Nanebevzetí Tomáše Magnuska

Po třech letech se snad již nadobro uzavírá další z podkapitol české exploatační kinematografie. Od uvedení prvního dílu rozdělovala trilogie Bastardi veřejnost na dva tábory. Jedni, spolu s většinou filmových publicistů, se ohrazovali proti xenofobii a rasismu snímků. Druzí naopak počiny vzešlé od producenta, scenáristy, herce a nyní i režiséra Tomáše Magnuska hájí či dokonce opěvují za to, že se nebojí ukázat realitu a poukazují na společenské problémy.

Zástupce obyčejného lidu

Principielně mají obhájci Bastardů pravdu, ale právě pouze v tom, že Magnusek stav věcí ukazuje (ve vyhrocené podobě). Nezkoumá, proč se tak děje, ani nepředkládá možná východiska. Právě v tom je jeho pohled na soužití s minoritami, kriminalitu mladistvých, krajské mafie a regionální mocenské pletichy ryze exploatační. Bývalý pedagog ze speciální školy se sice zaštiťuje tím, že jeho cílem je vyvolat debatu, ovšem samotný film ani způsob jeho uvedení jí nijak nenapomáhá. Naopak, citlivá témata uchopuje pouze tak, aby přitáhl diváky. V souladu s tím jsou také všechny tři filmy prvoplánově šokantní, snaží se působit na emoce a jejich apelativnost má podobu midcultových frází či rádoby působivých nedořečeností.

Chtělo by se říct, že Magnusek náleží do skupiny exploatačních pragmatiků, kteří točí provokativní škvár čistě kvůli ziskům. To by snad vysvětlilo i nízkou technickou úroveň snímků, nedomyšlené scénáře a tristní herecké výkony některých zúčastněných. Pravda je však zřejmě mnohem prostší. Magnusek o sobě v rozhovoru pro pořad PéHáčko (neboli Páteční host Habaděje) na Českém rozhlasu Hradec Králové mimochodem prohlásil, že je „Husákovo dítě“. Ačkoli to od člověka narozeného v roce 1984 může znít nepatřičně, právě pohled na jeho tvorbu dokládá, že se nejedná o nadsázku, nýbrž čistou upřímnost. Magnusek se ukazuje jako zástupce obyčejného lidu, jehož vkus byl cele formován normalizační popkulturou a jejími ozvuky v polistopadovém televizním mainstreamu. Odtud také vychází jeho upřímný obdiv k „hereckým osobnostem“ starším šedesáti let, kteří v trilogii představují morální a hodnotovou opozici proti zpovykaným sígrům.

Spasitel Magnusek

Bastardi 3 zaujmou především tím, jak se v nich autor, debutující jako režisér i soukromý distributor, vymezuje vůči nařčením na adresu předchozích dílů. Třemi sekvencemi, v nichž ukazuje ultrapravičáky jako zlověstné či směšně pitomé figurky, se doslovně distancuje od výkřiků, že točí filmy pro neonacisty – což po pravdě řečeno je hysterický a neadekvátní názor. Klíčový pro vyznění snímku je také part Kateřiny Brožové, která si zopakovala roli z druhého dílu. Již tam její postava ospravedlňovala své protiromské postoje na základě zkušeností z dětství. Tentokrát se divákům dostane nejen sugestivního flashbacku traumatizující události, ale především plamenného projevu, který zrcadlí a ospravedlňuje názory příznivců trilogie. Samotný Magnusek v roli hlavního hrdiny – učitele speciální školy čelícího obvinění z vraždy tří svých studentů, kteří znásilnili a zabili jeho sestru – pak dokonce na sebe po vzoru Ježíše Krista bere vinu okolních postav i hříchy diváků.

První díl, točící se okolo tématu násilné pomsty jakožto řešení problému, na který je justice krátká, vystavěl mysterium o Božím soudu, když ani jedno z úmrtí neukázal jako úmyslnou vraždu a nic ve vyprávění nenasvědčovalo tomu, že hrdina zabíjel. Tentokrát ale Magnuskovo alter ego před soudem vylíčí svou sadistickou odplatu – byť není jasné, jestli to jsou vzpomínky nebo představy, neboť obojí je ve filmu znázorněno sépiovým tónováním. Pokorným nástupem trestu pak snímá vinu ze všech, kteří z osobních předsudků vůči problémové mládeži jeho čin schvalovali. Příznačně pro Magnuskův alibismus, potažmo normalizační názorovou bezpáteřnost se však film vyhýbá tomu, aby z hlavní postavy udělal přímo mučedníka. Namísto toho v epilogu zazní z úst Tomáše Magnuska dvě věty, které svou logickou kolizí působí až jako kóan. Nejprve jako by burcoval k občanským nepokojům, ale pak vše popře, když řekne, že ofenzivní obrana vede k dalekosáhlým konsekvencím.

Můžeme jen doufat, že spasitel Magnusek neodvalí dveře cely, do níž byl jeho hrdina na konci trojky dramaticky uvržen, a nevykročí počtvrté zvěstovat své učení zbavené názorů a řešení. Naději v tomto ohledu dává kontinuální pokles tržeb série a také fakt, že se Magnusek v nových projektech vrátil k žánru komedie, kterým coby scenárista debutoval. Ačkoli ani v oblasti humoru nezapře své normalizační kořeny, pořád je pro českou kinematografii lepší, když bude mít druhého Trošku než řemeslně i obsahově impotentní variaci nedoceněného Víta Olmera.

Autor je filmový publicista.