Hnilobný pach močálu

Rafael Chirbes (1949) bydlí se svými dvěma psy na samotě v horách nedaleko valencijského pobřeží. Na Španělsku si váží přátelskosti a pohostinnosti, to je ale asi tak vše, na čem se jeho vidění světa shoduje s turistickými příručkami, které líčí Costa Blanca jako ráj pro milovníky přírody, odpočinku a dobrého jídla.

Vystudovaný historik se během své spisovatelské dráhy vždy ocital mimo společenské i literární uznání. Nesdílel totiž všeobecné veselí a sebevědomí, které ovládly Španělsko po smrti diktátora Franka a vydržely až do roku 2008. V té době se začal veřejný diskurs přiklánět k realistickému tónu a apokalyptické vizi, které jsou tak příznačné pro Chirbesovy romány. V témže roce obdržel Národní cenu kritiky za román Crematorio (Krematorium, 2007), jehož osmidílná televizní adaptace se ze dne na den stala diváckým hitem i příslibem kvalitní domácí produkce z dílny Canal+. Letos na něj Chirbes volně navázal románem En la orilla (Na břehu, 2013). Obě díla tvoří jakýsi diptych zpodobňující slávu a pád španělské demokracie, jež se vstupem do Evropy snažila zbavit stigmatu chudé, kulturně za­ostalé a převážně zemědělsky založené země.

Román je pro Chirbese stejně jako člověk bytostně vklíněný v čase. V mnoha postavách lze tušit karikaturu nějakého autobiografického rysu (v postavě oportunistického Franciska Marsala například mistrně do­­vedl do důsledku, jak by bývala mohla vypadat jeho kariéra, kdyby se dál věnoval food kritice). Potřeba psát se u něj rodí z potřeby pochopit sebe sama. Toto poznání je nicméně nerozlučně spjato s pochopením jeho generace a osudu jejích předků. Již od své první prózy Mimoun (1988) se tak Chirbes systematicky věnuje neúprosné kritice svých krajanů. V zahraničí bývají jeho knihy oslavovány jako chladné analýzy moderní společnosti. Na domácí půdě je veleben za to, že lidu konečně věnoval román o současné krizi, která zmítá zemí. Přitom v jeho případě se nedá jednoznačně mluvit ani o angažované literatuře, ani o vypočítavosti při výběru námětu. A už vůbec ne o přístupnosti jeho psaní.

Chirbes vůbec dělá vše pro to, aby čtení bylo nepohodlné, aby z něho čtenář vyšel proměněný, nikoli utěšený. Jak jeho starší texty, které vynikají strohostí a stylistickou sevřeností, tak jeho poslední, značně rozsáhlá díla, jež se podobají proudu řeky, která se vylila z koryta a strhává s sebou všechno, co jí přijde do cesty, spíše napovídají, než prozrazují; zraněného čtenáře vybízejí k reflexi. V nejnovějším románu autor na zápletku v klasickém slova smyslu rezignoval a prostřednictvím skeptického monologu hlavní postavy před námi rozevírá zdevastované panorama krajiny a jejích obyvatel. Do textu je třeba se ponořit a nechat se unášet jeho vedlejšími větami, které se tematicky i syntakticky odstředivě rozbíhají a někdy plynule přecházejí v hlasy jiných postav, odlišené pouze interpunkčním znaménkem. Občas rytmus zpomalí, a to je chvíle, kdy je nutné se zastavit, snad i knihu odložit, ale především se nadechnout. Autor nás totiž nechává pomalu se potápět do močálu a nasávat jeho hnilobný pach.

