Design pro všechny

Počátky equal designu lze datovat do šedesátých let 20. století, kdy se jak ve Spojených státech, tak v Evropě ujal záměr vytvářet design přístupný pro všechny. Tato ambice byla podpořena vazbami na mezinárodní hnutí za lidská práva, hnutí za práva lidí se zdravotním omezením či ženskou emancipaci. Dalším impulsem pro rozvoj koncepce univerzálního designu byl návrat raněných amerických vojáků po skončení války ve Vietnamu. Společnost již byla ve stavu, kdy bylo nepřípustné, aby postižení vojáci neměli stejnou možnost v přístupu do budov veřejných institucí jako jejich zdraví spoluobčané. Koncepce equal designu se pak od přístupnosti těchto staveb a prostředí rozšiřovala dále přes přístupné produkty až k myšlence, že každý jedinec má mít stejný přístup ke světu, který ho obklopuje, ať již je to přístup k internetu či schopnost pracovat nebo cestovat.

Integrace vyloučených

Koncept equal designu v sobě tedy zahrnuje mnoho dílčích problematik, kterým je však společná idea řešení vhodného pro nejširší skupinu lidí. V dnešní době, kdy je stárnutí populace jedním z celosvětových trendů, jsou tato řešení pro všechny obzvláště důležitá. Často totiž není nutné vytvářet speciální design pro konkrétní skupinu, jako například pro seniory, nýbrž užitím vhodného designu přiblížit výsledný produkt či prostředí všem uživatelům, tedy i seniorům.

Od původního stavu, kdy se equal design věnoval pouze malým skupinám obyvatel, jako byli postižení vojáci, se dnes týká v podstatě většiny. V roce 2050 budou senioři v České republice nejpočetnější skupinou obyvatelstva, přičemž jejich koncentrace bude zdaleka nejvyšší ve městech. Česká města na tuto situaci nejsou stoprocentně připravena a nově vznikající projekty často neodpovídají našim vlastním představám o bydlení ve stáří. Naopak se s nimi radikálně rozcházejí ve formě velkokapacitních a neosobních ústavů pro seniory na kraji města. Trendem, který si k nám pracně hledá cestu, je ideál stárnutí ve svém vlastním prostředí a ve vytvořených sociálních vazbách.

Equal design říká, že design – ať již produktů či prostředí – má být pro všechny bez ohledu na věk, pohlaví, fyzické proporce či omezení. Ve městech s převažující seniorskou populací není prioritní vyhrazovat pro ně (potažmo pro každého z nás) pouze určité oblasti, ale vytvářet prostředí, ve kterém vedle sebe mohou žít lidé každého věku. Četné průzkumy dokázaly, že toto řešení je nejenom uživatelsky nejpříjemnější, ale také ekonomicky nejvýhodnější. Vzorem nám mohou být skandinávské země, kde se tato tendence úspěšně uplatňuje. Například v Dánsku slouží tomuto účelu státní služba, kdy zástupci městské správy navštěvují seniory, kteří již dosáhli jistého věku, a zkoumají, zda by jim prosté úpravy vlastního bydlení neusnadnily život.  Mnohdy pak stačí drobnosti jako odstranění prahů a přidání madel v koupelně k tomu, aby se senior stále cítil ve svém vlastním domově soběstačný. 

Design jako překážka    

Tento příklad dánské městské správy přímo vybízí ke srovnání s českým chápáním služby veřejnosti. Nechvalně známým případem jsou betonové květináče vysázené v ulicích Prahy 5. Květináče, které v některých místech brání projetí vozíčku a kočárku, představují ukázkový příklad designu prostředí, při jehož navrhování nebylo myšleno na všechny skupiny obyvatel. Podobným příkladem je i značení nových metrobusů, které křižují ulice Prahy. Ačkoliv je pro běžného uživatele pražské městské hromadné dopravy nepodstatné, zda je autobus, který ho má přepravit z bodu A do bodu B, součástí skupiny metrobusů, je na tento fakt upozorňován značením, které zároveň snižuje čitelnost označení přijíždějícího autobusu. Tuto sníženou čitelnost pak nepociťují například jen již zmiňovaní senioři, nýbrž také lidé krátkozrací či osoby s jinou vadou zraku. V době, kdy se zapomíná, že design má především sloužit lidem, je obzvláště důležité upozorňovat na jeho polohu univerzální, která má své vyjádření v konceptu equal designu.

Autorka je členkou občanského sdružení Czechdesign.cz.