Americký historik Larry Wolff je v českých překladech zatím redukován na znalce perverzí. Vyšla u nás pouze jeho první monografie o zneužívání dětí ve Vídni Freudovy doby z roku 1989. Tato práce se stala sice letos nově aktuální – autor shrnul pokračování své dávné studie v právě vydané monografii Paolina’s Innocence: Child Abuse in Casanova’s Venice (Paolinina nevinnost: zneužívání dětí v Casanovových Benátkách, 2012) –, avšak touto „pedofilní“ linií se rozhodně nevyčerpává Wolffův historiografický zájem a bez znalosti ostatních publikací si o jeho metodě a dosažených výsledcích nelze utvořit dobrou představu.
Snad první titul, který by měl být zmíněn – a také přeložen –, se týká otázky, odkud se vzala východní Evropa, tak často skloňovaná během posledních sedmdesáti let, ale už i mnohem dříve, a v Čechách s oblibou zpochybňovaná tvrzením, že zdejší dění není součástí Evropy východní, nýbrž střední, „centrální“. Wolff nikomu nebere jeho geografické a geopolitické sny a projekce, pouze klade otázku, jak jednotlivé koncepty vznikaly a jakým cílům sloužily. Dnes už je zažitou a částečně i překonanou samozřejmostí, že národy, etnika, civilizační okruhy a jiné „přirozené“ jevy jsou intelektuálními a často ideologickými konstrukty. Jedním z aktérů, kteří se o to zasloužili, je i Wolff. Dokládají to například překlady jeho kanonické studie Inventing Eastern Europe: The Map of Civilization on the Mind of the Enlightenment (Vynalezení východní Evropy – mapa civilizace v osvícenské mysli, 1994) do ruštiny, ukrajinštiny, bulharštiny a rumunštiny. Autor v ní – místy trochu zjedodušeně – tvrdí, že východní Evropu vymysleli filosofové a cestovatelé 18. století jako komplementární celek k Evropě západní a jako „částečný Orient“ („demi-Orientalism“). Cituje tak Edwarda Saida a jeho hojně diskutovanou knihu Orientalism (1978), ale jestliže pro Saida byla hlavní otázkou mocenská praxe, pak Wolff se zaměřuje na kulturně historické formování zkoumaného jevu.
Další autorova otázka zněla, jak se geopolitická imaginace realizovala v podobě konkrétních politických scénářů – touto logikou je podmíněna kniha The Idea of Galicia. History and fantasy in Habsburg Political Culture (Idea Haliče – dějiny a fantazie v habsburské politické kultuře, 2010). Za posledních několik desítek let bylo haličským tématům věnováno velké množství statí, monografií a sborníků, včetně samostatné knihy obsahující bibliografii publikací na toto téma (1984). V postsovětském období propukl další boom módního zájmu o Halič, legendární amalgám habsburské (německojazyčné), polské, ukrajinské a židovské kultury a identity. Čím mohla ještě přispět Wolffova témeř pětisetstránková studie, obsahující řadu notoricky známých údajů?
V úvodu textu autor definuje předmět svého zájmu: místo, které se stalo ideou. Jeho charakteristickým rysem byl vznik ke konkrétnímu datu – v roce 1772, kdy Josef II. administrativně vytvořil dosud neexistující jednotku, která byla později vystavena téměř nepřetržitému procesu interpretací a redefinic až do svého zániku v roce 1918, kdy začíná existovat jako předmět vzpomínek, fantazií, sentimentu a nostalgie. Wolff nevěnuje nijak velkou pozornost otázkám historických podmínek a příčin ani internacionálnímu kontextu tohoto rozhodnutí. Víc ho zajímá, jak soužití zhruba shodného počtu řeckokatolických Rusínů a římskokatolických Poláků s asi deseti procenty Židů pod vídeňskou správou a se dvěma metropolemi (Lvov a Krakov) začalo vytvářet obrazy sebereprezentace. Už roku 1792 se anonymní básník podepisuje Gallicjan, jedním z vrcholů znázorňování sebe sama pak byla velká etnografická výstava v roce 1894.
Wolff cituje spoustu literárních pramenů a nepočíná si přitom jako literární vědec. Literatura pro něj ale není ani pouhou ilustrací dějin, jak tomu někdy v historiografii bývá. Jeho přístup se opírá o základní tezi, že Halič vzniká jako realizovaná fantazie, projekce zaostalosti a exotiky, ukotvená zároveň evropsky. Na prvním místě si ale všímá autorů, kteří svým vlivem spoluvytvářeli haličský diskurs – Leopold von Sacher-Masoch, Ivan Franko, Adam Mickiewicz, Stanislaw Przybyszewski, Alexander Fredro, ale také Joseph Roth, Bruno Schulz nebo třeba současný ukrajinský prozaik Jurij Andruchovyč.
Období od roku 1918 do současnosti, kdy Halič už fyzicky neexistuje, představuje pro Wolffa zvláštní zájem: studuje ideu, její podoby a transformace i z hlediska kulturní a kolektivní paměti. Například lvovské oslavy 170. narozenin Františka Josefa II. v roce 2000 jsou pro něj relevantním tématem, jemuž se věnuje v závěru své monografie. Ačkoliv Wolffovi prarodiče pocházeli z Haliče a autor do studia vstupoval zjevně i se solidní jazykovou výbavou, na českou recepci haličského projektu, třeba v prózách Ivana Olbrachta, Jiřího Mordechaje Langera a Egona Hostovského, už v jeho studii nezbylo místo. Má to ale svoji logiku, protože obraz Haliče za jejími někdejšími hranicemi, produkovaný obyvateli a dědici habsburské říše, představuje zvláštní téma, jemuž by se musela věnovat samostatná kniha.
Autor je rusista.