Lorca v pruhovaném tričku

Už to tak pár let chodí. Máte-li provokativní námět na knihu, zavolejte Roncagliolovi, s radostí vám ji napíše. Santiago Roncagliolo je jedním z nejúspěšnějších peruánských spisovatelů mladší generace. Začínal knížkami pro děti, dnes ale zkoumá spíše temnou stránku lidské osobnosti na pozadí politického násilí v Peru osmdesátých a devadesátých let. Mimo vlastní tvorbu se také živí jako „ghostwriter“, sám sebe však vidí spíše jako nájemného vraha na poli literatury, jehož si zjednávají na špinavou práci: kontroverzní témata, diskutabilní teorie, překvapivé závěry. Knihou La cuarta espada (Čtvrtý meč, 2007) o životě ideologického vůdce teroristické skupiny Světlá stezka, mající na svědomí nejméně 40 tisíc obětí, a románem Memorias de una dama (Vzpomínky jedné dámy, 2009), jehož hlavní postavou je milionářka z mafiánské rodiny z Dominikánské republiky, Roncagliolo odstartoval sérii knih, v nichž se pouští na hodně tenký led. Mezi takovými tituly by se biografie jednoho uruguayského pisálka dala snadno přehlédnout, nebýt černobílé fotografie na obálce, jež ho zachycuje ve společnosti Federika Garcíi Lorky, oděného v námořnicky pruhovaném triku a bílém sáčku.

Potíž s mrtvolou

Mohlo by se zdát, že psát dnes o avantgardním básníkovi španělské svaté trojice Lorca-Dalí­-Buñuel je tak trochu pasé, vše podstatné i nepodstatné bylo vyřčeno, kilometry papíru popsány… Naopak – Lorkovo jméno funguje v konverzaci jako roznětka občanskou válkou do jisté míry stále rozštěpeného Španělska. Pozornost veřejnosti jitří každá, byť sebemenší zmínka o jeho osobě. Dokonce i český tisk v květnu informoval o zveřejnění jména jeho posledního milence, kvůli kterému se údajně zdržel v zemi i po vypuknutí ozbrojeného konfliktu, o čemž údajně vypovídá i nově objevená báseň naškrábaná na zadní straně účtenky. Výpovědní hodnota takové zprávy je u nás nulová, nicméně na jihu vyvolala další vlnu spekulací ohledně osudu tohoto „profesionálního Andalusana“.

Zatvrzelý odpůrce fašismu padl jako jedna z prvních obětí frankistického režimu v létě 1936 a celou dobu se věřilo, že jeho tělo bylo vhozeno do masového hrobu nedaleko Granady. Když se po vleklých soudních peripetiích a i přes odpor jeho dědiců na sklonku roku 2009 nakonec podařilo oblast prozkoumat, ke všeobecnému zděšení se nenašla jediná kost. Představa, že národní básník a homosexuální mučedník je už téměř osmdesát let jen jakousi virtuální mrtvolou, vyvolává v tak hrdém národě, jakým Španělé jsou, zajisté trochu nepříjemný pocit. Není divu, že se čas od času vynoří nejrůznější více či méně pravděpodobné verze jeho posledních dní – například že nebyl zastřelen a podařilo se mu odcestovat s nezletilým milencem do Mexika, kde stranou evropského běsnění i argentinské slávy v klidu dožil. V případě Lorky je možné všechno, třeba že jeho kosti a prach spočívají v bílé skříňce o rozměrech 40 × 50 × 60 cm zakopané v uruguayském Saltu.

Prožít cizí životy

„Zde, v tomto skromném kousku zvrásněné země, jejímž vězněm budu navždy, leží Federico.“ Těmito slovy skončil prapodivný smuteční obřad, zinscenovaný u památníku, který Lorkovi jako první na světě nechal vystavět jeho oddaný obdivovatel Enrique Amorim. Dnes citát uvozuje zatím poslední knihu Santiaga Roncagliola El amante uruguayo (Uruguayský milenec, 2012). První kapitola čtenáře přenáší do Argentiny třicátých let, kde Lorca dobývá tehdejší světovou kulturní metropoli Buenos Aires. Aneb od nadšení po vyčerpání. Dramatik zpočátku oslněný kolosálním úspěchem a vyprodanými sály je později znechucený mediálním šílenstvím, které se strhlo kolem jeho osoby, a prchá do Uruguaye. Netrvá však ani týden a dennodenní pozvání na večírky a premiéry dostává i v Montevideu. V tu chvíli přichází na scénu Enrique Amorim, průměrný spisovatel, zcestovalý intelektuál a milionář, který Lorku unese, zachrání, ubytuje v luxusním hotelu, obdaruje námořnickým tričkem, vozí ho sporťákem na pláž, na karneval, najme mu soukromý orchestr, fotografuje ho a jako jediný zachytí jeho podobu na filmový pás.

