Poslední čísla deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung se z velké části věnují aféře okolo prezidenta fotbalového klubu FC Bayern. Ulli Hoeness, dříve úspěšný fotbalista, dnes ještě úspěšnější manažer, bezmála na vrcholu své kariéry čelí obvinění, že několik let hospodařil na švýcarských kontech s desítkami milionů eur. „Hrál“ s nimi na burze a výnosy pozapomněl zdanit. Peníze navíc pocházely od vysokého manažera firmy Adidas, takže se státní zástupci pravděpodobně budou zabývat možnou korupcí. V této kauze jde o hodně: peníze, vliv, sport, vysoká politika, zločin. Nezdaněná konta ve Švýcarsku má asi dost obyvatel Německa. Mohou se ovšem sami „udat“, daně doplatit a tím ujít trestu. Hoeness to udělal také, nicméně to asi nestihl včas, protože jeho případ se vší vážností vyšetřuje policie. Prozatím by vše mohlo vypadat jako banální daňový únik. Ovšem Hoeness se donedávna prohlašoval za sociálně cítícího člověka, podporoval různé dobročinné iniciativy. Velmi často se objevoval na fotografiích ve společnosti politické elity, včetně Angely Merkelové. Nejblíže měl jednoznačně k bavorské vládnoucí straně CSU, která se jej teď snaží bránit, ale ne natolik, aby si před volbami způsobila problémy. Politici teď stojí před dilematem, jak s „Ullim“ naložit – celou dobu mu zobali z ruky a chodili s ním na fotbal a on jim teď krátí daně. Vydání z 29. dubna informovalo o další z vedlejších kauz. Protože se celé vyšetřování dostalo na veřejnost, a byla tedy porušena zásada týkající se daňového tajemství, podala nejmenovaná mnichovská advokátní kancelář trestní oznámení na „neznámého úředníka“ z mnichovského státního zastupitelství. Samozřejmě za tím mnozí vidí aktivitu samotného Hoenesse a jeho snahu to úřadům aspoň znepříjemnit. On to pochopitelně popřel. Nicméně toto trestní oznámení pěkně demonstruje, jak je celá kauza zamotaná.
Také doposud nepříliš viditelný spolkový prezident Joachim Gauck zaujal k aféře postoj, jak o tom informuje týdeník Der Spiegel z 1. května. Gauck je z podstaty věci nucen mluvit spíše obecně, což ovšem nedává jeho slovům menší váhu. Podle něj je každý, kdo krátí daně, nezodpovědný a asociální. Varuje před společností silných, kteří mohou bez vnější kontroly rozhodovat, zda daně zaplatí, a slabých, kteří se musí podrobit zákonům státu. Pro Německo by bylo fatální, kdyby se rozšířil názor „kdo nekrade, okrádá rodinu“. Na druhé straně Gauck varuje před rozšířeným a stejně nebezpečným názorem, že společnost je rozdělena na skupinu morálních chudých a nemorálních bohatých lidí. Pro Německo musí zůstat nosná možnost sociální mobility. Kdyby bohatí chudým bránili, aby se poctivou prací „vyšvihli“ mezi movité, šel by prý jako první „na barikády“. Vadí mu, že lidé, kteří jsou ikonami a vzory ve sportu, hospodářství nebo ekonomice, jimi jsou pouze do té doby, než se něco provalí. Gaucka lze nazvat mistrem střídmosti a vyváženého pohledu na věc. Škoda jen, že od svého zvolení nevystupuje aktivněji.
Levicový berlínský deník Taz z 29. dubna psal pohoršeně o náměstkovi saského ministra vnitra Michaelu Wilhelmovi, který je nadšeným plavcem. A jako takový pořádá rád plavecké závody. Dělá to již několik let, nicméně každý rok zve také plavecké družstvo extremistické pravicové strany NPD. Tak tomu bude i tento rok v srpnu. Prekérní na celé situaci je, že závod se jmenuje „Plavání pro demokracii a toleranci“ a účastní se jej dosti velký počet iniciativ, které se právě proti NPD vymezují, respektive boj proti NPD je přímo jejich programem. Wilhelm se ale nedal zastrašit: „Proč by neměli plavat pro demokracii, pokud u toho nebudou vytahovat volební plakáty?“ Jak řekl jeho mluvčí, je navíc hned vedle bazénu stánek, který má pomoci pravicovým extremistům vystoupit z jejich scény, takže pokud budou chtít, mohou se hned v plavkách vydat do demokratického bezpečí. A náměstek Wilhelm to bere také s klidem: „Tak holt budou muset demokraté rychleji plavat.“ To jsou dost drsná slova od exponenta ministerstva, které má boj proti pravicovému extremismu v popisu práce.