Odysseus ve smyčkách celuloidu

Nebývá obvyklé, aby televizní cyklus bezprostředně po svém odvysílání vyvolal cinefilní horečku – natož v zemi vůči filmu tak rezervované, jako je Spojené království. Příběhu filmu: Odyseji, v němž severoirský filmový kritik Mark Cousins v patnácti hodinových dílech natočených pro Channel 4 převyprávěl svůj pohled na dějiny kinematografie, se to však podařilo.

Pokus vměstnat do devíti set minut filmové dějiny zní na první pohled jako čirá absurdita, jež může skončit buď školometskou prezentací donekonečna omílaných fakt, anebo jako idiosynkratické osobní vyznání, v němž – jako třeba v Godardových Histoire(s) du cinéma – budeme spíš než vývoj samotné kinematografie obdivovat autorskou imaginaci režiséra, který ze záběrů cizích snímků vytvoří mapu vlastní paměti. Kouzlo projektu filmového kritika Marka Cousinse spočívá ve skromnosti a odvaze, s jakou oba tyto přístupy kombinuje. Suchopárnost školní výuky v Příběhu filmu přebíjí evidentní a mimořádně nakažlivá vášeň jeho autora pro filmové obrazy, jimiž svůj komentář neustále rytmizuje. Neskrývaný respekt ke stovkám filmových ukázek, do kterých Cousins na rozdíl od Godarda nijak nezasahuje, zase ilustruje, že v Příběhu filmu nejde o pohled tvůrce, nýbrž poučeného diváka, posedlého filmy natolik, že je ochoten sjezdit celý svět, aby spatřil místa, kde vznikaly, a setkal se s lidmi, kteří je vytvořili.

Excesivní množství ukázek z více než šesti stovek filmů (od obligátního Příjezdu vlaku bratří Lumièrů přes Padající listí první vypravěčky v dějinách filmu Alice Guy-Blanche až po snímky Tsui Harka) je pro Cousinsovu patnáctidílnou adaptaci jeho vlastní, v roce 2004 vydané knihy The Story of Film klíčové. Ačkoli je řadí převážně chronologicky, dokáže na nich pomocí komentáře, krátkých rozhovorů s rozmanitými tvůrci a také díky vlastním krátkým ilustrativním záběrům demonstrovat nejen průběh dějin filmu, ale i vývoj filmové řeči, roli volby objektivů, způsobu nasvícení scény, kontaktního zvuku či rakursu kamery apod.

Mýtus filmu

K obsahu Cousinsova projektu – občas označovaného zčásti obdivně a zčásti ironicky jako televizní shrnutí semestrálního úvodu do filmových studií – lze mít samozřejmě stovky výhrad. Nejde jen o to, že přes enormní záplavu zmiňovaných filmů a režisérů si každý z nás vzpomene na tituly a jména, jež byly „opominuty“; podstatnější je, že Cousins nijak zvlášť neopouští zaběhané a značně mýtotvorné schéma, v němž se dějiny filmu obvykle prezentují. Průmyslový, mediální a technologický kontext kinematografie je sice v Příběhu filmu přítomný, ale pouze v pozadí – Cousins (je třeba říci, že vědomě a otevřeně) dává přednost pohledu, který film prezentuje nikoli jako industriální prostředí, ale jako výsledek práce vizionářských individualit. I proto se Příběh filmu dotkne jen výjimečně žánrové kinematografie (a vždy jen v případě žánrů, které – jako film noir, muzikály či hongkongské kung-fu filmy – v průběhu času vzala na milost autorsky orientovaná kritika).

Stejně problematické je i Cousinsovo recyklování šablonovitých dichotomií, v nichž se proti sobě staví hollywoodský a neamerický film či studiový systém a autorská kinematografie. Naproti tomu je Příběh filmu cenný v tom, že systematicky odkrývá tradičně zahlazovaný podíl žen na vývoji filmu a pouští se i do neobvyklých interpretací některých období (příkladem může být třeba šestý díl, v němž je celá americká kinematografie padesátých let vykládána z freudiánské perspektivy).

Podobné hnidopišské úvahy nad akademickými kvalitami Cousinsova dokumentárního seriálu však zcela opomíjejí jeho základní kvalitu: hypnotický, metaforami překypující a zpěvným ulsterským přízvukem přednášený komentář, v němž se Cousins zpovídá ze své lásky k filmu. A míjejí se i s jeho plným titulem: Příběh filmu: Odysea je totiž skutečným mýtem o putování a bezdomovectví moderních lidí, pro něž film dávno přestal být odrazem reality, ale rámcem, který dává jakýs takýs smysl jejich nekonečně svobodným a nutně rozvolněným životům. S postupujícími díly Příběhu filmu a jejich stále nostalgičtější náladou je zřejmé, že pro Cousinse plavícího se mezi všemi kontinenty zůstávají filmy jediným místem, kde může být doma, byť si uvědomuje, že s nástupem videa a digitálních obrazů se stále více blíží ke svému zániku. Ať už Cousinsovo patnáctihodinové vyznání je či není autentické, zkreslující nebo historicky věrné, je především přes všechna skeptická očekávání uhrančivě krásné a (jako všechny naše vzpomínky na filmy, které jsme kdy viděli) plné melancholie.

Autor je redaktor časopisu Cinepur.