Sekce Člověk revoltující na festivalu dokumentů v Jihlavě přinesla kolekci současných filmů zabývajících se protesty a revolučními tendencemi ve společnosti. Zastoupené snímky zároveň nepřímo vyvolávaly otázky o možnostech a limitech angažované dokumentaristiky.
Reflexi aktuálních politických témat byla na jihlavském festivalu dokumentárních filmů tradičně vyhrazena poměrně obsáhlá samostatná sekce. Po loňské snaze prezentovat zárodky současného českého politického dokumentu se letos ústředním tématem staly počátky celosvětových revoltujících a revolučních hnutí.
V programové sekci Člověk revoltující převažovaly filmy o arabských revolucích, o španělském hnutí 15M či Indignados, o Occupy Wall Street. Rozdílné přístupy a formální stránky nepřímo vznášely otázku, jak lze dnes vůbec audiovizuální formou oslovovat potenciálního diváka. Lišily se mírou důrazu na reportážní charakter i formální sofistikovaností a intenzitou, s níž chtěly diváka informovat.
Pochybnosti nad jednotlivými snímky se přitom v žádném případě netýkají jejich potřebnosti. Současný stav světa je nepochybně alarmující a jen těžko by šlo obhajovat opak. Problém je pouze v tom, zda a jak jej lze změnit. A s tím souvisí i otázka, na koho se tyto dokumenty obracejí a jak mohou na různé typy publika působit.
Reportáže točené na procházce
Snaha nechat promlouvat samotný obraz „z místa dění“ bez jakéhokoli komentáře dominuje dvěma snímkům. Záznam z řeckých protestů proti úsporným opatřením 155 Prodáno (155 Sold, 2012) i soubor krátkých videí Zprávy z magnetické hory: Okupujte Wall Street (Gravity Hill Newsreel: Occupy Wall Street, 2011) sice pojí fakt, že jde v zásadě jen o mlčenlivý sestřih z demonstrací, ale jinak jsou to velmi odlišná díla. Syrový nestálý obraz levné digitální kamery v prvním případě připomíná amatérská videa z YouTube, dojem autentičnosti však dnes není snadné vzbudit. Svou stopáží a uvedením v kině totiž dílo nutně vyvolává pochybnosti ohledně výběru prezentovaných situací, manipulativní síla střihu je nepopiratelná. Navíc v době, kdy podobné typy záběrů můžeme vidět v každém druhém hororu, není zcela zřejmé, jestli je deziluzivní poselství o sounáležitosti protestujících, neadekvátním chování policie a špatném konci dostatečně přesvědčivou zprávou. Ani zdánlivá autenticita obrazu totiž nepřebije podezření, že v tomto střetu policejní brutality a rozhořčeného davu se neodhaluje úplný obrázek. Nejde ostatně o informace, ale o emoce.
Ještě výrazněji se rozpory objevují v případě amerického snímku, který původně byl promítán po částech jako aktuální záznam dění z parku Zuccotti na Manhattanu, ústředního místa protestů hnutí Occupy Wall Street. Klipy, které jistou formální rukou přinášely spíše kontemplativní než bouřlivé obrazy z protestů, nemají jasné sdělení ani vypjaté emoční doznění. Nasnímání, hudební doprovod i dedikace jednotlivých částí výrazným postavám dějin filmové dokumentaristiky – od Dzigy Vertova přes Chrise Markera (pro jistotu ještě zakukleného pod pseudonymem Sandor Krasna) či Jeana Rouche až po Jorise Ivense nebo Petera Watkinse – poukazuje na umělečtější záměr. Místo zřetelně angažovaného filmu tak vzniká estetický hybrid, u něhož se nelze vyhnout pocitu, že patří na internet rozdělený do jednotlivých částí. V ucelené podobě (a v programu dokumentaristického festivalu) totiž snaha o inspiraci velikány světové kinematografie nevyznívá zdaleka tak působivě. Jinak řečeno: na plátně festivalového kina se s dědictvím angažované avantgardní dokumentaristiky nevyhnutelně musí poměřovat. Ve chvíli, kdy dílo nemá být jen okamžitou, po celém světě dosažitelnou vzpruhou pro sympatizanty revoltujícího hnutí, působí ty hezky nasnímané budovy New Yorku a občané v jejich stínu už poněkud problematicky. Vlastně se rychle omrzí, a to i v případě, že je divák příznivcem hnutí, což není moc dobrá vizitka, má-li být ambicí díla přitáhnout pozornost i nezúčastněného obecenstva. Filmoví znalci se mohou sice zabavit zkoumáním, zda lehké formální proměny ve vedení kamery a střihu jednotlivých částí opravdu odrážejí styl Vertova, Markera či Vardové, ale těžko jim toto rozptýlení vydrží po celou stopáž.