Roncagliolova kniha má podtitul Pravdivá historie. Život syna bohatých statkářů, jehož nikdy neopustily umělecké ambice, totiž připomíná za vlasy přitažený román. V historii uruguayské literatury je Enrique Amorim zmiňován jen zřídka, dle kritiků byl jeho hlavním nedostatkem právě přebytek invence. Vystřídal všechny žánry, směry i formy, chrlil jednu knihu za druhou, až pochopil, že než si fikce vymýšlet je daleko zábavnější je realizovat.

Tento ženatý homosexuál s pověstí donchuána zplodil v Argentině dceru, před níž s její matkou předstíral dokonale fungující manželství, zatímco jeho zákonitou manželkou byla vzdělaná stará panna, Borgesova sestřenice. Tykal si s mnoha intelektuálními celebritami a ještě více jich sponzoroval. S Pablem Nerudou soupeřil o místo představitele jihoamerického komunismu, jenže pro buržoazní styl života a dům navržený ve stylu Le Corbusiera byl ve straně spíše trpěn než tolerován. Poté, co jednou povečeřel s Picassem a Chaplinem, se americký herec do smrti domníval, že měl tu čest s Jean-Paulem Sartrem. Amorim tedy dostál spisovatelskému ideálu umět prožít cizí životy, jen ho nenaplnil v literatuře, nýbrž ve skutečnosti.

Detektivní biografie

Zatvrzelí vyznavači suchopárných biografií by autorovi zajisté vytkli, že klouže po povrchu, vybírá si senzacechtivé momenty a neodpustí si lechtivé scény, v nichž figurují géniové 20. století. Jenže Roncagliolo není vědec, nýbrž romanopisec. S nesmírnou lehkostí vede pojící linky mezi Latinskou Amerikou a evropským kontinentem. Sebejistě se pohybuje mezi uruguayskou pampou a válčícím Španělskem, okupovanou Paříží a Moskvou a stihne navštívit i Hollywood.

Teoretické pasáže jsou v knize prošpikovány úsměvnými historkami: jak Amorim pohřbíval uruguayského velikána Horacia Quirogu a urna s popelem se mu nadvakrát vysypala, než stihla dorazit k památečnímu místu; jak si s Borgesem v kabrioletu vyrazili na výlet do pralesní zóny u hranic s Brazílií, vyhlášeného semeniště pašeráků a potulných existencí, kde mezi recitováním básní a intelektuální rozpravou na vlastní oči mohli vidět, jak to vypadá, když někdo zčistajasna odpráskne hospodského otrapu… Pro Borgese, zavřeného celý život v knihovnách, znamenalo léto strávené u Amorima kontakt s realitou a také zásadní obrat v tvorbě. Několik z jeho nejznámějších povídek, například Funes, muž se zázračnou pamětí nebo Mrtvý muž, se odehrává v krajině kolem Salta, Enrique Amorim dokonce vystupuje jako postava v povídce Tlön, Uqbar, Orbis Tertius.

Příhody z intimního života spisovatelů a umělců nicméně Roncagliolo dávkuje uměřeně, spíše jako pointy citlivě vygradovaných kapitol než samoúčelné bulvární pochoutky. Výsledkem takového postupu jsou vskutku pravdivé portréty, ne ikonicky ploché obrazy osobností určujících směr umění 20. století. Autor se přitom rovněž propracovává k otázce, kým ve skrytu duše byl geniální mystifikátor Enrique Amorim. Žánr biografie se tak proměňuje v detektivku, v jejímž závěru se Roncagliolo ukazuje jako sám detektiv na konci svého pátrání, bezradně stojící nad údajným hrobem Garcíi Lorky.

Jestli Amorim skutečně mohl v padesátých letech, jak někteří svědci pohřebního obřadu tvrdí, podplatit někoho ve Španělsku a ukrást si Lorkovy ostatky pro sebe, je nakonec vcelku jedno. Každopádně si skvěle vystřelil z intelektuálního světa, který jím vždy opovrhoval, a díky Roncagliolově knize se do dějin literatury zapsal tak jako tak.

Autorka je hispanistka.