V latinskoamerických státech v současné době neroste pouze ekonomika, ale také rozloha kokových polí. Jednou z ukázek tohoto vývoje je Peru. Jak uvedl 27. září madridský El País, podle údajů OSN se v uvedené zemi v loňském roce rozloha půdy, na níž se pěstuje tato rostlina, zvětšila o 5,2 %. To Peru přibližuje největšímu „konkurentovi“ v boji o prvenství v produkci koky, kterým je Kolumbie. K říjnu loňského roku osázeli Peruánci ve světě ilegální plodinou celých 64 400 hektarů, zatímco v Kolumbii dosáhla takto využitá plocha rozlohy 64 tisíc hektarů (v kolumbijském případě činil meziroční nárůst zhruba tři procenta). V Peru se ale podařilo ještě koncem roku 2011 zničit skoro dva tisíce hektarů, takže kolumbijský rekord nebyl překonán. V roce 2000 však Peruánci vysázeli koku na 32 tisících hektarech a v průběhu jedenácti let se bezpečnostním orgánům postupně povedlo zničit celých sto tisíc hektarů nepovolených polí. Produkce koky v zemi však za uvedené roky neklesla a Peru se na jejím pěstování podílí ze čtyřiceti procent, podobně jako Kolumbie a mnohem více než Bolívie, jejíž podíl nedosahuje ani osmnáct procent. Nová pole se v Peru objevují především v hraničních oblastech s Kolumbií a Brazílií. Druhá uvedená země se stává stále intenzivnějším konzumentem kokainu a export se tak nemusí orientovat jenom na USA. Kokain dovážený do Brazílie se vyrábí z naprosté většiny právě z peruánské koky. Jak ukazují odhady OSN, ze 133 tisíc metrických tun se v Peru k tradiční andské konzumaci využije zhruba devět tisíc; zbytek je použit k produkci drog. Na uspokojení tradiční indiánské spotřeby koky by tak zemi stačila zhruba desetina dnes osázené plochy.
Druhý nejvýznamnější španělský list, El Mundo, informoval 1. října o klesajícím podílu obchodu s narkotiky v Kolumbii. Zatímco v roce 2000 vytvářel tento obchod skoro dvě procenta HDP země, loni uvedené číslo kleslo – podle kolumbijských statistik – na 0,3 %. Za poslední tři roky se celkový obchod s drogami v Kolumbii snížil o 16 %. Naneštěstí pro jihoamerickou zemi se tento pokles týká především exportu drog, nikoli jejich konzumace doma, jež naopak vytrvale roste. Poklesu kolumbijské produkce drog nahrává – kromě policejních akcí – především růst cen chemikálií a benzínu, nutných k jejich výrobě, stejně jako hnojiv, potřebných pro pěstování koky. Vyšší náklady zasahují především drobné pěstitele. Celková „sklizeň“ na jednotlivých políčkách se proto snižuje. I z těchto důvodů dnes rozloha kokových polí dosahuje zhruba o sto tisíc hektarů méně, než tomu bylo v roce 2001.
Ekonomická krize a letité problémy s vybudováním celošpanělské identity se v posledních měsících začínají v iberské zemi navzájem propojovat a posilovat. Předseda regionální katalánské vlády (tzv. Generalitat), pravicově orientovaný Arturo Mas, jehož strana, resp. konfederace stran, byla vždy v národnostní otázce umírněná, začal mluvit o „vlastním státu“ pro Katalánsko. Jak informuje deník ABC z 2. října, podle Mase, jehož pozice byla před listopadovými regionálními volbami posílena záříjovými manifestacemi ve prospěch separace, mít vlastní stát „neznamená úplnou nezávislost“. Současné dění na katalánské politické scéně prý neznamená „sbohem Španělsku“, ani se nechystá jednostranné odtržení. Proto Mas vyzývá madridskou vládu k hledání shody a k respektování přání katalánských obyvatel. O otázce státnosti by měli Katalánci rozhodnout v referendu, k jehož svolání má stačit posvěcení regionálního parlamentu v Barceloně, ačkoli španělská ústava s něčím takovým nepočítá. Na otázku, zda by jednostranné katalánské kroky mohly vyvolat ozbrojený zásah centrální vlády, má Mas jasnou odpověď: „Není možné anulovat pocity, naděje, sny ani projekty.“ Španělský stát bude podle něj muset vyjednávat a kromě vlády vyzývá Mas k dialogu i španělského krále, jelikož proces katalánského sebeurčení již prý nastal.
Barcelonská La Vanguardia z 2. října v této souvislosti cituje z prohlášení španělského ministra školství José Ignacia Werta. Ten v nárůstu separatistických nálad a tendencí k nezávislosti v některých autonomních oblastech vidí příliš decentralizovaný systém vzdělávání. Ačkoli ministr odmítá, že by chtěl celý vzdělávací proces (re)centralizovat, jeho teze je jasná: je potřeba mít jedny celostátní osnovy. Především fakt, že v Katalánsku či na Baleárských ostrovech mnohé děti nemohou studovat ve španělštině (kastilštině), je podle Werta přímo v rozporu s ústavou a lidovecký ministr slibuje v dohledné době změnu této situace. Také by se měly vyrovnat investice jednotlivých autonomních komunit do školství. Třeba v Andalusii jde na jednoho žáka polovina prostředků, jež na studující vydává Baskicko. Kvalita školství se má podle Werta celostátně srovnávat a kontrolovat a propastné regionální výsledky budou odstraněny.