Hnutí „degrowth“ či „decroissance“, které se zrodilo zhruba před deseti lety ve Francii a jehož třetí mezinárodní konference se uskutečnila v druhé polovině září v Benátkách, se pomalu, ale jistě zabydluje po celém světě. To však neznamená, že se dokázalo zcela oprostit od nekonkrétní řeči, jež teprve hledá jistotu názoru.
Omšelé bílé, jakoby krajkové paláce, kostely zrcadlící se v zelené vodě, elegantní černě lakované gondoly, trochu sen a trochu závrať. Žmoulám v ruce mapu a trochu nervózně se prodírám davy turistů. Je 19. září a za chvilku má kdesi v útrobách tohoto zvláštního města začít již třetí pětidenní konference o „nerůstu pro ekologickou udržitelnost a sociální spravedlnost“.
Lokalizace je nerůst
Najednou spatřím na zdi ručně nakreslený papír s obrázkem veselého šneka a šipkou – a mám vyhráno. Za chvíli už sedím ve starobylém secesním divadle a skrze sluchátka naslouchám projevům benátského primátora a vzápětí rektora zdejší vysoké školy, kteří vítají sedm set osmdesát účastníků z téměř padesáti zemí světa. Mikrofon pak předají autorce knihy Dávné budoucnosti (Ancient Futures: Learning from Ladakh, 1991; česky 1996), Heleně Norberg-Hodgeové. Tato paní, která dlouho žila v indickém Ladakhu, už řadu let píše a přednáší o negativním dopadu globalizace nejen na tradiční kultury. Její řešení? Proti ekonomické globalizaci staví ekonomickou lokalizaci: snahu propojit místní producenty s místními spotřebiteli a znovuoživit koloběhy, které lidi propojují navzájem i s místem, v kterém žijí. V závěru optimisticky hovoří o tom, že v Británii je již sedm tisíc farmářských trhů. „Musíme se přesunout od konceptu ideálního růstu, který vede ke vzniku stále větších firem se stále méně pracovními místy, k růstu skutečnému a smysluplnému: k rozvoji malých firem a rodinných farem,“ končí svůj projev a dodává: „Lokalizace a nerůst, to je vlastně totéž.“
Mikrofonu se chápe zakladatel mezinárodní sítě Transition Towns (Města přechodu): Rob Hopkins je mladý muž z anglického městečka Totnes, kde to před sedmi lety propuklo. Co? Iniciativy usilující o snížení energetické spotřeby a „resilienci“ – odolnost tváří v tvář očekávaným energetickým krizím. Jak to dělají? Tak například: pár lidí se dá dohromady a postupně si společně tepelně zaizolují své domovy. Existují ale i větší akce, třeba ve městě Bristol, které nedávno spustilo vlastní měnu s cílem podpořit místní podnikatele a posílit místní finanční toky. Hopkins tvrdí, že „stejní politici, kteří ohrožují přírodu, ohrožují i naši zaměstnanost a naše penze“, a radí: „Musíme si začít vyprávět nové příběhy.“ I on se domnívá, že města přechodu a nerůst je totéž.
Ženy, pračky, svoboda
Poslední přednášející je Serge Latouche. Charismatický prošedivělý muž, kulturní antropolog, kolem něhož se hned na začátku utvořil hrozen novinářů. Je zřejmě nejznámějším propagátorem nerůstu; jedna z jeho knížek, Malé pojednání o poklidném nerůstu (Petit traité de la décroissance sereine, 2007), vyšla letos i u nás. V dalších dnech bude jistou feministickou ekonomkou veřejně osočen, nejspíš nespravedlivě, že v rámci horování pro nerůst nepřeje ženám pračky, a tím jim bere svobodu. Teď však Latouche hovoří italsky a mně stávkují sluchátka. Zabořím se tedy hlouběji do pohodlného křesla a přemýšlím o tom, co to tedy vlastně je, ten nerůst…
Druhý den vplouvám naplno do pulsujícího života konference, která se teď odehrává v učebnách a na zahradě univerzity Iuav na březích hlavního kanálu. V poledne se venku objeví desítky stolů a dva stany se promění ve výdejny jídla, vařeného z místních biosurovin. Měli jsme si z domova dovézt talíř, příbor a hrnek, já je ale nemám, a tak platím euro a dostávám vše, navíc s ubrouskem i s úsměvem. Všude okolo se rojí mladí studenti, aktivisté, badatelé, včetně stovky dobrovolníků, kteří konferenci pomáhali organizovat. Téměř čtyřiceti procentům účastníků není ještě třicet let. Někteří diskutují, jiní si dávají po obědě siestu na dekách, rovněž dodaných organizátory. Záhy propadám kouzlu konference i italské bezprostřednosti. Co na tom, že mi zapomněli dát do papírové konferenční tašky plánek, co na tom, že křest knih se konal v italštině, ač měl být anglicky, co na tom, že nikdo neví, kde je Aula 3…
Hledám svůj workshop. Je velmi daleko, opět bloudím, a když už si zoufám, cestu mi ukáže zmrzlinář. Ve zšeřelém prostoru bývalého přístavního skladiště vymýšlí dvacítka mladých lidí z celého světa mezinárodní nerůstovou síť. Dohodnou se na společné stránce na Wikipedii, ba i na on-line časopisu, ale nakonec se rozhodnou oficiální mezinárodní síť nerozjíždět – cítí, že jim k tomu chybí legitimita. „Musíme lidem vysvětlit, že nerůst neznamená negativní růst. Je to pozitivní koncept, nemusíme se ho bát…“ říká v diskusi zapáleně mladá Francouzka.
Co je nerůst?
V přednášce o pár dní později se aktivista a badatel François Schneider pokusil nerůst definovat: „Je to široký pojem, naštěstí příliš široký, než aby se mohl stát ideologií,“ uvedl. „Růst se snaží pořád posunovat hranice. Stále zmnožuje naše potřeby. Nerůst, to je kolektivní demokratické rozhodnutí, že budeme méně konzumovat a více žít. Je to pochopení situace: zdroje docházejí, musíme se přizpůsobit. Je to také snaha o skutečnou demokracii: zkusme vytvořit instituce, které by byly skutečně dílem nás, občanů.“
Zní to krásně, ale stále ještě příliš obecně. Nořím se do benátských uliček a zvolna se procházím podél zapadlého kanálu. Nejsou tu turisté. V restauraci sedí spousta lidí, povídají si a smějí se. S jídlem se tu nespěchá. Nejdřív si dáte předkrm, pak primo piatto, pak secondo piatto… a na stole nesmí chybět karafa s vínem. Kupodivu tu lidé nejsou ani tlustí. Možná je to tím, že tu nejsou žádná auta. Nebo všemi těmi mosty se schůdky. Skoro nikde jsem tu neviděla stánky s fast food. Vlastně právě tady, v Itálii, se zrodilo hnutí „slow food“, které má ve znaku šneka. Možná prostě stačí trochu zpomalit…
Autorka přednáší ekologickou ekonomii na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně a je zakládající členkou Trustu pro ekonomiku a společnost.