Řecko, Španělsko, Itálie, Portugalsko… Těmto státům už nikdo nechce půjčit ani euro. A pokud ano, tak za dosti nevýhodných podmínek (rozuměj vysokých úroků). „Kolegové z eurozóny“ se snaží pomoci a zakládají Evropský stabilizační mechanismus. Hlavní tíhu záruk ponese Německo, a to přes 27 procent. Průměrný plátce daně u našich západních sousedů je znechucen, ptá se „proč“ a šilhá po marce. Angela Merkelová sedí na dvou židlích a ve hře je německý Ústavní soud.
Na jihu Evropy je třeba peněz na pokrytí mandatorních výdajů jako důchodů, zdravotní péče či zajištění bezpečnosti. Pokud nepřijdou, hrozí státům údajně bankrot, sociální nepokoje a chaos, nesrovnatelný s tím dnešním. Země eurozóny proto založily Evropský stabilizační mechanismus (ESM), který má půjčovat peníze státům i bankám nebo kupovat jejich dluhopisy. To bylo 23. ledna 2012. Do dnešního dne schválily tento nástroj všechny parlamenty zemí eurozóny. V Německu se tak – ve formě speciálního zákona – stalo 29. června a hned poté se spustila lavina kritiky. Vznikla koalice nespokojených, která se rozpínala od postkomunistické parlamentní strany Die Linke, přes Zelené až po konzervativní bavorskou CSU.
Pohnutky kritiky byly různorodé: Levice byla zoufalá, že se zase bude pomáhat bankám, a že proto v Německu nastane „masová chudoba“, a nespokojení konzervativci měli spíše starost o německého střádala, který bude financovat trpké plody jihoevropské pracovní a rozpočtové morálky. Zástupci jednotlivých skupin podali ústavní stížnost. Pokud by ji Ústavní soud v Karlsruhe uznal, nesměl by spolkový prezident Joachim Gauck zákony podepsat do té chvíle, než o nich „nějak“ rozhodne Evropský soudní dvůr. To by se mohlo táhnout měsíce a ESM by zůstal pouze na papíře.
Udělám cokoliv
Olej do německého ohně přilil ve svém prohlášení ze 6. září prezident Evropské centrální banky (ECB) Mario Draghi. ECB bude podle jeho slov podporovat eurozónu nákupem dluhopisů v neomezené výši. Takto jednak „upřesnil“ svá slova, že udělá pro záchranu eurozóny cokoliv, a také se vydal jako hlavní evropský bankéř na tenký led, protože ECB už se nebude starat v prvé řadě jen o stabilitu eura, ale bude aktivním hráčem v rozpočtové politice.
To vadí především německým bankéřům, kteří se rozpomínají na staré dobré zásady německé centrální banky Deutsche Bundesbank, jež se nikdy zásadně nepletla do rozpočtových debat. Její guvernér Jens Weidmann je dlouhodobým kritikem Draghiho krizové politiky a opět zopakoval, že „centrální banky nemají financovat statní rozpočty“. Byl také jediným ze všech členů vedení ECB, který Draghimu odporoval a v hlasování o způsobu podpory problematických států zvedl ruku proti. Weidmann je v současné době v Německu skutečným hrdinou a v podstatě „hlasem rozumu“ celé debaty. Nemusí totiž lavírovat mezi německými zájmy a proevropskou politikou za každou cenu, ale může se k problému vyjadřovat v rámci možností na rovinu. Německý občan se tedy pomalu, ale jistě upíná k mimoparlamentním institucím a jejich představitelům jako posledním strážcům demokracie a zdravého úsudku. To je vidět na oblibě Weidmanna i jeho banky, ale také na vážnosti, které se těší Ústavní soud.
Dobrý den pro Evropu
K Ústavnímu soudu byla upřena pozornost 12. září, kdy se vyjadřoval k výše zmíněné stížnosti. Zamítl ji jako neoprávněnou a prezident Gauck svým podpisem následně učinil z Německa hlavního ručitele ESM. Příznivci i odpůrci ESM ale poněkud paradoxně označovali verdikt z Karlsruhe za obrovský úspěch. Angela Merkelová mluvila o „dobrém dni pro Evropu a Německo“, které na sebe tímto „bere zodpovědnost jakožto nejsilnější hospodářství Evropy“. Na druhé straně Peter Gauweiler z CSU, který patřil k hlavním „žalobcům“ a kritikům, chválil ústavní soudce, že nastavili hranici ručení Německa na 190 miliard eur, a že opatření proto nebudou bezedným sudem. Pokud by mělo Německo do chřadnoucích jihoevropských ekonomik napumpovat více peněz, musí souhlasit parlament. Každý si prostě našel ten svůj kousek pravdy, který pak prezentoval hrdě svému táboru jako vítězství.
Draghiho plán a rozhodnutí Ústavního soudu ukázaly rychle svůj význam: euro ihned posílilo vůči dolaru, Itálie si mohla obstarat peníze za úrok 2,75 procenta místo v poslední době obvyklých 4,65 a Irové si půjčovali za 0,7 místo 1,8 procenta. Čili na první pohled se zdá být vše dobré a na správné cestě. Kravata na italských a irských krcích se o něco povolí, což je dobrá zpráva.
Kdo ale začíná ztrácet trpělivost a chuť, je tradičně proevropská německá veřejnost. Němečtí ekonomové mluví s despektem o „italské měnové unii“. V osmdesátých letech minulého století totiž italská centrální banka kupovala italské dluhopisy, když se je Itálii nedařilo umístit na kapitálovém trhu. Výsledkem byla velká zadluženost a inflace. Draghi, také Ital, prosazuje totéž, ale na evropské úrovni. Strach z inflace kvůli množství peněz na trhu je velký.
Řecko jako synonymum krize
Němcům ale nejvíce vadí lehkost, s jakou rozhazovačné státy přicházejí stále znovu a bez velké námahy k evropským čili německým miliardám. A tady pozor: pokud se vydáme do hlubin německé duše, jedná se o něco pro Němce tak radikálně nespravedlivého a nepochopitelného, že může vzniknout dlouhotrvající frustrace. Množí se hlasy, že Řekové už nesahají pouze po německých daních, ale také po úsporách německých občanů – Řecko je mimochodem v německých médiích a obecněji ve veřejném diskursu vnímáno jako shrnující pojem pro současnou krizi, protože je považováno za protipól německé výkonnosti a solidnosti.
Němci si chtějí zachovat stále punc dobrých a „věřících“ Evropanů, ale na druhé straně už začínají být alergičtí na neustálý boj v první linii. To nezaznívá v projevech politických zástupců, ale spíše ve veřejném prostoru – od ekonomických analýz až po internetové diskuse.
Otázkou je, zda je ESM v současné výši posledním výkřikem, který chřadnoucí státy opravdu zachrání. Pokud Angela Merkelová nebo její následovník přijde s další trojmístnou částkou, může se spolehnout jen na jedno: že se německý spořílek ve všech těch nulách už přestal orientovat.
Autor vystudoval teologii, ekonomiku a logistiku.