Kniha Náměstí Krasnoarmějců 2, sledující osudy a motivace lidí, kteří působili či studovali v době normalizace na FF UK, úspěšně překračuje černobílý diskurs rozdělující svět na dobro a zlo. Přitom v žádném případě nebagatelizuje skutečnost, že se státní moci podařilo potlačit étos učitele jako angažovaného intelektuála vzorcem pedagoga-zaměstnance, jenž se o veřejné dění nezajímá.
Publikace kolektivu autorů v čele s Matějem Spurným, Jakubem Jarešem a Katkou Volnou Náměstí Krasnoarmějců 2 se stala předmětem velkého zájmu tuzemských médií – nikoliv však pro nové poznatky o období normalizace na Filozofické fakultě UK, ale kvůli údajné skandalizaci televizního moderátora Karla Voříška. Autoři ve svých článcích či poskytovaných rozhovorech opakovaně tvrdí, že kniha nemá za cíl přinášet „skandální odhalení“, ale chce přispět k porozumění sledované doby. Jak píše Spurný: „Celá kauza je bohužel charakteristickou mediální zkratkou, která devalvuje snahu porozumět našim nedávným dějinám.“ Pro dokreslení absurdnosti této kauzy je třeba dodat, že jméno Karla Voříška se objevuje na čtyřech z celkových čtyř stovek stran díla.
Křehká rovnováha normalizace
Záměrem publikace nebylo představit dějiny normalizace ani Filozofické fakulty jako instituce, ale spíše osudy lidí, kteří zde v sedmdesátých a osmdesátých letech působili. Podobný přístup odráží zřejmý vliv prací světově uznávaných klasiků v oblasti výzkumu systémů socialistických diktatur Thomase Lindenbergera, Martina Sabrowa, Alfa Lüdtkeho nebo Alexeje Yurchaka. Autoři se zabývají vytvářením konsensu a jednotlivých životních strategií jednání (tj. porozumění dobovým tlakům, možnostem jednání a individuálním volbám). Ostře se vymezují vůči představě, která dělí jednotlivce na bezcharakterní kariéristy, oddané stoupence vládnoucí ideologie, loajální tichošlápky a hrdinné oponenty, neboť ji chápou jako neudržitelnou a s důrazem na koncept loajalit upozorňují, že v jednání lidí nelze spatřovat jen naplňování určité pozice v systému. V různosti lidských příběhů postrádá smysl hledat lidi jednající jen s vidinou kariéry nebo na základě fanatické víry, vedené pouze strachem či opatrností, a naopak postavy vždy neohrožené. Znovu tak zviditelňují citelný rozpor patrný ve většině vyprávění o normalizaci – tj. primitivní rozdělování na dobro a zlo, konstruování binárních opozic (moc/společnost, kolaborace/odpor apod.).
Nicméně je třeba poznamenat, že žádný z historických přelomů – vznik Československa, válka, únor 1948 či listopad 1989 – neznamenal v personální rovině takovou diskontinuitu jako normalizace. V této době bylo nuceno odejít z fakulty velké množství lidí (především pedagogů), kteří se angažovali v obrodném procesu. Přesto však očista oproti jiným institucím probíhala dlouhou dobu, neboť se univerzita i fakulta vytrvale bránily, a i po ní zde zůstalo nemálo respektovaných odborníků (např. Josef Polišenský, Josef Petráň, Robert Kvaček, Miroslav Hroch, Miroslav Verner a další). Navíc mnoho z nich vzpomíná na dané období s jistou nostalgií – připomínají pozitivní „ostrůvky“, kde bylo možné dělat skutečnou vědu. Paradoxně však ona všudypřítomná „pozitivní deviace“ nepředstavovala vytrvalý odpor proti panující moci, ale měla pragmatičtější kořeny než odpor k diktatuře. Řadě učitelů šlo i tehdy, stejně jako dnes, především o poznání a jeho předávání studentům. A svým zapojením do očisty fakulty se snažili uchránit ji jako místo „svobodného“ bádání a zároveň i pomoci svým kolegům, kteří se v době Pražského jara „namočili“– což samozřejmě nebylo pravidlem.
Moc dosáhla svého
Právě díky zapojení množství lidí do konsolidace poměrů (nejen na fakultě, ale v celé společnosti) mohla být normalizace nakonec úspěšná – ačkoli neproběhla podle předem stanoveného plánu a rodila se ad hoc, tj. v interakci mezi jednotlivými částmi společnosti. Díky této distribuci odpovědnosti se mohla zprvu odmítaná diktatura uchytit a dokonce dvacet let s širokou podporou (nebo alespoň bez veřejně masově vyjevovaného nesouhlasu) existovat. Na Filozofické fakultě UK „moc“ dosáhla svého. Podařilo se jí do velké míry potlačit étos veřejného intelektuála a nahradit jej vzorcem pedagoga-zaměstnance, který se nadále nebude veřejně angažovat a spokojí se s rolí „kolečka v dobře promazaném socialistickém soukolí“.
Publikace Náměstí Krasnoarmějců 2 je důležitým počinem nejen z hlediska mapování vysokého školství v dobách normalizace, ale i v rámci výzkumu systému socialistických diktatur obecně. Ačkoli je možné kritizovat její jednotlivé části, které se nedrží metodologických východisek a pouze tupě papouškují prameny, nebo třeba poslední kapitolu o životě na kolejích v sedmdesátých a osmdesátých letech, jež je jednoznačně nejslabším místem celé knihy, nelze než souhlasit s větou Jiřího Suka z lektorského posudku, že se jedná o projekt průkopnický a hodný následování.
Autor studuje historii na FF UK.
Jakub Jareš, Matěj Spurný, Katka Volná a kol.: Náměstí Krasnoarmějců 2. Učitelé a studenti Filozofické fakulty UK v období normalizace. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Praha 2012, 400 stran.