Celé předchozí uvažování přitom vlastně ani není přímou kritikou obou děl, ale spíše výrazem skepse nad možnostmi boje pomocí audiovizuálních zbraní na plátnech kin.
Kočovný kýč a záblesky skutečnosti
Letošní Jihlava však nabídla vedle reportážních snímků i mnohem okázalejší tvary. Francouzský režisér alžírského původu Tony Gatlif se zaměřuje na romské etnikum v nejrůznějších žánrových variacích. Pro něj poměrně neobvyklou dokumentární formou se ve snímku Vzpouzejte se! (Indignados, 2012) snaží své romské kořeny a efektní poetiku propojit s reflexí španělského protestního hnutí Indignados. Snímek mísí autentické záběry z demonstrací a protestních akcí s fikčními scénami, podmanivou etnickou hudbou a především s esejem Indignez-vous! (Vzpouzejte se!) čtyřiadevadesátiletého francouzského autora Stephana Hessela.
Gatlifova snaha propojit informativní linku prezentovanou citacemi ze zmíněného textu s uměleckou působivostí se naprosto míjí účinkem a výsledkem je karikatura obou poloh. Nejenže záběry svobodomyslných kočovníků a jednoduchá technika koláže více vrstev obrazu v doprovodu hudby, která až příliš křičí: „reprezentuji svobodomyslnost, nomádství a všechny ty ostatní pozitivní hodnoty“, nebezpečně obcují s kýčem, ale navíc úspěšně zabíjejí jakýkoli sdělovací potenciál. Hessel, který spolu s revoltující mládeží vícehlasně recituje ze svého pamfletu, nazírán optikou rádoby úderné a vzletné formy, se stává aktérem frašky. Navíc je otázka, zda má smysl opakovat zkratkovitá hesla o nerovnosti a povaze kapitalismu či neoliberalismu. Seriózním levicovým kritikům společnosti tento podivný digest dělá spíše medvědí službu.
Potřeba jednoduchosti
Problému, že film není kniha, čelí i další dílo, jediné v tomto textu, které se nezabývá konkrétními protesty či hnutími, ale obecnou kritikou naší civilizace. Dokument Čtyři jezdci (Four Horsemen, 2012) ukazuje soudobou společnost jako říši ve fázi úpadku. Jde o vcelku tradiční informativní dílo, které se pokouší o osvětu atraktivní formou. Mluvící hlavy – vedle různých ekonomů a bývalých makléřů i neodmyslitelný Noam Chomsky –, animované diagramy, srozumitelný voice-over, působivé záběry na různé scenerie z prvního i třetího světa, dělení plátna na více obrazů. Lze najít určitou podobnost s českým Závodem ke dnu (2011), jenže tu chybí konkrétnější vymezení zkoumaného problému i specifické osudy a detaily, pomocí nichž by se z tezí stávaly argumenty. V posledku tak jde spíše o pelmel hesel a názorů, které se více než do kin hodí na televizní obrazovky. Opět se však nelze nezeptat, komu je říkanka o tom, že banky jsou zrůdné instituce podporované podivnou formou neoklasické ekonomie, určena? Protože i těm, kteří s ní v jádru souhlasí, připadá místy až příliš prostoduchá.
Asi nejvíce nakonec zapůsobil další snímek věnovaný španělským protestujícím 15M neboli Indignados. Film Miluji tě, respektuji tě, potřebuji tě (Os quiero, os respeto, os necesito, 2011) totiž – podobně jako jeho název – přináší nejprostší a nejpoctivější sdělení. Podrobné záběry z mítinků a putování napříč zemí mísí s názory a postoji samotných účastníků. Jde o konkrétní svědectví, nikoli však beze slov a bez názorů. Dost možná nejobyčejnější snímek ze všech, což jen dále vybízí k otázce, jakou formou dnes točit angažované dokumenty a zda stále lze efektivně využívat výrazné, případně experimentální postupy ve službách revoluce či protestních hnutí.
Autor je filmový publicista.