Nánosy minulosti

Příběh je zasazen do bahenní krajiny a otevírá se obrazem hnijící mrtvoly, jejíž nález na břehu řeky spustí tok vyprávění a vzpomínek. Bažina se odjakživa vyznačovala velmi silným geniem loci, často asociovaným se smrtí, a i v Chirbesově románu funguje jako metafora na více úrovních. Je to místo, od něhož celá léta všichni odvraceli oči, tolik fascinováni mořským pobřežím, kam mimo jiné autor situoval svůj předchozí román. Už od dob „hospodářského zázraku“ šedesátých let bylo moře symbolem modernity: znamenalo příležitosti, úspěch, luxus, pohyb vpřed a neutuchající ruch. Časem k sobě jako magnet přitáhlo nejen turisty, ale hlavně developery, ruskou mafii, obchodníky s drogami, spekulanty a majitele hodinových hotelů. Nyní ale frenetická činnost bagrů a jeřábů ustala. V krajině opuštěných betonových skeletů se rozprostírá ticho a klid. Ve vzduchu je cítit krach, porážka, frustrace. V krizi člověk člověku psem – chtělo by se zvolat již po první kapitole, v níž sledujeme dva zbídačené psy, jak se na břehu přetahují o kus lidské flákoty. Ekonomický boom dokázal jen částečně zakrýt odvěké metody obohacování – bažinu na pozadí, hutnou mazlavou hmotu, v níž se na sebe vrství nánosy minulosti a tvoří podloží pro novou vegetaci.

Vesnice Olba, ležící u řeky, a fiktivní pobřežní městečko Misent představují mikrokosmy, skrze něž nahlížíme vývoj celé země. Diktatura umřela v posteli. Veřejné instituce i společnost zůstaly zatíženy jejím dědictvím, zato touha po penězích zatočila jak s přesvědčením reakcionářské pravice, tak s utopickými sny poražených z roku 1939. Z koláče zahraničních investic si najednou mohl ukousnout kdekdo, stačilo postavit se proti minulosti a přizpůsobit se novým poměrům. Zatímco rodinné usedlosti ukryté mezi pomerančovníky nenávratně mizely, močál zůstal nedotčený opodál stavebního běsnění, čistý ve své autenticitě. A tak má bažina (krajina autorova dětství) i kladný symbolický potenciál – jako místo, kde se uchovává historická paměť.

Sarkastické Ubi sunt

Četba Chirbese je nepochybně zdrcující. Žádná postava se nevyhne drtivé kritice, žádná situace nenabízí sebemenší naději. Životní tíha dopadá na čtenáře o to prudčeji, že žádná z postav není schematicky načrtnutá, naopak jsou velmi složitě propracované a do životních situací vpluly jaksi přirozeně. Stejně „přirozeně“ se jeví i původ krize, pokud ji neredukujeme pouze na bublinu realitního trhu či příslovečnou rozhazovačnost jižanských národů. Českému čtenáři naskakuje husí kůže, když nynější situaci a krizi hodnot uváží v širším kontextu politicko­ekonomické transformace, která proběhla po skončení diktatury. Při takovém srovnání se totiž Španělsko kromě desetiletého náskoku od Česka v mnohém neliší. Tento španělský romanopisec vždycky říkal, co nikdo slyšet nechtěl. To je ale ostatně v zemi, v níž jakákoliv kritika transforma­ción byla dosud nepřípustná a jejíž noviny jsou prodloužením dvou nejsilnějších politických stran, obzvláště chvályhodné.

Naštěstí ve chvíli, kdy se množství bahna, jež se na nás hrne s dalšími řádky, zdá nesnesitelné, poskytne nám autor kýžené odlehčení, byť se jeho smysl pro humor nese v krutě ironickém duchu tragikomedie Celestina. Tomuto klasickému dílu španělské literatury z přelomu středověku a novověku se blíží i způsobem, jak zachází se soudobým hovorovým jazykem a otřepanými frázemi. Nakonec je to ale především tematická spřízněnost s tímto pilířem literární tradice (politická nestabilita, prostituce, materialismus, ego­ismus), která umocňuje románovou tezi, že lidstvo se nijak zásadně nemění a že peníze vládnou světu již od osmého dne stvoření. Závěrečná kapitola Exodus je zase důmyslnou variací na elegickou skladbu předrenesančního autora Jorgeho Manriqua Naše životy jsou řeky, sloky na smrt otcovu. V monologu jednoho ze zadlužených podnikatelů na útěku dokola zaznívá řečnická otázka „Ubi sunt“ – táže se, kam se poděly ty nádherně fialové pětiseteurové bankovky, infanti z Olby a dámy z Ukrajiny.

Autorka je hispanistka.