Black Power a inspirace Martinem Lutherem Kingem jr.
Následující text reaguje na záměrné opomenutí osoby Martina Luthera Kinga jr. v čísle A2 věnovaném Black Power a doplňuje téma o zásadní perspektivu, spočívající v systematické a radikálně nenásilné emancipaci. V závěru pak pochybuje o odkazu militantního černošského hnutí pro dnešní dobu.
Minulé číslo A2 se systematicky věnovalo hnutí Black Power a jako hlavní tematické články nabídlo profil Malcolma X, cesty Černých panterů a černošské revolucionářství Stokelyho Carmichaela. Na Martina Luthera Kinga, další klíčovou osobnost afroamerického hnutí šedesátých let, prostor nezbyl, což dává smysl. King byl v mnohém protipólem a kritikem vůdců hnutí Black Power: proti segregaci černošského obyvatelstva plédoval za jejich integraci do společnosti, proti radikalizujícím se vůdcům nezříkajícím se násilí razil neméně radikálně metodu nenásilí, místo inspirace islámem přinášel hluboce prožitou křesťanskou inspiraci. Přesto jsme-li ochotni pojem black power trochu domýšlet a chápat ho šířeji jako úsilí o sociální, politickou i ekonomickou emancipaci marginalizované (v tomto případě černošské) skupiny obyvatel, pak by King ve výčtu neměl chybět – respektive pokud tam chybí, uniká nám jedna zásadní perspektiva.
Pro Kinga nebyla reflexe black power a černošské identity klíčovým celoživotním tématem, přesto ho v druhé polovině šedesátých let – mimo jiné v reakci na radikalizaci černošského hnutí – systematicky promýšlel, kromě knihy Where Do We Go from Here: Chaos or Community? (Jak dál: chaos, nebo společenství?, 1967) zejména v eseji Black Power Defined (Definice černé síly, 1967). Tady je klíčový dvojí možný výklad a pochopení rozdílu: Kingovi nešlo o analýzu hnutí Black Power, o „černou sílu“ ve smyslu Černých panterů či jiných radikálních černošských skupin, ale o „vymezení černošské moci“, čili systematickou emancipaci marginalizované skupiny obyvatelstva. V ranějších fázích se jednalo o boj proti diskriminaci rasové, později čím dál víc o diskriminaci sociální a boj proti chudobě, bez ohledu na rasový původ sociálně vyloučených.
Organizace a politický aktivismus
King je ve vymezování černošské moci velmi pragmatický. Rozděluje emancipační strategie na aspekt ekonomický a politický a následně definuje silné stránky, na kterých lze stavět. V ekonomické sféře vidí potenciál vlivu jednak ve spolupráci s odbory v oblastech, kde byli černoši výrazně zaměstnanecky zastoupeni, a jednak v kupní síle. Zdůrazňuje: jako jednotlivci jsme bezmocní, jako skupina naopak generuje černošská spotřeba ekonomickou sílu, která by nás jako komunitu řadila (v pomyslném žebříčku zemí) do první světové desítky; musíme toho tedy využít: bojkotujme firmy diskriminující černošské zaměstnance, ukládejme své úspory v bankách vlastněných černochy, nakupujme v obchodech s černošským podílem atp.
Analogicky pak – už jako respektovaný lídr řady úspěšných kampaní – nabádá ve sféře politické: bojujme za rovné volební právo pro černochy na Jihu, využívejme rostoucí černošské většiny ve velkých městech, lobbujme u politických kandidátů, aby emancipace vyloučených nebyla jen líbivým heslem, ale skutečným zájmem, a hlavně – musíme se organizovat a vychovávat vlastní politické lídry, kteří budou mít ve své komunitě podporu i autoritu. Zkrátka akcentoval nutnost být politicky mnohem aktivnější, ať už ve smyslu vzdělávacích aktivit v komunitě nebo v podobě cílených a efektivních aliancí s jinými organizacemi podobných zájmů.
V těchto strategiích není nic z nekonkrétních revolučních vizí. Jádrem je výzva k promyšlené a systematické aktivitě a identifikace oblastí, které mohou vlastní postavení v systému změnit k lepšímu. Závěr pak bude nejlépe ocitovat: „Moc není bělošským dědičným právem; nikdo ji v náš prospěch nenařídí zákonem a nedoručí nám ji v úhledných vládních balíčcích. Je to společenská síla, kterou může díky soustředění všech svých součástí v dobře naplánované a promyšlené kampani ovládnout kterákoli skupina.“
Moc a (ne)násilí
Pojem moci (power) stojí vůbec za hlubší zamyšlení. Běžně mu rozumíme tak, že moc jde ruku v ruce s násilím a stejně tak revoluční změna předpokládá jistý prvek násilí – nejinak to chápalo i hnutí Black Power. Je to východisko výrazně (nikoli výhradně) marxistické, ale není zdaleka samozřejmé. Ve 20. století (a shodou okolností právě v šedesátých letech v Americe) ho filosoficky domýšlela a zpochybňovala Hannah Arendtová, zejména ve spisech O násilí (1970, česky 1995) a Vita activa (1958, česky 2007). Ucelený výklad jejího pojetí moci-síly-násilí přesahuje možnosti tohoto textu, stojí ale za zmínku, že Arendtová tento vztah zcela obrací: moc (jako „potenciál dřímající v pospolitosti“) a násilí se u ní do velké míry vylučují. Tam, kde moc funguje, nemá násilí příliš prostoru; násilí zato přichází o to častěji tam, kde je moc zpochybněna: „násilí může moc zničit, nikdy se ale nemůže stát jeho náhradou“.
Právě tento typ moci generoval svým působením Martin Luther King. A tento potenciál realizoval radikálně nenásilnou metodou – byla to pro něj do velké míry otázka principiální, diktovaná křesťanskou „etikou lásky“, ale nebál se ani pragmatických argumentů, když tvrdil, že násilí páchané utlačovanou menšinou se vždy obrátí proti ní a pro Ameriku jako celek by se spirála násilí změnila brzy v noční můru.
Moc nenásilného protestu a systematického společenského nátlaku vyzkoušel King jako lídr nejdříve v rámci autobusového bojkotu v Montgomery, později v boji za občanská práva (se slavným pochodem na Washington a závěrečnou řečí Mám sen) a ještě později v kampani proti vietnamské válce spojené s bojem proti chudobě. Nenásilí v jeho podání se osvědčilo jako mocný (nikoli však mocenský) nástroj změny nesrovnatelně víc než Malcolmovo snění o vystěhování černošského obyvatelstva do Afriky nebo ozbrojený odpor Černých panterů.
Kde hledat inspiraci?
Pokud mělo minulé číslo věnované Black Power v A2 nějakou slabinu, pak spočívala v nekonkrétním a nedomyšleném odkazování k současnosti. Dávat vágně do souvislosti Black Power a romskou otázku a Černé pantery vzývat jako inspiraci pro dnešek je v lepším případě nešťastné, v horším případě nebezpečné. Chceme-li respektovat význam slov a zároveň si zachovat smysl pro současnou realitu, pak hnutí Black Power zůstává především varováním. Skutečnou inspirací naopak může být systematická a radikálně nenásilná emancipace marginalizovaných skupin, jak ji prosazoval Martin Luther King.
Autor je doktorand politické filosofie.