Chilská poezie i próza jsou výrazně poznamenány dědictvím básníka Pabla Nerudy. Alejandro Zambra, jehož dílo představujeme ukázkou na stranách 22 a 23, ve svých románech hledá možnosti, jak se zbavit tradičního jazyka chilské literatury.
Stalo se oblíbeným klišé nazývat Chile zemí básníků. Literární kvality tamější básnické produkce, stejně jako početnost jejího čtenářstva ovšem napovídají, že v něm bude zrnko pravdy. Chile proslavili znamenití básníci (i antibásníci) jako Gabriela Mistralová, Vicente Huidobro, Gonzalo Rojas, Enrique Lihn, Jorge Teillier, José Antonio Millán, Nicanor Parra a Pablo Neruda. Taktéž díla básníka, prozaika a literárního kritika Alejandra Zambry se rodí, podobně jako u Roberta Bolaña, z poezie a jsou s ní nerozlučně spojena.
Najdou se hlasy, jež přisuzují vysokou úroveň chilské poezie tvaru samotné země, či dokonce málomluvnosti jejích obyvatel. Buď jak buď, Chilané mají sklon k básnění a jejich literatura bývá zatížena Nerudovým dědictvím, to jest vynálezem vzletné metaforické řeči, která je obzvláště v próze těžko stravitelná.
Propast zející mezi mluveným a literárním jazykem se snaží zacelit Alejandro Zambra. V roce 2006 měl na kontě již dvě básnické sbírky, když jeho útlý románový debut Bonsái, líčící nešťastný milostný příběh dvou studentů, získal cenu Národní kritiky. K jeho obsahu netřeba říkat víc, než co se praví na začátku: „Emilia na konci umře a Julio neumře. To ostatní je literatura.“ Zambrův vypravěč předesílá, že těžiště jeho příběhu neleží v tragickém vyústění. Naopak, je dalek všeho patosu, postavy sleduje s odstupem a ironií. Zajímá jej podstata, jádro příběhu. Líčí pouze jeho kostru. Prostým, uměřeným jazykem bez příkras však vytváří atmosféru, v níž je ticho tíživější nežli slova, až se na konci zdá, jako by se spíš něco zlomilo v nás.
Nedůvěra jako substrát
Hrdina románu Julio se pokouší překonat samotu psaním, respektive přepisováním neexistujícího románu jistého spisovatele a péčí o bonsaj, čímž se „stromek v misce“ dostává do souvislosti s literaturou. Právě Zambrovy knihy jsou svého druhu literárními bonsajemi – poetickými miniaturami, jež nezastírají svou artificiálnost. Vyrůstají z jakési skepse vůči románu (jako velkému vyprávění) či literatuře obecně. Znatelná je v nich nedůvěra v možnosti vyjádření, obzvláště tak bolestné události, jakou je něčí ztráta. Snaha dobrat se podstaty se odráží v neustálém zastřihávání, zkracování a formování textu, jež ústí v dokonalou iluzi, jako tomu bývá u maličké bonsaje. V obdobném duchu se nese i román La vida privada de los árboles (Soukromý život stromů, 2007), jehož protagonista Julián se vyprávěním příběhů snaží uspat nevlastní dceru, když společně čekají na její matku. Ta se už ale nikdy nevrátí.
Témata jako smrt, samota, vzpomínky z dětství či intimní stránka života střední třídy a problematizace vyprávění se objevují i v povídkovém souboru Mis documentos (Moje dokumenty, 2014) a románu Formas de volver a casa (Hledání cesty domů, 2011), jímž Zambra definitivně stvrdil svůj autorský rukopis a dokázal vystihnout pocity celé generace. Její příslušníky bychom mohli nazvat „Pinochetovými dětmi“, byť jejich příběh je nosný i ve zcela jiných zeměpisných šířkách. Narodili se v počátcích diktatury, vyrostli ve stínu zatýkání, mučení, mizení a perzekucí. Jejich dospívání se krylo s demokratizačním procesem. Dnes jsou ve věku, kdy se ohlížejí nazpět; rekapitulují spíš svá ztroskotání než úspěchy a ve vztahu k minulosti lavírují mezi snahou zapomenout a nostalgií.
Jejich životy rámují dvě nejsilnější zemětřesení, která za posledních třicet let Chile postihla. První část románu tvoří vzpomínky na dětství: z perspektivy malého kluka jsou v ní líčeny události kolem zemětřesení v roce 1985. Oné osudné noci hrdina poznává Claudii, jež ho posléze pověří úkolem sledovat strýce Raúla (ve skutečnosti je to její otec, skrývající se před režimem) a pravidelně o něm podávat informace. Tajné schůzky ale jednoho dne skončí a s nimi i první láska. Obě postavy se v dospělosti znovu shledají, předstírají vztah, ale spíše než láska je pojí touha vzpomínat. Návrat domů je ostatně nelehký. Obnáší porozumění tomu, čím byli a jsou rodiče, a to nejen v obludném kontextu osmdesátých let. Zambrovo vyprávění je tudíž prosyceno zvláštním druhem melancholie, jež není ani tak steskem po domově a šťastném dětství, jako spíš touhou někoho, kdo se chce vrátit domů, ale neví jak.
