Vnější okolnosti smrti nezřídka potvrzují neuspokojivost předchozího života. O krachu hvězdných aspirací průkopnice sanfranciského punku Jennifer Miro tak nesvědčí jen samo její úmrtí na konci minulého roku – spíše zpoždění, s nímž se o něm dovídáme. Další prodlevu si vyžádalo získání kusých informací o její sestupné kariéře.
Z určitého pohledu byl příběh Jennifer Miro a její skupiny Nuns tím zajímavější, čím více se původní žánrová hudební produkce měnila v bezvýchodný, do sebe obrácený kýč, v jehož těsném vnitřku se obsedantní stylizace stávala fetišem. Pak se ovšem díváme očima hudebního voyeura, který ve zvuku hledá akcenty nepřirozeného, šátrá ve svých představách a nesejde mu ani tak na samotné hudbě, jako na otisku emočního rezidua – pózou počínaje a zhuštěním perverze konče. Co vidíme? Nedokonale zamaskované momenty, v nichž se původně sebestředná stylizační gesta bezmocně chytají laciných kulis pseudogotického hororu, kde se múza objevuje v podobě zpěvaččina vadnoucího těla, artificiálního a karcinomního zároveň, nuceného ke svůdnosti a polévaného umělou krví. Zkušený konzument kýče rozeznává možnou smrt už na počátku.
Malé monstrum
V malých dějinách jedné scény Nuns nicméně zaujímají poměrně jednoznačné místo první sanfranciské punkové skupiny – nepočítáme-li ovšem vystoupení barové tanečnice a striptérky Mary Monday a její skupiny Bitches. Nuns se objevili v polovině sedmdesátých let, krátce před Crime, Avengers a dalšími ranými punkrockovými formacemi. Podle vzpomínek Jimmiho Crucifixe, Johnnyho Genocidy, Ginger Coyote, Dannyho Furiouse, Edwina Heavena a dalších zprostředkovatelů orální historie západopobřežního punku uspořádané Jackem Boulwarem byla tato skupina, již fascinovala témata násilí, pedofilie a sadomasochismu, v roce 1977 schopna vyprodat dva koncerty denně v sále Mabuhay Garden. Vrcholem bylo vystoupení Nuns na posledním koncertu Sex Pistols, který se uskutečnil právě v San Francisku. „Byli tak působiví! Zpočátku byla Jennifer Miro na pódiu sama, stála tam bez výrazu, v bílém světle a zpívala: ,Líná… jsem příliš líná, abych s někým mohla spát.‘“
Mladá umělkyně s vizáží porcelánové panenky svůj módní styl založený na umělých řasách, platinově vybělených vlasech, černých večerních šatech a vyhublosti označovala slovem „morticia“ a nijak nepochybovala o svém předurčení stát se hvězdou. Její skupina se nicméně rozpadla ještě před vydáním svého eponymního debutu The Nuns v roce 1980. „Tenkrát jsem byla malé monstrum,“ shrnula po třiceti letech zpěvačka šťastné období první slávy, kdy nosila kožichy, měla tři dealery kokainu a mlčky imponovala. Tím však monstrozita v žádném případě neskončila. Naopak, zmíněná „lenost“ teprve čekala na přiměřenou sublimaci, která později krok za krokem odváděla hudebnici ze světa kůže do světa latexu.
Deformace
Zájem o poetiku perverze se po znovuobnovení Nuns v polovině osmdesátých let přirozeně prolnul s potemnělou teatrálně brakovou atmosférou gotického rocku, k jehož balancování na hraně kýče a prožitku se dobře hodil nejednoznačný refrén jedné z písní druhého alba Rumania, vydaného v roce 1986: „Je to sen, je to noční můra.“ Otázkou bylo, jak tento sen prožít. Miro se pro začátek ujala rolí v několika exploatačních filmech či zombie hororech, například ve filmu The Video Dead, a vzápětí přesídlila do New Yorku a vydala se na dráhu korzetové modelky, jejíž akty se objevovaly v magazínech zaměřených na fetiš, bondage a dark erotiku. Zatímco se hudební inspirace pozvolna vytrácela, přijetí perverzního snu se spolu s rostoucím počtem stylizovaných portrétů a mírou zpředmětnění vlastního těla stávalo stále bližším. Bylo třeba dopustit se podvodu na skutečnosti, k níž koneckonců patří i umění, překročit hranici mezi touhou a stylem a vstoupit do kýče.
Místem tohoto podloudného přechodu se stalo nejprve jméno: z Jennifer Miro se stala Maitresse Jennifer, případně Blonde Vampira, La Maitresse de Satan či Tiffany Tarantula. Dalším rozhodným krokem pak bylo zavedení prsních implantátů, díky nimž se o Miro uvažovalo jako o možné protagonistce jednoho z pokračování filmové exploatační série Ilsa, She Wolf of the SS. Forma musí být dostatečně marnotratná na to, aby mohla být plně znásilněna. Tyto deformace, které dávají smysl jen jako předzvěst nového – jakkoli nemožného či deficitního – světa, se odrazily i v obskurní podobě skupiny. „Nuns nyní žijí v temných, sytě fialovým sametem vystlaných vězeňských celách Manhattanu a zde, nablízku ohyzdnému světu prostituce, devastují sebe i všechno kolem, vysávají své příznivce a odsuzují je k bolesti,“ uvádí Miro svou skupinu v její třetí, nyní už nepokrytě kýčovité inkarnaci na přelomu tisíciletí. Spoluzakladatel skupiny Jeff Olener přijal roli „transplantovaného cikána z Transylvánie“ a jakožto hudebník ustoupil do pozadí. V téže době Maitresse Jennifer našla svůj zrcadlový obraz v Mistress Kris. Kýč tak získal svou pravdu v násobení a do hry s gumou, pouty a líčením spolu s absencí hranic nenápadně vstoupila skutečná ztráta.
