Já! Já! Já! (a Kaminski)

Jedním z klíčových motivů románu Já a Kaminski (Ich und Kaminski, 2003) Daniela Kehlmanna (nar. 1975) je podvod, iluze reality, jejíž pravou podstatu nemůže člověk nikdy nahlédnout. To platí i o jeho žánrovém zařazení. Na první přečtení se totiž jeví především jako román ironický, byť stále především humoristický. Cesta Sebastiana Zöllnera, kulturního kritika na volné noze, po stopách slepého malíře Manuela Kaminského se však brzy zvrtne. Z honicího psa se stává liška v okovech. Z působivé frašky je náhle ve finále příběh veskrze smutný.

Slavín

Kaminski totiž Zöllnerovi nedá nic zadarmo. Nevěří jeho lichotkám, není tak senilní, jak si všichni mysleli (tedy ti, kteří vědí, že ještě nezemřel), a obratně s ním manipuluje. Protagonistovi ale vše dochází až jako poslednímu – vlastní nezdvořáctví, urážlivost i nedůvtipnost –, což v kombinaci s využitou internalizací plodí onu komičnost zmíněnou v úvodu. Stále jasněji si uvědomujeme, že Zöllner je pouhá nicka disponující neopodstatněným sebevědomím. Jako ve správném bildungsrománu se však jeho cesta na vrchol hory, kde Kaminski žije se svou upjatou dcerou Miriam, mění v pouť osobní, jež nemá za úkol načrtnout život cizí, ale pochopit či alespoň bez předsudků prožít ten svůj.

Já a Kaminski tak je další z Kehlmannových románů, které ukazují geniální osobnosti v prazvláštním světle. Vypravěčem Beerholmovy představy (Beerholms Vorstellung, 1997) je dvanáctiletý platonik, v Mahlerově čase (Mahlers Zeit, 1999) vědec uvěří, že dokáže zpomalit čas, a Vyměřování světa (česky 2007) pojednává o putování dvou největších vědců Německa, Alexandra von Humboldta a Carla Friedricha Gausse. Nadto ale přítomná kniha vypovídá i o podstatě slávy a ctižádosti.

Nespolehlivý portrét

Téma není nijak nové. Dravost hlavního hrdiny upomene na britské rozhněvané mladé muže padesátých let minulého století. Vztah novináře a umělce zase okamžitě probudí reminiscenci na povídku Johna Fowlese Věž z ebenu (The Ebony Tower, 1976), v níž se novinář také zaplétá do hry zkonstruované vrtošivým umělcem. Rozdíl mezi těmito dvěma intertextuálními okruhy a Kehlmannovým románem je však ve vykreslení hlavního hrdiny. Na rozdíl od obou zmiňovaných je nejprve Sebastian konstruován jako postava veskrze negativní, postupem děje však jeho nabubřelost začíná oprýskávat. Ne že by ho opouštěla, ale ukazuje se, že nejvíc despektu chová podvědomě sám k sobě.

Líčení jeho osobnosti se ukazuje podobně problematické jako Kaminského snaha o dokonalý portrét: „‚Například jsem chtěl namalovat sérii autoportrétů, ale nikoliv pomocí obrazu v zrcadle nebo fotky jako předobrazu, ale jen z představy, kterou jsem o sobě měl. Nikdo netuší, jak sám vypadá, máme o sobě úplně mylné představy. Normálně se to člověk snaží kompenzovat nejrůznějšími pomůckami, ale když uděláme pravý opak, když namalujeme ten špatný obraz, a to co nejpřesněji, se všemi detaily, všemi charakteristickými znaky…!‘ Bouchl do stolu. ‚Je to portrét a současně není.‘“ Zöllnerova vnitřní řeč přesvědčuje protagonistu i čtenáře o vlastní výjimečnosti, ale nestačí to. Mimoděk se zde totiž objevují úvahy o tom, zda skutečně rozumí umění, v hovoru s Kaminského známými jen papouškuje výroky jiných. Trapnost jeho výstupů před umělcovými hosty či na vernisáži plné „důležitých“ lidí náhle získává i jiný než jen černohumorný rozměr – jsou to očistce, kterými musí projít, aby si uvědomil, co vlastně chce. A to paradoxně i díky odhodlání Kaminského, staříka, jehož Zöllner na začátku považoval za mrtvého, ještě si naposledy v životě trochu užít.

Lidé od fochu

Román Daniela Kehlmanna si nepohrává jen s hrdinou, ale i se čtenáři. A to tím spíš, jde-li o literární kritiky. Vykreslení „kulturní“ scény je zde až nepříjemně povědomé. Tupost a zároveň lačnost po senzacích v malém rybníku kritické obce nejsou jistě jen německým specifikem. Scéna, v níž se umělci na vernisáži shluknou kolem slepého a znaveného Kaminského a touží s ním udělat rozhovor či mu uspořádat výstavu, aniž by si kdokoliv z nich vzpomněl na jediný z jeho obrazů, je groteskní a mrazivá zároveň. Neurvalé zmocňování se umělců a jejich děl je dnes běžnou praxí kulturního provozu. Román Já a Kaminski ukazuje, že trefná charakteristika těchto strategií může být jedním ze způsobů, jak se tomuto zločinu celkem úspěšně bránit.