Dělnictvo a racionalizace

Rudolf Kučera ve své knize Život na příděl. Válečná každodennost a politiky dělnické třídy v českých zemích 1914–1918 představuje proměny dělnické třídy v konfrontaci s válečným kontextem. Sleduje při tom čtveřici problémových okruhů: politiku jídla, politiku práce, politiku genderu a politiku protestu. Hledá změny v dělnické kultuře, dělnické sebeidentifikaci a požadavcích, které pod tlakem všudypřítomného imperativu racionalizace válečného průmyslu i života samotného stvořily na počátku 20. století diametrálně odlišného kolektivního aktéra – mnohem silnější a vlivnější dělnickou třídu.

Vědomí skrze konzumaci

Kučerovo sledování válečné politiky jídla vychází z přesvědčení, že samotné postavení dělníků v určitém místě ekonomického procesu ještě nevytváří dělnickou třídu jako kolektivního aktéra bojujícího za své zájmy. Třídního vědomí dělník nenabývá průchodem brány fabriky. Naopak se utváří v každodenní praxi, například ve veřejné spotřebě. V průběhu války se skrze konzumaci potravin počíná vytvářet nová sociální hierarchie. Pod vlivem nových vědeckých poznatků o světě a člověku se rozvíjí pojetí, které chápe lidské tělo pouze jako sofistikovaný motor, vyžadující jistý základní přísun „paliva“. Dělník je tak moderní vědou zbaven těla. Pro jeho provoz je mu státem poskytováno vědecky rozpoznané množství kalorií. Předválečná dělnická třída se rozpadá. Kvalifikovaná dělnická práce se stává synonymem bídy. Vznikají však nové sociální skupiny integrující se ve veřejných jídelnách, frontách na potraviny či závodních kantýnách.

Podobně destruktivní efekt jako politika jídla měla na dělnickou třídu také politika práce. I do této sféry zasahoval moderní vědecký diskurs chápající tělo jako stroj, jehož činnost lze maximálně racionalizovat: „Masivní racionalizace rakouského válečného průmyslu měla za následek zbavení většiny dělníků osobní autonomie.“ Z dříve aspoň formálně svobodných aktérů se stávají objekty racionalizačních praktik. Tyto objekty jsou navíc za každý drobný prohřešek tvrdě potrestány. Dělnictvo je rázem konfrontováno s vpádem fyzického násilí, které dosud takřka neznalo. Ale právě zkušenost se zneuznáním a ponížením, které měly společný původ v diskursu racionalizace, postupně začaly nabourávat představy dělníků o společenském uspořádání i o práci jako takové. Dělníci tím spíše kritizovali příjmovou nerovnost a jiné nespravedlnosti a jejich hněv se otáčel proti státu jako celku. Sílila kritika liberálního řádu a institutu soukromého vlastnictví. V budoucnosti se nyní hledala naděje na nový spravedlivý společenský řád, kterého by bylo skutečně možné v dohledné době dosáhnout. Právě představy o lepším světě pomohly na sklonku války rekonstituovat novou dělnickou třídu.

Kursy vaření a krize maskulinity

Také v oblasti genderu musela dělnická třída během války bojovat o svou existenci. Ač se „konstrukce maskulinity a feminity v dělnickém prostředí neodehrávaly primárně v rámci pozitivistické vědy, byly tímto diskursem ovlivňovány“. Také genderové kategorie se totiž formovaly v těsném sousedství konzumace potravin a pracovního výkonu. S racionalizací stravování navíc vzrůstala možnost veřejného vystupování žen. Prostřednictvím kursů vaření a kuchařek byly moderní vědecké poznatky transportovány do dělnického prostředí a ženy se staly výhradními nositelkami tohoto vědění. Mužským dělníkům byla zároveň odebrána svoboda v oblasti konzumace. Další rány utrpěla maskulinita kvůli válečným odvodům – všichni muži v zázemí byli implicitně považováni za neschopné a méněcenné a hodnota jimi vykonávané práce byla devalvována: „Na frontě pateticky umírali silní a pohlední muži, zatímco slabí a postižení zůstávali doma.“ Dělníci byli konfrontováni s otázkou, jak v rámci panujícího diskursu zůstat „skutečnými muži“. Navíc kvůli nedostatku pracovních sil do dříve mužských profesí pronikaly ženy – objevovaly se ve fabrikách i armádě. Práce tak ztrácela svůj potenciál sloužit jako základ mužské sebeidentifikace. Dělnická třída přicházela o svou androcentrickou identitu, avšak díky zapojení žen se stala po válce silnějším aktérem s novými požadavky (například právě na naprosté politické zrovnoprávnění žen).

Racionalizace hospodářství a preventivní policejní zásahy zajišťovaly rakouské monarchii dlouhodobý klid, prakticky zde nepropukaly větší pouliční protesty. Zlom nastal v roce 1917, kdy došlo k „hladovým bouřím“ a stávkám. Jejich charakter a následné postihy rakouská správa často odvozovala od genderové a sociální skladby protestujících. Ač byl protestující dav smíšený a raboval, co jen mohl, muži byli chápáni jako racionální aktéři a následně předáváni justici, zatímco ženy byly pouze „poučeny a vyzvány k práci“, neboť nebyly považovány za politicky plnoprávné občany. Rakouské úřady nebyly s to pochopit rabující dělníky prchající z prodejen s ukořistěnou jedinou bačkorou. Vysvětlení „iracionálního“ rabování nabízejí podle Kučery práce Edwarda P. Thompsona, které pracují s tezí o „morální ekonomii“. Thompson říká, že při rabování nejde jen o zabavení nedostatkového jídla, ale především o odsouzení nadměrného profitu. Rabování je obranou dělnictva proti mechanismům volného trhu. Ničení či přisvojování si potřebných i nepotřebných věcí bylo přímou negací liberálního řádu. Útoky na městská centra byly útoky na moc samotnou. Nová dělnická třída odmítala předválečný řad jako celek.

Rudolf Kučera napsal knihu, jakých se v českém prostoru mnoho nevidí. Vybral si dosud opomíjené téma a nastolené otázky pojednal s teoretickou fundovaností, aniž by text ztratil přístupnost. Škoda, že podobných titulů nevychází více.

Autor studuje historii.