Fetišistické umění
Kromě Maitresse Jennifer s bičíkem a „nevrlé femme fatale“ Mistress Kris neboli Bella Donny the Nusty Nun se na vystoupeních podílely ještě Pretty Poisoned Venus, Alchemistress Ambrosia, Porcelain Nixx, Lady D. Chaos, Morditha Kalavera, Mistress King Koopa a Krystal, jež byla „obřadně spoutána a zabalena do celofánu“. Koncert v londýnském klubu Marquee začal sňatkem Paní s Bella Donnou the Nusty Nun, poté Maitresse Jennifer „odhodila černou paruku a závoj, odhalila své blond vlasy a vampýří dívky ji během skladby Suicide Child zavraždily“. Mistress Kris rozlévala krev všude po jejím záňadří. Pro vystupující i publikum jsou výstižná slova, jimiž jeden z recenzentů zhodnotil album New York Vampires z roku 2003: „Fetišistické umění se mi opravdu líbí, byť vytváří ta nejpatetičtější klišé.“ Počet těchto klišé se dále násobí spolu s přetrvávajícími sny o nikdy zcela naplněné, neustále selhávající hvězdnosti. Zprávu o chystaném fotografování pro obálku časopisu latexové erotiky Marquis v jednom německém hotelu pak podpisem stvrzuje aspoň znásobené jméno: Prinzessin Jennifer von Auersperg-Andersen-Breunner, Tattoo Fetish Mätresse of Castle Schlosshotel Kommende Ramersdorf.
Skutečně temný rub a možné vyústění tohoto kýčovitého násobení vystihl s intuicí znalce scény jistý Fred H. Berger následujícím milostným dopisem, uveřejněným v magazínu Propaganda: „Jennifer, o co se to snažíš – dostat se zase do potíží? Kolik degradujících vztahů může přestát taková blond kočička, než se ocitne v East River rozřezaná na šest částí? Já jen doufám, že až ten velký den přijde, ocitnu se níže po proudu se sítí dost velkou na to, aby zachytila těžký igelitový pytel na odpadky naplněný nejvybranějším ze všech úlovků, tvým velkolepým torzem 104-61-89, které jsi jakožto vůdkyně své bondo-lesbické pojízdné atrakce známé jako Nuns využívala tak zničujícím způsobem.“ Fantazie se rozvíjí a nakonec se stáčí i jiným směrem: „A co Kris, ta, která vás tak ráda ohmatává a trestá, na jevišti i mimo ně?“
Deadline
Odpověď, která ukazuje, že posledním ospravedlněním smrtelně vážného kýče a jeho nepatřičné směšnosti je opravdu až smrt, přišla v srpnu 2007, kdy uklízečka v jednom ze sedmi set pokojů newyorského hotelu Carter, v němž shodou okolností na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let Frank Henenlotter natáčel epizodu svého debutového hororu o zdeformovaném siamském dvojčeti, nalezla rozřezané tělo Mistress Kris, zabalené v igelitových pytlích a schované pod matrací. Okolnosti brutální vraždy mladé „vamp dominy“ zahrnovaly řadu perverzních témat, jimž se Nuns s oblibou věnovali. O způsobu, jakým se „nejpatetičtější klišé“ po svém znásobení mění v dokonale uzavřený labyrint a scéna kýče na scénu smrti, svědčí zasvěcená poznámka na stránkách vydavatelství Redemption, zaměřeného na „děsivý mix násilí, sexu, zombií a vampýrů“ a nabízejícího kromě klasických filmů Jeana Rollina snímky se stylovými názvy Satanic Sluts, Hurt, Blood and Dishonour nebo Lips of Blood. Uspokojení nad nepřirozenou smrtí, při níž perverze nahradila stylizaci, je patrné: „Kris opustila svět za perverzních okolností, tak jak by to bývala sama chtěla, obklopena lidmi, mezi kterými se rozhodla žít i za cenu, že ji takový život zabije.“ Striktní podmínky zraňování přitom, zcela v duchu fetišistické posedlosti detailem, doprovázely násilnou vraždu až k nejmenším podrobnostem – oběť byla identifikována podle chybějícího ukazováčku pravé ruky.
Nepřekvapí, že se na serveru Blue Blood záhy objevila otázka: „Neví někdo, jestli je kráska Jennifer v pořádku?“ Předpověď o pytlích na odpadky se v tomto případě nevyplnila, odpověď, která musela jednou přijít, se však nabízí. S jistou ironií si smrt našla příležitost jen chvíli poté, co se Miro v rozhovoru pro časopis Deadline svěřila, že se hodlá brzy proslavit. – Při fotografování posledních aktů, na nichž se opět o něco přiblížila fetiši, se už na její vyhublosti podílela rakovina, úspěšně zápasící o své místo v těle s implantovaným silikonem. Nicméně „ambice, stejně jako vzhled, nikdy nepovadly“. Umělkyně, která svou nemoc nijak neléčila, si zřejmě uvědomovala, že zhoubné bujení představuje přirozené vyústění života, do něhož své dílo promítla jako inscenaci perverzního snu nebo noční můry.