Na počátku, v roce 2007, bylo radostné očekávání, že mladý teolog FranzPeter Tebarztvan Elst i přes svůj nesporný konzervativismus vdechne jako nový biskup limburské diecézi život. nyní má šanci stát se prvním německým biskupem, kterého papež odvolá z úřadu. Podrobnou reportáž o tom přináší mimo jiné Der Spiegel ve vydání ze 14. října. Tebartzvan Elst se podle všeho zhlédl v barokní katolické pompéznosti a rozhodl se, že si vybuduje nové biskupské sídlo. Podle původního rozpočtu mělo stát asi sedm milionů eur. Náklady ale stále stoupaly a stoupaly a biskup si skutečně dopřával: atrium za 2,3 milionu eur, soukromý byt, ve kterém nechyběla designová vana z dílny Philippa Starcka za tři miliony eur, a tak dále. Momentálně se náklady jeho velkolepého sídla odhadují na 31 až 40 milionů eur. Biskup navíc skutečné náklady tajil i před svými nejbližšími spolupracovníky. Navíc velmi rád létal první třídou a vůbec si užíval privilegií. Při jednom rozhovoru s týdeníkem Spiegel popřel, že by na služební cestu do Indie letěl nejdražší kategorií, a uvedl, že letěl business class. Nebyl problém ho usvědčit ze lži. Aféra získává celocírkevní rozměr také proto, že nový papež hlásá chudou církev, která se oprostí od lpění na světských statcích a soustředí se na zvěstování evangelia a pomoc chudým. Papež František nejezdí limuzínou, bydlí stále v ubytovně a nemá rád církevní okázalosti. Tebartzova designová vana v Limburgu se k tomu vůbec nehodí. V tomto případě, jak tvrdí Der Spiegel, nejde v první řadě ani tak o potrestání hamižného biskupa, jako spíše o to, zda papež František myslí svůj boj za chudou církev vážně. Proto se zdá, že Tebartzvan Elst bude nucen svůj úřad opustit. K tomuto názoru se přidávají čím dál více i němečtí biskupové. Buď tedy sám nabídne svou funkci k dispozici, nebo jej papež odvolá, anebo se nestane nic a František jeho chování nazve pochybením a vyzve ho k pokání. Pokud by se František rozhodl pro poslední variantu, obává se Spiegel, že by jeho pověst reformního papeže utrpěla velmi závažné šrámy. Oříškem bude také chování papeže vůči německému episkopátu po ukončení tohoto případu. I ostatní biskupové v Německu jezdí takřka bez výjimky luxusními vozy a asi se jich neradi budou vzdávat. Předseda německé biskupské konference Robert Zollitsch například limuzínu potřebuje podle vlastních slov jako „pojízdnou kancelář“ a změna by jej omezila ve výkonu funkce. Papežovy výzvy již ale v Německu slaví první úspěchy. Biskupství Kolín nad Rýnem ujistilo, že při koupi nových vozů bude upřednostňovat menší auta a zřekne se limuzín. Takže přece jen návrat k prvokřesťanské jednoduchosti?
Na stejnou událost reagoval tentýž den Bernhard Meuser v komentáři na katolickém online serveru Katholische Nachrichten (kath.net). Autor sám sebe nazývá člověkem „orientovaným na Řím“, je tedy jednoznačně katolíkem konzervativního ražení. Je zajímavé pozorovat jeho obrat. Píše: „Nejprve jsem si myslel, že jde o klasický případ mobbingu. Odvážný biskup se vzepřel liberálnímu mainstreamu a má být poškozen cílenou kampaní. Ale tak to nebylo…“ A cituje blízkého biskupova spolupracovníka, který Tebartze už dnes nenazývá jinak než „rafinovaný podvodník“ nebo „nemocný člověk“. Podle Meusera je jasné, že Tebartzvan Elst bude zbaven úřadu. Nicméně se nepřipojuje k honu „světských médií“ a říká: „Je lehké v tomto okamžiku uchopit kámen a hodit ho po někom, kdo už leží na zemi. Nám nepřísluší soudit. Možná Bůh nakonec vše vyhodnotí jako tragédii chudého, osamělého a nemocného člověka.“
Levicově liberální deník die taz ve stejné době informoval o problémech s právě zemřelým válečným zločincem Erichem Priebkem. Priebke se podílel v roce 1944 jako důstojník SS na zastřelení 335 civilistů nedaleko Říma. Mezi nimi bylo 75 Židů. Po válce utekl do Argentiny, odkud byl v roce 1995 vydán do Itálie. Odsouzen byl k doživotí, ale kvůli vysokému věku dostal pouze domácí vězení. Zemřel 11. října, ale nikdo jej stále nechce pohřbít a Argentina, Itálie a Německo si jeho pozůstatky pohazují doslova jako „horkou bramboru“. Centrum Simona Wiesenthala navrhlo, že by jej mělo pohřbít Německo, konkrétně jeho rodiště Henningsdorf. Ti pochopitelně nechtějí vytvářet na svém hřbitově poutní místo neonacistů a odvolávají se na to, že smějí pohřbívat jen obyvatele města. Není se ovšem co divit, že se Henningsdorf pohřbu brání – minulý rok, kdy Priebke slavil v Itálii své devětadevadesáté narozeniny, pochodovala braniborským městečkem padesátka neonacistů. Priebke sám chtěl být pohřben vedle své ženy v Argentině, ale tato země přijetí jeho pozůstatků odmítla. Když se rozšířila informace, že se má konat pohřební obřad v jednom římském kostele a že má být Priebke pohřben v Itálii, přispěchal mluvčí Vatikánu s prohlášením, že to nepřipadá v úvahu. Centrum Simona Wiesenthala a římská židovská obec dále trvají na pohřbení v Německu. Prý proto, že tam mají zákony, které znemožňují, aby se pohřeb stal show pro extrémní pravici. Mluvčí německého ministerstva zahraničí navíc sdělil, že němečtí občané mohou být v zásadě ve Spolkové republice pohřbeni, ale že doposud neobdrželi žádnou žádost v tomto smyslu.