V Athénách a Soluni se za poslední dva roky uskutečnily desítky, ne-li stovky protiunijních demonstrací. Jak ale doopravdy probíhá událost, která je označována za protestní demonstraci? Je řecká varianta odporu něčím specifická či překvapivá?
Demonstrace v Řecku bývají rámcově organizovány politickými stranami. Obyčejně tu sice nejde o spontánní občanská hnutí, ale ani o jednoznačnou potěmkiniádu. Politické aktivy obvykle svolají nejagilnější členy, vybaví je transparenty a fanglemi, vytvoří sevřené falangy a do jejich čela postaví provolávače sloganů s megafony. Malé organizované jednotky s nezakrývanou stranickou příslušností (nejaktivnější jsou momentálně Syriza a levicové strany vůbec) tvoří kostru demonstrace. Ale pozor – jsou zcela spontánně následovány všemi Řeky, kteří chtějí svou přítomností vyjádřit odpor k politice vlády. Skutečnou masou protestu jsou tedy opravdu občané všech sociálních a věkových kategorií.
Demonstrace konaná v Athénách 9. října 2012 u příležitosti příjezdu německé kancléřky Angely Merkelové čítala asi čtyřicet tisíc lidí a její průběh byl podle účastníků celkově klidnější než předešlé protesty. I policie se prý držela víc při zdi.
Bez vůdce i bez naděje na změnu
Demonstranti skandují hesla dle předzpěvů, pochodují, diskutují, ale jako by neměli víru v to, že jejich protest může cosi konkrétního změnit. Žádná soustředěná aktivita nebo pozornost. Žádný konkrétní požadavek – jen skandování protimerkelovských hesel. Žádný scénář. Neuslyšíte tu řečníky, nenajdete tribunu, nevysledujete centrum dění. Dav není jednotný ani fanatický, nevynesl do popředí žádného delegovaného ani samozvaného lídra, který by ovládl pole, využil společnou energii a namířil ji jedním určitým směrem. Řekové vůdce odmítají.
Ačkoli o sobě bezmocně říkají, že už není kam ustoupit, nikdy je neuvidíte zoufalé. Nebo nenávistné. Zastihnete je tu v náladě pro ně obvyklé – nezávazně konverzující, uvolněné, nesoustředěné, hašteřící se, lelkující. U poloviny z nich budete mít pocit, že se na demonstraci přišli podívat, nikoli ji vytvářet. Provolávají sice protimerkelovská hesla, ale když s nimi mluvíte tváří v tvář, úplně klidným hlasem vám řeknou, že proti Merkelové osobně nic nemají, pouze proti neoliberální politice, kterou ztělesňuje ona a celé současné Německo, které však také není o nic horší než politika celé Evropské unie, jež je dusí svým tlakem na další úsporná opatření.
Brzy pak vyplyne děsivé zjištění, že střety s pořádkovými oddíly zbývají bez nadsázky jako jediná možnost, jak událost zakončit. Jinak by se všichni účastníci po pár hodinách davového postávání a popocházení po náměstí Syntagma a jeho okolí museli unuděni rozejít do svých domovů. Samotné potyčky jsou samozřejmě vyvolány několika agresivními jednotlivci, kteří policisty nevybíravě provokují. Valná většina účastníků demonstrace, ony desetitisíce kluků, holek, mužů, žen, dědů a babiček, se střetu vyhýbá a bojí. Několik pravidelných účastníků dodává, že obavy z násilností zadržují mnoho lidí doma, a tak je vlastně na protimerkelovské demonstraci méně lidí, než by mohlo být. Příznačné je, že skandující stranické aktivy opouštějí demonstraci strategickým ústupem jako první, jakmile se začne po promenádě šířit oblak slzného plynu.
Nová fronta
Oddíly těžkooděnců navozují velmi dramatickou atmosféru, ale sledujete-li strategii jejich akcí, vypozorujete především snahu nikomu neublížit, neútočit, pouze zastrašovat. Policisté v uniformách vytvářejí malé sevřené šiky a v zákrytu plexisklových štítů se rozbíhají proti čelu davu (tj. skupině agresivních demonstrantů), aby ho donutili k pohybu. To se jim velmi snadno daří. Korigují, nadhánějí, posunují. Jedinou použitou zbraní je slzný plyn. (Mnoho lidí je jím těžce zasaženo, zvracejí, slzí z opuchlých očí, dusí se a dáví.)
Naopak útočné skupinky mladíků s šátky přes obličej či v dýchacích maskách policisty „mydlí“ úlomky dlažby, zápalnými i obyčejnými lahvemi, kamením. Policie kupodivu reaguje pasivní rezistencí. Tu a tam vybuchne krátká ostrá potyčka: štíty versus palba kamením – a přesně tyhle krátké erupce násilí a paniky vypadají na fotkách a videozáznamech desítek kameramanů a fotografů jako válečné střety.
Postupně je jasné, že šiky těžkooděnců se pokusí rozkrájet desetitisícový dav na menší dílce a rozehnat je po ulicích přiléhajících k centrálnímu náměstí. Kolem sedmé večerní se jejich husté rojnice rozeběhnou do čtyř stran proti davu a ten panicky vyklízí náměstí a neochotně se ředí v bočních třídách. Akce se zdánlivě rozplizne v čase i prostoru. Na terasách restaurací sedí živě diskutující bonviváni, kteří se nerozpakují demonstrantům vynadat za rušení jejich siesty. Policistům se do kolonád evidentně nechce, demonstrantům se evidentně nechce domů – vzniká nová fronta.
Teprve konfrontace těžkooděnců s kavárenskými šviháky, jak vystřižená z filmu Brazil, vytváří skutečný střet. Do této chvíle všechny strany hrály podle rozdaných partů: demonstranti demonstrovali, policie rozháněla, kameramani natáčeli. Náhle je tu něco nepatřičného: ti, kteří nechtěli s demonstrací mít nic společného, jsou pod palbou plynu. A pořádková služba stojí proti turistům a civilistům, kteří nemohou být nařčeni z podněcování nepokojů, a sama se tedy stává spouštěčem nepokoje.
Nakonec těžkooděnci vyrazí na poslední zteč, kterou vedou tak, aby nenapadli roztroušené zbytky pokojně protestujících nebo ony návštěvníky kaváren, a pokusí se izolovat skupinku útočníků. Ti se však většinou stačí okamžitě rozprchnout. Ve spárech ozbrojenců uvízne mladík, který utéct nestihl. Pět šest policistů ho okamžitě zalehne, za nešťastníkem se zavře brána z průhledných štítů. Je vidět, jak mu ozbrojenci klekají na krk a bedra. Dav protestuje, křičí a bezmocně policajtům nadává. A ve chvíli, kdy dojde k tomuto vpádu reálných emocí a reálných událostí do životů zúčastněných – je po demonstraci.
Vypuzeni posledním útokem a dávkou slzného plynu, demonstranti překračují neviditelnou hranici a ocitají se v prostoru, kde si běžný klokot města nerušeně hledí svého a nemá tušení o dramatech, která se ve stejný čas dějí jen o pár metrů dále. Rohový efekt – mluví o něm i pamětníci 17. listopadu 1989. Popojdete o pár metrů a očima ještě slzícíma bolestí z aktuální události, jež je důsledkem současného vývoje evropské civilizace, zíráte na ruinu chrámu, který stál u jejího zrodu.
Autoři jsou nezávislí novináři.