistickou dovednost cirkusáka. Jedním z problémů zrovna českého tradičního cirkusu je, že artisté musí zvládat více disciplín. Běžný artista je schopen zvládnout maximálně tři čísla, z čehož dvě jsou dobrá a jedno perfektní. Jenomže nezůstáváme jenom u artistiky. Každý v cirkuse je taky řidičem, tenťákem, uvaděčem, prodavačem… Počtu funkcí a dovedností, které musí jeden člověk v tradičním cirkuse zvládnout, je mnoho a místo toho, aby se věnoval artistice, musí řešit spoustu dalších věcí.

Lidé z tradičního a nového cirkusu u nás moc nekomunikují, neinspirují se od sebe, a přitom se v podstatě jedná o stejný umělecký druh, ať už se mu říká prostě cirkus nebo jinak.

S tím nemůžu než souhlasit. Nesmíme zapomínat na to, že s cirkusem, ať už v jakékoli podobě, je spojeno především nomádství a svoboda cestování. Zrovna nedávno to v nějaké diskusi zmínili francouzští novocirkusáci. Znamená to hraní pořád pro jiné lidi a ježdění za divákem nejen v době letních festivalů. Cirkus znamená i nabízení se, třebaže tady spíš jde o vlastnost tradičního cirkusu, který je často označovaný za líbivý, protože musí vycházet vstříc vkusu většinového diváka. Nemá žádné dotace, žádnou státní podporu. Spíše naopak, státu, městům a obcím každoročně platí horentní sumy na poplatcích, daních za pronájmy prostorů a dopravu, energetickým firmám pak za každé připojení k síti…

Aby se cirkusové řemeslo udrželo, začaly vznikat cirkusové školy. Ve Francii, Kanadě a Austrálii znamenalo založení škol také rozvoj nového cirkusu. Chybí taková škola v Česku?

Školství je samozřejmě alfa a omega všeho. Ale je v současné situaci po takovém vzdělávání u nás poptávka? Určitě je však poptávka po dovednostech a nových tricích. V tradičním cirkuse to dělají tak, že jezdí do zahraničí i na festivaly, něco odkoukají, případně se to naučí u tamních přátel. Kdo by ale na české cirkusové škole učil, kdo by ji platil, kdo by ji provozoval a kde by se absolventi uplatnili?