Dávný, včerejší svět

S letošní divadelní sezonou se v Brně objevila nová divadelní platforma, založená čerstvými absolventy JAMU – režisérkou Barbarou Herz a dramaturgem a překladatelem Martinem Sládečkem. Název DOK.TRIN dává explicitně najevo ideové a do jisté míry i estetické zaměření. Soudě podle první inscenace i „programových“ prohlášení, autory zajímá dokumentární divadlo, divadlo nepravidelné dramaturgie a jasně artikulovaného tématu. DOK.TRIN tak jednou může představovat další pokračování bohaté brněnské tradice divadel tohoto druhu, jež v moravské metropoli trvá od sedmdesátých let minulého století a která se naposledy projevila v díle tvůrčího tandemu Jana Mikuláška a Dory Viceníkové.

Tématem první inscenace se staly memoáry Stefana Zweiga: inscenace Svět včerejška s podtitulem Scénická esej o dějinách plných rakviček měla premiéru v listopadu loňského roku na scéně HaDivadla, na konci ledna se představila v pražském NoD. Zweigovy vzpomínky z německého originálu přeložil a zdramatizoval Martin Sládeček.

Zmateni dneškem

Volba látky scénické eseje jistě vzbudí náležitý divácký zájem. Asi není v našem bývalém rakousko­uherském kulturním prostoru autora, který by tak přesně vyjádřil rozpory novodobé evropské společnosti a kultury. Zweig se Světem včerejška zařadil mezi myslitele, kteří již od 19. století začali kriticky popisovat neblahý vývoj moderního světa. Pro rakouského spisovatele byla zánikem světa první světová válka; jeho předchůdci – především angličtí romantici – jej spatřovali v industrializaci. Všichni se však shodli na stejné diagnóze, jíž velmi dobře rozumíme i v naší současnosti. Náš svět se k nepoznání změnil. Je větší, ale zároveň prázdnější – víme daleko více o událostech vzdálených od nás tisíce kilometrů a méně o těch, které se odehrávají v naší bezprostřední blízkosti. Osvobodili jsme čas z cyklického opakování téhož a napřímili jej k nekonečnému úprku vpřed (až nám z té rychlosti stoupá krevní tlak). Zbavili jsme se starých pověr a zcela se ponořili do nových. Jsme bombardováni stále rychlejšími médii, ale v záplavě informací přestáváme světu rozumět a nemáme na něj žádný vliv. Domnívali jsme se, že jsme poznali sebe i ostatní, a přitom jsme jiným i sami sobě neznámou pevninou.

Lákavost Zweigovy diagnózy a jemu podobných kritiků modernity je opravdu silná. Ostatně divadelníci z tvůrčí platformy ­DOK.TRIN nejsou v českém divadle sami, kdo si uvědomili, že v druhé polovině 19. století a na přelomu minulého a předminulého století se výrazně artikulovaly problémy, jimiž žije naše přítomnost. Stačí připomenout inscenaci Požár Jiřího Adámka, jež se před třemi lety zabývala stejnými tématy a kterou by bylo možné také nazvat scénickou esejí. Problém brněnské scénické eseje Svět včerejška spočívá však v tom, že Zweigova reflexe proklouzává inscenátorům mezi prsty. Zdá se, že k ní přistoupili až příliš pietně. Ve výsledku tak spíše sledujeme jakousi připomínku dávné četby Zweigových vzpomínek na svět, který byl a který minul. Propojení spisovatelovy analýzy s dneškem se bohužel vytratilo.

Dobový obrázek

Inscenace se hraje na poměrně jednoduché scéně. Tvoří ji dvě průhledné opony po levé a pravé straně jeviště, několik malých pojízdných dřevěných pódií a promítací plátno, které scénu uzavírá a na které se během představení promítají snímky herců i samotného Zweiga. Dramatizace chronologicky sleduje autorovy vzpomínky. Postava Stefana Zweiga je rozdělena mezi tři herce – Michala Bubálka, Jiřího Svobodu a Lucii Jagerčíkovou, kteří se střídají v přednesu jednotlivých replik. Atmosféru představení doplňují kostýmy Juliany Kvíčalové, evokující uniformy c. a k. armády. Rakousko­uherskou náladu přejímá také hudební koláž Michala Indráka, který nechává vedle jakési lidové odrhovačky rodem z vídeňského Prátru zaznít i hymnu bývalé monarchie. Zapouzdření v rakouském mocnářství snad už schází jen pach naftalínu.

Inscenaci nepomáhá režijní vedení herců. Často sklouzávají k jednoduché ilustraci řečeného. Například v momentech, kdy Zweig blahořečí pomalému rytmu podunajského císařství, jemuž se nejspíš snaží herci přiblížit svou mluvou a pomalým pohybem, se ukazuje, že spisovatelova adorace času a románové tempo se na scénu leckdy nedají přenést, případně jsou na hranicích snesitelnosti. Režisérka se snaží rozehrát každou scénu, ale často se pouze opakuje již řečené, aniž by se dění na scéně posunulo dále. Je to škoda. Právě tímto inscenačním uchopením se totiž tvůrcům z DOK.TRIN povedlo z Zweigových memoárů učinit jakýsi sarkofág dávného, včerejšího světa, který nás – pokud netrpíme podivnou nostalgií za c. a k. mocnářstvím – nemusí vlastně vůbec zajímat.

Autor je teatrolog.