Hrůza v každodennosti
Otcova smrt umožní dospělé Claudii vyrovnat se s rodinnou historií, zatímco hlavnímu hrdinovi odhaluje jednotlivá dějství tragédie, v níž oba dosud hráli jen vedlejší role. Z vedlejších postav se stávají protagonisté, z „literatury rodičů“ pak „literatura dětí“. Oba jsou zároveň postavami z románu, na němž pracuje spisovatel, jehož „deník“ či postřehy tvoří druhou část knihy. Postava zarmouceného spisovatele sice obsahuje autobiografické rysy a odkazuje na realitu dnešního Chile, protiváhu fikčnímu světu ale vytváří odhalením výstavby románu, jeho neustálým promýšlením a zpochybňováním. V tvorbě uvízl spisovatel na mrtvém bodě, v osobním životě si zoufá a vydává se na návštěvu k rodičům. Kromě dvou zemětřesení zde nalézáme dva návraty domů, dva milostné příběhy, a dokonce i opakující se scény (v mírně pozměněné podobě).
Tato narativní strategie není pouze rozmarem postmoderny. Autoreferenční vyprávění se zdaleka neomezuje na narušení iluze fikčního světa. Činí text nejednoznačným, jeho smysl usazuje kamsi vprostřed mezi vyprávěné a reflektující. Má i jistý politický přesah; žádná postava ani vypravěč nemá navrch: všichni jsou postavami i vypravěči, oběťmi i vrahy, dětmi i dospělými zároveň. Dualita se projevuje rovněž v práci se slovem. Vypravěč se opravuje, upravuje nebo zviditelňuje rozdíl mezi tím, jak si věci vykládal tehdy, a čím ve skutečnosti mohly být. Co nejjednodušším způsobem se snaží postihnout mnohoznačnost reality, jazykem zcela oproštěným od ideologických či literárních nánosů klade znepokojivé množství otázek. Není náhoda, že se příběh uzavírá zemětřesením z roku 2010, kdy se v Chile, poprvé od pádu Pinocheta, znovu ujímá moci pravice.
Na pozadí hrůzných událostí nechává Zambra zaznívat scény z každodenního života. Pozornost soustředí na svou rodinu, jednu z mnoha, které zdánlivě nemají co vyprávět. Maipú zde vystupuje jako čtvrť levných řadových domků obývaných rodinami, v nichž ani zemětřesení, ani politické represe nezanechaly žádné viditelné trhliny – jakýsi fiktivní svět beze jmen a historie. Hlavnímu hrdinovi, jenž bydlí v Aladinově ulici (a jeho bratranci v ulici První symfonie, která vede do Druhé symfonie, a ta do Opusu č. 1 a Opusu č. 2 atd.), učaruje čtvrť kamarádky Claudie, kde ulice mají v názvu jména skutečná (například Lucila Godoy – jméno Gabriely Mistralové, nebo Neftalí Reyes Basoalto – rodné jméno Pabla Nerudy).
Vyplňovat prázdná místa
Poklidný život těchto rodin je naplněn tísnivým mlčením a jistou apatií, děti se v nich ale chovají stejně jako kdekoli jinde: běhají venku, provádějí neplechy a vracejí se pozdě domů; v očích rodičů však tuší neuchopitelný strach. Dnes, ve svobodném ovzduší, za něž nebojovaly, se cítí nejistě. K otcům jako hrdinům minulosti nevzhlížejí. Vyrůstaly v období bláhově označovaném za „chilský ekonomický zázrak“, ač jim byla dopřána leda existence urputně zastřihovaných stromků bez možnosti růstu. Zde má kořeny jejich všeobecná nedůvěra. Nedůvěra v autoritu, epické vyprávění či v proklamovanou demokracii, v níž pozůstatky bývalého režimu tvoří součást žité skutečnosti.
Tato prapůvodní skepse má zajisté na svědomí také fragmentárnost románu. Přesto se kniha čte jedním dechem, její struktura je na první pohled jednoduchá: dvě vyprávěcí linie rozdělené do čtyř kapitol. Textové oddíly jsou krátké, po třech až čtyřech stranách se objevují rozsáhlá prázdná místa. Vlastně se zdá, jako by tu byla úmyslně – pro čtenáře.
V souboru esejů No leer (Nečíst, 2010) se chilský autor ke své tvorbě vyjádřil jednoznačně: „Psát je jako starat se o bonsaj, napadlo mě tehdy a myslím si to dodnes: psát znamená prostřihávat větvičky, dokud nevynikne tvar, který v nich byl přítomný, byť ne viditelný; psát znamená tvarovat drátem jazyk tak, aby slova konečně pro jednou říkala to, co máme na mysli; psát znamená číst dosud nenapsaný text.“ K tomu nezbývá než dodat, že četba Zambrových knih se neomezuje na tištěný text. Je to jako číst text psaný v nás.
Autorka je hispanistka.