K původu bezplatných vysokých škol

Autoři knihy Vysokoškolský vzdělávací systém v letech 1945–1969 si předsevzali zmapovat vývoj českého vysokého školství ve zmíněném období. Navzdory existenci unitárního státu si však jen zcela okrajově všímají problematiky tehdejšího Slovenska. Perspektiva, z jaké své dílo koncipují, takový přístup usnadňuje. Základní osu výkladu představují právní předpisy regulující školství.

Poctivě a úředně

Podobný přístup patrně nebude všem čtenářům zcela po chuti. Vedle právních pramenů jsou klíčovými dokumenty především materiály státní správy, a proto je text knihy mnohdy patřičně úřední. Na obhajobu autorů lze však poznamenat, že jejich zájem se upíral, jak říká název knihy, na „vysokoškolský systém“, a proto logicky dominují prameny legislativního a administrativního charakteru. Vysokoškolští studenti zde figurují téměř vždy jen jako kvantifikovaný statistický údaj – pro reflexi pamětníků a každodennost studentského života v tomto výkladu nezbylo žádné místo. Legendami opředené studentské majálesy se do výkladu dostávají, jen pokud se odrazily v právní regulaci, respektive administrativní praxi resortu školství. Častěji se zde čtenář setká s vysokoškolskými pedagogy – ovšem opět jen za předpokladu, že nějakým způsobem aktivně zasáhli do systémových aspektů tehdejšího školství nebo se o to pokusili.

Stěží lze výše uvedené považovat za výtku. Je to spíše otázka celkové koncepce díla, z něhož je patrné, že oběma autorům jsou evidentně bližší právní než sociální dějiny. Oba pracují jako archiváři, což se pozitivně promítá v jejich velmi solidní a bohaté pramenné základně. Jiří Pulec pracuje o něco více s poznámkovým aparátem než Pavel Urbášek, ale to je asi tak jediný postižitelný rozdíl mezi oběma. Podařilo se dodržet jednotný styl a strukturu výkladu, takže společné dílo působí opravdu organicky, jak by tomu u monografie mělo být.

Autoři se věnují přelomovému období, kdy se přísně elitní vysoké školství začalo transformovat do podoby masového vzdělávání. Za první republiky studovalo na středních a vysokých školách zhruba třicetkrát méně studentů, než je tomu dnes. V tomto směru působí až úsměvně, že již v roce 1937 mezinárodní konference vysokého školství v Paříži doporučovala omezovat příliv uchazečů o studium. Školné sice za první republiky na vysokých školách v zásadě nebylo, ale existovala řada poplatků spojených se zápisem kursů a skládáním zkoušek, přičemž fungovala řada výjimek, kdy byli sociálně slabí studenti od poplatků osvobozeni. Problém však spočíval v souvisejících nákladech na studium – zvláště v drahém bydlení ve městech. Výraznou nedostupnost vyššího vzdělání z hlediska geografického autoři dokládají tím, že na moravských univerzitách v Brně a v Olomouci pocházelo z daných měst přes sedmdesát procent všech jejich studentů. Veškeré poplatky spojené se studiem byly nejprve prozatímně zrušeny v roce 1945 v rámci odstraňování křivd vzniklých za okupace. Toto opatření se nakonec stalo trvalým. Zároveň s tím však začal na školách vznikat problém s množstvím tzv. věčných studentů, jejichž vyloučení bylo spolu s politicky nepohodlnými jedním z cílů z čistek na školách na přelomu čtyřicátých a padesátých let.

Poválečné kádrování

Ani kádrové posudky a přijímačky nebyly vynálezem komunistů. Zavedení přijímacího řízení bylo doporučováno už před válkou právě ve snaze zbrzdit růst počtu vysokoškoláků a kádrové posudky vstoupily do československého školství hned po válce, kdy tak měli být eliminováni ze studia kolaboranti. Za kolaboraci však bylo považováno i přestoupení na německou vysokou školu v době války, kdy byly české školy nuceně uzavřeny. Zvláště v případě lékařských a technických oborů, které nebyly oproti společenským vědám ideologicky tolik exponované, šlo o diskutabilní postup.

Autoři přesvědčivě pramenně dokládají vzrůst třídních a politických kritérií pro vstup na vysokou školu po únoru 1948. Pozitivní diskriminace potomků dělnických a malorolnických rodin, kteří byli do té doby mezi studenty zastoupeni jen velmi nedostatečně, nebyla v tomto směru jedinou motivací. V roce 1950 sice byl téměř dvojnásobný počet uchazečů o studium, ani přesto se ale směrná čísla přijatých nepodařilo naplnit. Nakonec se kvůli této praxi republika v polovině padesátých let dočkala i kritiky ze strany UNESCO. Strana a vláda však mezinárodní reputaci uhájily. Diskriminační kritéria již nebyla obsažena v oficiálních ministerských směrnicích – jejich správný třídní výklad byl nadále zveřejňován jen v informačnímu bulletinu ÚV KSČ.

Urbášek a Pulec svůj výklad omezují na věcná konstatování a jen zřídka se pouštějí do hodnotících soudů. Ostřejší slova jsou ochotni používat jen u vysloveně sporných postupů, zpravidla takových, které již ve své době vzbuzovaly konflikty mezi jednotlivými segmenty školského systému (např. v souvislosti s uplatňováním marxisticko-leninského postulátu o jednotě teorie a praxe ve vzdělávacím systému). Informačně lze ale publikaci právem považovat za základní dílo k dějinám poválečného školství, které žádný příští badatel nebude moci opominout.

Autor je historik.